pondělí 24. dubna 2017

Žijeme car-free: Mít radost ze života co možná největší

Báru jsem s žádosti o rozhovor oslovila, protože její rodina je v našem regionu vnímána skoro jako přírodní úkaz. Třeba budou Kneblovi z Tiché inspirovat i vás...minimálně k zamyšlení :-) Díky Báro a těšíme se někdy na viděnou!

Jsme pětičlenná rodina z Tiché, malé vesnice v podbeskydí. Táta Pavel, máma Barča a tři princové Jonáš (6,5), Metoděj (2,5) a Radúz (0,5). Živí nás hlavně naše hospodářství - chováme zvířata a pěstujeme. Učíme doma (25 důvodů, proč). Pravidelně pořádáme setkávací/cestovatelskou/hudební/otužovací akci jménem Tichavský Tuleň.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Spíše jsme se nikdy nedostali k životu s autem. Vždy jsme přemítali, jak žít co nejšetrněji k přírodě a zároveň mít radost ze života co možná největší. Ovlivnila nás například Hra na veselou skromnost od Miloslava Nevrlého. Na kratší vzdálenosti jezdíme na kole (v zimě se více oblečeme a na děti v cyklosedačce nasadíme velkou bundu) - hlavně do 4km vzdáleného Frenštátu, na delší vzdálenosti hromadnou dopravou. Jelikož se nám život bez auta zdá v konečném součtu vlastně jednodušší a pohodlnější, o autě ani nepřemýšlíme.


2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Starosti o auto, které nemáme. To, že na něj nemusíme vydělávat. Dobrý pocit, že méně přispíváme k znečišťování ovzduší, devastaci Země a klimatické změně (jednoduše shrnuje např. film Je s námi konec?), k hluku, ke stavbě silnic. Bližší kontakt s okolím a pohyb při jízdě na kole.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Určitě se čas od času objeví situace, která by se autem vyřešila efektivněji, např. převoz materiálu na opravu domu nebo převoz úrody z 8 km vzdáleného sadu. Přeprava objemných nákladů na kole je ale Pavlovým koníčkem, takže to většinou zvládneme takto. Občas využijeme i pomoci přátel.


4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Kolo. Cyklosedačka. "Nákladní" vozík za kolo. Nosítko. Pláštěnka. Hromadná doprava. A po mnoho let i osel, ale už ho nemáme.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Na cestách! Milujeme pomalé pěší vandry. Rádi se celá rodina touláme po českých a slovenských horách, naší nejdelším putováním zatím byl měsíc v horách rumunských. To se nám podařilo díky minimalizaci věcí s sebou (např. spojené spacáky, pak jich stačí méně) a díky sestrojenému lehkému vozíčku, který nám po rovině vezl batohy a v terénu se na batohy dal naopak připnout. Rádi putujeme i na kole. Vzhledem k našemu způsobu života nemáme vymezenou “dovolenou” - můžeme se sice utrhnout takřka kdykoli, ale zase jen pokud najdeme někoho, kdo se nám postará o hospodářství.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

"A to jako nikam nejezdíte?" "A vy jako na auto nemáte peníze?" "A není dětem v zimě na kole zima?" "Vy ho máte v servisu?" "A nepřeháníte to trochu?" "Však uvidíte, s dětmi si to auto nakonec pořídíte." "Já vám dám auto, já mám jedno navíc!" Atp. :-)

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Líbí se nám, že např. v Indii nebo Číně není pro velkou většinu lidí kolo primárně pro rekreaci a sport, ale jako dopravní a nákladní prostředek každodenního použití. U nás je tomu naopak a odpovídají tomu i cyklostezky - jsou krásné, ale spíše vyhlídkové než užitkové a k cíli často vedou velkou oklikou (na rozdíl od silnic pro auta). V jiných chudších zemích, třeba na východě, bychom se mohli inspirovat tím, že i pokřivená špice má stále svou hodnotu a nevyhazují se celá kola do šrotu jen kvůli např. malé osmě na předním kole. Zkrátka - více spravovat, méně vyhazovat a kupovat nové.
Ale ať si jen nestěžujeme - pokud bychom měli odpovědět, čemu by se jiné země mohly od České republiky přiučit, napadá nás kvalitní síť hromadné dopravy (byť bývala hustší) nebo jabloně a další ovocné stromy kolem cest. A při putování jsme velmi rádi za možnost složit hlavu v nejbližším lesíku, což ve spoustě zemích není samozřejmostí.


úterý 18. dubna 2017

Bez růžových brýlí

I život bez auta má svá negativa. Některé věci jsou prostě bez auta obtížnější. Převoz větších věcí (stěhování, nákup nábytku, apod.) nebo doprava k lékaři. Tyto situace se dají docela dobře řešit. Nábytek vám převeze stěhovák nebo prodejce, k lékaři vás doveze taxi nebo v nejhorším záchraná služba. Pak tu jsou ale i méně vyditelné obtíže. Pojďme se tedy podívat na car-free život bez růžových brýlí.


A kde parkujete vy?

Buďme upřímní... mít auto je v dnešní době normální. Všichni automaticky předpokládají, že auto máte a vše kolem auta je součástí běžné konverzace. Stalo se mi mnohokrát, že klient dorazil na schůzku pozdě a konverzaci začal stížnostmi na dopravu, na řidiče nebo na parkování. Neměla jsem k tomu co říct, protože já vlakem dojela v pohodě. Nebo i se zpožděním, ale s tím tak nějak už počítám a dávám si časovou rezervu. Člověk bez auta se poměrně často dostává do trochu trapných nebo nepříjemných situací, kdy si připadá prostě jako podivín, který jde hlavou proti zdi a nechce se přizpůsobit tomu, co je „normální“. 
Co s tím? My jsme se rozhodli psát tento blog. Chceme dodat sobě a ostatním lidem, kteří si rozhodli žít bez auta, sebevědomí a pocit, že v tom nejsou sami. Také pomáhá podívat se na svou situaci trochu z nadhledu. Co je v Česku podivínství, je jinde normální. Jeden můj známý žijící v Kodani vyprávěl, že když má nějaký soused u nich v ulici auto, ostatní si o něm myslí, že je nemocný. Že má prostě nějaký zdravotní problém a auto potřebuje, aby překonal svůj hendikep. Většina lidí v Kodani auto nemá a jezdí na kole nebo hojně využívá veřejnou dopravu.

(Ne)jedeme v tom sami

Jako rodina si nemůžeme stěžovat na nedostatek kamarádů a přátel. Máme je u nás ve Frýdku-Místku, i jinde v republice. Přesto máme docela problém sehnat parťáky na výlety a dovolené. 
Proč? Máme odlišný způsob cestování a málokdo se našemu stylu chce přizpůsobit. Výlet si naplánujeme dopředu, v 8 ráno vyrážíme na vlak a bereme s sebou jen opravdu potřebné věci. Podobně to máme s dovolenou. Nejraději putujeme s koly po Rakousku, kdy si vše potřebné vezeme v brašnách. Jako asi i ostatní řešíme různé potřeby dětí různého věku. I s kamarády, kteří by s námi vyrazili vlakem, řešíme, že jedno dítě ještě neujde danou trasu nebo potřebuje kočárek atd. Někdy tak máme trochu pocit sociální izolace. Na druhou stranu naše "podivnost" slouží jako skvělý filtr. Když už někdo s námi na dovolenou nebo výlet jet chce, vždycky společně najdeme způsob, jak to zorganizovat. Letos se chytáme na cyklodovolenou na Třeboňsko. My se do Třeboně s koly dopravíme vlakem. Další dvě rodiny dojedou auty a na místě budeme podle potřeb dětí dělat různé trasy. Podobně jsem to dělali i loni v Tatrách a bylo to moc fajn.

Váš spoj byl zrušen

V České republice máme velmi hustou a kvalitní síť veřejné dopravy. Je už českým koloritem na veřejnou dopravu nadávat, ale kdo nějakou dobu žil v zahraničí, ví, že se máme v tomto ohledu nadstandartně. I ve veřejné dopravě však dochází k různým změnám, optimalizacím a ne vždy se hledí na koncového zákazníka. Nedávno nám tyto změny trochu zkomplikovaly dopravu za babičkou. Bydlí ve vesnici nedaleko Frýdku-Místku. Přes její obec projíždí mnoho autobusů směřujících z Beskyd do Ostravy, bohužel tam ale již zastavují. Obec totiž přestala provozovatelům těchto linek platit. Nám nezbývalo než si najít jiné spoje. Na trase dlouhé necelé čtyři kilometry musíme přestupovat, což s kočárkem není zrovna pohodlné. Ale přizpůsobili jsme se - cestujeme s golfáčem a je to v pohodě. Během našeho car-free rodinného života jsme řešili několik podobných komplikací, vždy jsme ale našli řešení.

Doufáme, že veřejná doprava si udrží svůj standard a že neupadne do bludného kruhu "je málo cestujících, tak snížíme počet spojů, kvůli kterým ubude cestujících, kvůli kterým snížíme počet spojů". Veřejná doprava má smysl - nejen pro nás, kteří si život bez auta vybrali dobrovolně, ale hlavně pro ty, kteří auto z nejrůznějších důvodů nemůžou mít (děti, senioři, sociálně slabší atd.).