Minimalistické rodičovství

Hned na úvod musím přiznat, že název příspěvku je trochu zavádějící. Když člověk někde ubere, musí zákonitě někde přidat. V našem případě jsem ubrali v materiální rovině, ale o to více je naše rodičovství založeno na pozornosti a času, který dětem věnujeme. Zdánlivě se toto téma netýká našeho car-free života, ale náš přístup nám umožňuje pohodlně se přemisťovat a cestovat i bez auta. Co je tedy esencí našeho minimalistického rodičovství?

1. Kojení

Doba, kdy byla adorovány umělé mléčná výživa pro děti, je snad už pryč, ale lobby firem vyrábějící tento produkt je stále silná. Už v porodnici vám pod nos strčí krabici s letáky, kde se to jen hemží šťatnými miminky s lahvičkou, v horším případě vám dítě začnou rovnou přikrmovat. Bránit se tomu dá, jen musí být žena přesvědčena, že chce kojit. Člověk je po porodu citlivý tvor a nechá se snadno ovlivnit. Ideální je domluvit si ještě před porodem pomoc duly nebo vlastní laktační poradkyně a věřit ve vlastní schopnosti. Mě se to povedlo - František byl kojen 20 měsíců, Běla je stále kojena (bude mít koncem únoru rok). Kojení je geniální věc - kdykoli kdekoli máte s sebou pro dítě jídlo, pití a uklidňovák. Cestování s kojeným dítětem je pak brnkačka - když má hlad nebo je neklidné, vytáhnete prso a je klid. Pokud jsme cestovali, lidé si většinou ani nevšimli, že je s nimi v autobuse nebo vlaku miminko. Navíc odpadá nutnost s sebou vozit lahvičky, cumlíčky, krabice, ohřívačky a porobné serepetičky. 

2. BLW (Baby Led Weaning)

BLW znamená v přesném překladu odstavení vedené dítětem. Je to metoda, kdy dítě už odmala jí samo a není nikým krmeno. U Františka jsme se snažili od 6. měsíce přikrmovat klasicky lžičkou a byla to katastrofa. On to nechtěl, my měli depku, že děláme něco špatně, já pořád vařila a mixovala, následně dojídala nebo vyhazovala. Nakonec začal jíst sám kousky jídla kolem jednoho roku a byla to pohoda. S Bělou jsem tohle nechtěla opakovat, začala jsem proto hledat více informací a našla právě metodu BLW. Bělka zhruba od 5 měsíce zkouší různá jídla, většinou to, co jíme my (jen bez soli a cukru). Dítě je navíc do jednoho roku zejména kojeno a jídlo má jen jako doplněk. Na toto téma nedávno měla skvělé video Margit Slimáková. Na BLW jsou nejtěžší tři věci. Za prvé, ustát komentáře a dotazy okolí. Za druhé, dítě udělá kolem sebe docela nepořádek, který vy několikrát denně řešíte. Za třetí, překonat strach z toho, že se dítě jídle udusí. Doporučuju pro začátek přečíst knížku Vím, co mi chutná a pak to nechat na dítěti :-) 

Během našich cest Běla jedla hlavně ovoce a zeleninu, které jsme měli s sebou, případně dostávala jídlo, které jsme v restauraci jedli my. Nutno dodat, že to je někdy problém, protože v restauraci mají často jídla hodně přesolená, ale vždy se dalo něco vybrat (těstoviny, zelenina atd.). 

3. Nošení 

Naše Běla je nošenec. Teprve pár měsíců nazpátek vzala na milost kočárek a to až když dokázala sedět a měla dobrý výhled. I teď používáme z 80% nosítko a kočárek jen občas. Nosítko používáme stále stejné a jsme spokojeni. Nošení je naprosto dokonelé z pohledu cestování. Nemusíte řešit, jestli bude místo na kočárek, nemusíte řešit, jestli vám s kočárkem někdo pomůže, nošené děti jsou v autobuse/vlaku klidnější. Jen jednu nevýhodu nošení má - pro stále hodně lidí je to dost exotická záležitost a neváhají to, někdy více někdy méně, taktně komentovat. Na otázku "jestli se neudusí" jsem odpovídala už asi stokrát :-)

4. Bezplenková metoda (BKM)

Původně jsem BKM neměla vůbec v plánu. S prvním dítětem jsem na něco takového vůbec neměla pomyšlení. Všechno bylo nové a já měla co dělat, abych základní péči o miminko zvládla. S Bělou už to bylo jiné - byla jsem jistější, klidnější, prostě zkušenější. Jednou jsem to zkusila a ono TO fungovalo :-) Ze začátku se nám to dařilo jen občas, někdy jsme za celý den použili jedinou plenku a byly také dny, kdy se to nedařilo vůbec. V létě, kdy jsme hodně cestovali, se nám to dařilo zrovna parádně a mohli jsme proto s sebou brát o méně plen. Bělka se vždycky vyčurala doma, pak třeba někde na trávu, ve vlaku na záchodě, v restauraci na záchodě. Když nebyla možnost, tak prostě pomohla plenka. Teď (v 11 měsících) začínáme s nočníkem a ONO se to docela daří! Jsem tedy velkým propagátorem této metody :-) S Františkem jsme nočník taky celkem brzy zvládli.  Jinak doma používáme látkové plenky (froté skládací, peru jedou za dva dny, skladuji v obyč kyblíku s octovou vodou), na cesty máme jednorázové plenky. 

5. Společné spaní

Naše děti s námi spí v posteli. František ve svých 5 letech zvládá spát sám ve své posteli. Donedávna spal s námi. Bělka od narození spí s námi. Proto během našich cest nemusíme řešit skládací postýlku a nevadí nám společné spaní ve stanu. 

6. Podpora k samostatnosti

Od malička naše děti vedeme k samostanosti. Co tím máme na mysli? Když je dítě schopné jít, tak jde. Když je dítě schopné jet na odrážedle nebo kole, tak jede. Když je dítě schopné nést si batoh, tak si ho nese. Nelíbí se nám, když děti, kterou jsou fyzicky schopné se samy pohybovat, jsou voženy v kočárku, nošeny nebo jim rodič nese všechny jejich věci. Pokud jsou naše děti unavené, tak jim rádi pomůžeme (třeba Františka zapřáhneme za FollowMe), ale mají-li energie na rozdávání, vyžadujeme od nich, aby se spoléhaly na své síly. 

Bez lahviček, dudlíků, skleniček, kočárků, postýlek, s malým množstvím plen a dětmi, které jsou zvyklé se hýbat, se nám cestuje i bez auta dobře. 

5 principů spokojené car-free rodiny

Začátkem ledna sfoukla naše car-free rodina na narozeninovém dortu tři svíčky. Leccos jsme už zažili, leccos procestovali a naše rodina zůstává nadále car-free. Vyhovuje nám to tak a v nejbližší době se to nechystáme měnit. 

Čím je náš syn František starší, tím je car-free život jednodušší. 

Odpadá nutnost vozit s sebou kočárek, všude už dojde po svých, dá se s ním domluvit. Prakticky už teď cestujeme stejně, jako v době, kdy jsme neměli dítě.

Co je podle mě klíčem ke spokojenému car-free rodinnému životu?

Je to 5 principů:

1. minimalismus 

Definic a názorů na tento směr je spousta. Po nějakém čase jsem zjistila, že my se svým životním stylem mezi minimalisty taky zapadáme. 

Jak jsem na to přišla? 

Minulý rok v červnu jsme jezdili na kole po Rakousku a Německu. Lidi ani tak neudivovalo, kolik jsme ujeli kilometrů, jako spíš, jak jsme zvládli pobrat všechny věci (pro dítě, pro nás, věci, co potřebujeme na cestování) jen s dvěma cyklobrašnama a jedním cyklovozíkem. 

Zvládli, protože „všechny ty věci“ v našem případě znamenají něco jiného než „všechny ty věci“, které lidi „potřebují“, když cestují autem. 

Tento způsob cestování nám byl vlastní ještě před narozením dítěte. Rádi jsme dělali treky po horách a cyklocestovali na těžko. Vždy šlo o to sbalit si vše, co člověk skutečně potřebuje a netahat na zádech/na kole zbytečnosti. A tento princip se nám osvědčil i při cestování s dítětem. Ať už jsme měli dítě půlroční nebo tříleté, dokážeme se sbalit do dvou krosen, které v pohodě uneseme. Když byl syn menší, bylo to náročnější kvůli plenkám/nočníčku, ale vše šlo vyřešit. Plenky jsme v nejhorším případě koupili až na místě, nočníček připnuli na batoh nebo dali pod kočárek. Malou postýlku jsme s sebou vozit nepotřebovali, František se v pohodě vyspí s námi v posteli.

2. pomalost

Existuje hnutí oslavující pomalost (slow movement), kde „pomalost neznamená lenost, neschopnost či slabost. Pomalost je tu chápána jako známka kvality, o kterou stále více přicházíme. Pomalost vždy nemusí znamenat, že něco děláme pomalu. Jde tu o vnitřní zklidnění, poctivost a usebranost." 

Naše car-free rodina to nevnímá takto striktně (například jsme fanoušci technologií), ale v lecčem se shodneme. 

František například nechodí do nejbližší školky, i když by mohl. Raději ho dáme do kvalitní školky a cestu do ní vnímáme jako možnost se projít, strávit čas spolu, oddechnout si od sezení u počítače. Naopak jsme zjistili, že tím, že máme na práci vymezený čas, jsme efektivnější a zbylý čas si dokážeme užít jinak. Stejně tak cestu za prací vlakem/autobusem nevnímáme jako "ztrátu času". Je to prostor pro přemýšlení, odpočinek nebo práci (s chytrým mobilem po cestě vyřídím maily a doma už mám čas se věnovat rodině). Nejlepší věci mě většinou napadají, když cestuju nebo jdu na vlak/autobus.

3. kvalitariánství

S tímto pojmem přišel náš kamarád Robert Vlach a docela to na nás sedí. Když se rozhodnete pro život bez auta, je klíčová kvalita vašeho vybavení. Potřebujete dobré boty (kvalitní podrážka, nepromokavé, pohodlné), dobré oblečení (kvalitní materiály, co hřejí/chladí, když je potřeba, vydrží, univerzální), dobré vybavení pro dítě (kvalitní kočárek, nosítko, oblečení atd.), dobré dopravní prostředky (kolo, vozík, sedačka, odrážedlo atd.).

4. pokora

Přemýšlela jsem, jak nejlépe popsat, co cítím a přišlo mi na mysl slovo pokora, které asi nejlépe vystihuje tento postoj, i když má v naší společnosti docela negativní konotaci. 

V dnešní době je norma být co nejvíce nezávislý a soběstačný. Nežádat po nikom nic a starat se o sebe. Spousta lidí si neumí představit, že by někoho požádali o pomoc. Vnímali by to jako slabost, neschopnost. 

My vnímáme jako pokoru schopnost uvědomit si, že nežijeme na opuštěném ostrově, že lidstvo je na sobě závislé, že jsme komunita, kde je normální si navzájem pomáhat. Když mě někdo požádá o pomoc, pokouším se mu vyhovět. Stejně tak se nebojím o pomoc požádat. 
Jako car-free rodina jsme už několikrát požádali o pomoc a setkali jsme se vždy s kladnou odezvou. Největší zkouškou naší schopnosti požádat o pomoc (a zkouška to opravdu je - není to pro nás stále jednoduché přenést se přes naše ega) byla žádost o pomoc s dopravou Františka do/z lesní školky. Samotné nás překvapilo kolik lidí pozitivně zareagovalo. Vysvětluji si to tím, že když lidé znají náš příběh, naše vidění světa, osloví je to a rádi pomůžou. A my jim za to děkujeme. 

5. mimo komfortní zónu

Někdy prší, jindy je horko, někdy se brodíte ve sněhu. Nikdy nevíte, kdo si k vám sedne ve vlaku, kam dojedete, co na cestě zažijete. Je to nejistota, může to být náročné a někdy i nepříjemné. Je to ale výzva a dobrodružství. A nás to baví.

Chceme našemu synovi předat, že svět je zajímavé místo, že je nuda ho jen konzumovat a vyzobávat z něj jen to nejlepší. Taky bychom rádi, aby prožil různé, ne nutně pouze příjemné, zážitky. Když  je člověk venku a zrovna se rozprší, není to sice nic extra příjemného, ale tak to na světě chodí, dá se to překonat a člověku se mnoho nestane.

Zažili jsme při cestě na vlak průtrž mračen a ve vlaku se museli celí převlíknout. Taky se nám stalo, že jsme hodinu tlačili píchnuté kolo s cyklosedačkou a měli co dělat, abychom stihli vlak domů. A nebo jsme se v létě potili v náhradní autobusové dopravě z Brna do Vyškova. Byly to překážky, které se nám podařilo vyřešit/překonat a myslím, že náš syn si z toho bere tento pohled na svět - jde vše, stačí chtít!