Tip na cyklodovolenou: Jižní Čechy

Přinášíme vám tip na letní rodinnou dovolenou na kolech. V létě 2017 jsme, společně s našimi kamarády, navštívili Jižní Čechy. 

Jako místo pobytu jsme zvolili Třeboň. Je to destinace hojně navštěvovaná, proto jsme vybrali raději předprázdninový termín. Kamarádi (jedna rodina z Brna, druhá z Frýdku-Místku) jeli autem, my vlakem. S sebou jsme vzali naše děti (František 5 let , Běla 16 měsíců), kola, jedno vybavené cyklosedačkou, druhé tažným zařízením FollowMe a 70 litrovou trojbrašnou, třetí kolo bylo dětské. Zavazadla doplnily už jen 5 litrové řidítkové brašny a menší 35 litrový batoh. Na pěší výlety jsme s sebou brali nosítko. 

Do Třeboně je to od nás z Frýdku-Místku relativně daleko, proto jsme cestu tam rozdělili na dvě části. První den jsme jeli osobákem do Ostravy a rychlíkem do Brna. Tam jsme měli přes Airbnb rezervován pokoj kousek od nádraží. Složili jsme tam bagáž a vydali se na procházku do města a na návštěvu ke kamarádům. Druhý den jsme pokračovali přímým rychlíkem do Veselí nad Lužnicí. Mezi Brnem a Náměští byla zrovna výluka, ale naložit nabalená kola do dodávky “v plné polní”, nebyl naštěstí problém.

Z Veselí jsme pokračovali již na kolech 30 kilometrů do Třeboně, krajinou nesčetných rybníků a lesů. Vše jsou rovinky, takže mimořádně vhodné pro děti. Kdo by se chtěl smočit, hned za Veselím jsou pískovny. Vykoupat se dá též na severozápadní písečné pláži rybníka Rožmberk. Naše ubytování v Třeboni bylo kousek od rybníka Svět a zároveň nedaleko historického centra města. Apartmán stál něco přes 1.000 Kč/noc/rodinu.

Z Třeboně jsme další dny podnikli několik cyklovýletů, opět měly kolem 30 km, což byla vzdálenost, kterou naše děti v pohodě snášely. Občas nepříjemně překvapila panelová cesta značená jako cyklostezka. První den jsme jeli okruh přes Majdalenu. Druhý den kolem rybníka Rožmberku. Třetí den jsme se projeli lodí po rybníku Svět a s dětmi zajeli k nedaleké Schwarzemberské hrobce. Samotná Třeboň je krásné městečko, se zámkem, akváriem sladkovodních ryb a velkým množstvím restaurací, které nabízejí rybí speciality.

Další den jsme se od našich přátel odpojili a na kolech přejeli do nedalekých Českých Budějovic. Nejpůsobivější část této trasy vedla kolem potůčka Čertíka. Město tepe životem, užili jsme si tam jeden hudební festival a poseděli na největším českém náměstí. Ubytování jsme měli opět zamluveno dopředu, apartmán kousek od centra. Velmi jsme se těšili na celodenní výlet z Budějovic podél Vltavy k hradu Hluboká. Většina trasy se dá jet po obou březích. Na Hluboké mají též sympatické koupaliště. 

Co by to bylo za návštěvu jižních Čech bez shlédnutí Českého Krumlova. Z Budějovic jsme do něj dojeli raději žlutým autobusem. Prošli jsme historické centrum, zašli se podívat na zámek i do zámecké zahrady se slavným otočným hledištěm. Návštěvu centra Krumlova doporučujeme, z důvodu velkého množství turistů, podniknout raději z rána. Docela hodně času jsme nakonec strávili smáčením nohou ve Vltavě, pod slavným jezem.

Domů jsme se vraceli vlakem přes Prahu, tentokrát na jeden zátah do Ostravy. Tam jsme sedli na kola a protáhli si nohy na cyklostezce podél Ostravice do Frýdku-Místku.

Dva roky - dvě děti

Co vám budu povídat... uteklo to jako voda. Mít dvě děti je zápřah. Ale o tom psát nechci. Ráda bych shrnula, jak se naše situace změnila, co nám pomáhalo a co se naopak zkomplikovalo.

Rok první

Bělka se narodila koncem únoru 2016 a prvních pár měsíců probíhalo celkem v pohodě. Původní Bělčino nadšení pro cyklovozík se během léta proměnilo na totální odpor. Naše poslední jízda skončila tak, že po prokřičené cestě na přehradu jsme nechali kolo s cyklovozíkem u kamarádů na zahradě a maminka s Bělkou jela zpět domů autobusem. Na léto jsme proto naplánovali několik menších necyklistických dovolených. To, že jsem nemohli jezdi na kole, docela dost ovlivnilo naše cesty po okolí (hlavně na zahradu za babičkou). Využívali jsme o to víc autobusy a vlaky. Ráno jsem vždycky nabalila batoh, Bělu vzala do nosítka, František ťapal po svých a vyrazili jsme do světa. Kočárek jsme používali jen minimálně (Bělka na něho měla podobný názor jako na cyklovozík) na pěší cesty do města. 

Podzim byl pro nás náročný. Děti byly často nachlazené, kašel, rýma, pořád dokola si nemoci předávali mezi sebou. Nakonec jsme se rozhodli Františka odhlásit ze státní školky a do konce školního roku chodil jen dva dny v týdnu do lesní školky. Co se týče dopravy, byla to pro nás úleva. I zdraví obou dětí se zlepšilo (myslím, že František prostě chtěl být s námi doma). Pro mě to bylo náročné období (sladit potřeby dvou dětí, udržet chod domácnosti, mít čas na partnera a na sebe), ale naučili jsme se spolu více vycházet a užili si více rodiny a kamarádů. 

Situace se nám zkomplikovala po novém roce. Táta Standa si na běžkařské akci v Jeseníkách po pádu naštípnul ramenní kloub a několik týdnů nosil ortézu. Paradoxně nás toto zranění vykolejilo méně než kdybychom žili s autem. S ortézou by určitě řídit nemohl. Ale dovést Františka pěšky do školky i jet s ním autobusem zvládl a o Bělku se tak jako tak více starala máma. Musím ale uznat, že jsme měli štěstí v neštěstí. Kdyby si Standa zlomil nohu nebo se mu stalo něco vážnějšího, bylo by to sakra náročné. 

Ani v zimě jsme skoro vůbec nevyužívali kočárek. Bělka se ráda nosila a mě to také více vyhovovalo. Na nákupy jsem si pořídila novou tašku na kolečkách a když bylo moc sněhu, přišly na řadu i boby. 

Rok druhý

Své první narozeniny Běla oslavila prvními krůčky a na jaře přišlo na řadu další kolo testování cyklodopravy. A dopadlo to skvěle! Bělka se zamilovala do jízdy na cyklosedačce, cyklovozík také vzala na milost a navíc se začala seznamovat s odrážedlem. Vytáhli jsme ze sklepa náš osvědčený golfáč a rázem se nám otevřely nové možnosti. Protože máme rádi Rakousko a na velkou cyklodovolenou s roční Bělkou jsme se ještě necítili, vyrazili jsme na pár dní do Vídně. 

Moc jsme si to užili a to nás inspirovalo k naplánování dalších letních cest. Paradoxně čím víc dětí máme, tím více cestujeme. Už víme, co nás čeká, netaháme zbytečnosti a všechny nás to baví. Nakonec jsme v roce 2017 cestovali do Vídně, dvakrát na jižní Moravu (Uherské Hradiště a okolí, s volnonožci do Valtic), na cyklodovolenou do jižních Čech, už tradičně cyklostezka Bečva, do Prahy, do Zlína, na hory na Malou Fatru, na Valašsko do Velkých Karlovic a s kamarády letecky k moři do bulharského Sozopolu a v únoru 2018 Gran Canaria.  

Zní to skoro idylicky, co? Ale občas jsme to prostě nezvládli. V létě jsem měla domluvený sraz spolužaček z VŠ. Konal se ve spolužaččině domě v jedné vesnici nedaleko Ostravy. Našla jsem si spoj s přestupem v Ostravě. Ráno jsme byli s dětmi ještě venku na hřišti, pak domů na malý oběd a nějak mi začal chybět čas...děti byly ten den obzvláště neklidné, nechtěly se oblékat, já byla unavená...vyběhli jsme z domu na poslední chvíli. Asi tři sta metrů od domu jsem v rychlosti překontrolovala na mobilu spoj do Ostravy a v ten moment mi to došlo. Spletla jsem si zastávku, z které spoj odjížděl a i kdybychom celou cestu běželi, nemáme šanci autobus stihnout. Další autobus jel až za hodinu a ten už neměl přípoj do oné malé vesnice. Na jednu stranu jsem byla naštvaná (na sebe! jak jsem se mohla tak přehlídnout!), zklamaná, že neuvidím spolužačky, ale na druhou stranu ze mě jako kouzelným proutkem spadl ten stres, to chtění někde být a uvědomila jsem si, že si den můžu užít i tak. Strávili jsme pak s dětmi ještě několik hodin venku a bylo to taky super. Prostě dvě děti a jedna máma je někdy záhul, ať už s autem nebo bez ;-)

Na podzim začal František zase chodit do obou školek. Cestu do lesní školky zvládne Franta už sám, bez pomoci FollowMe a tak může dopravu zajišťovat i rodič s Bělkou v cyklosedačce. Je to zase o něco jednodušší. Platí to, co jsme zjistili už u Františka - čím jsou děti starší, tím je náš car-free život jednodušší. Franta (6 let) už ujde vzdáleností a rychlostí vše, co my dospělí. Bělka je taky zdatný chodec, má chuť jezdit na odrážedle, autobusy, vlaky i letadla zvládá dobře (auta už hůře). Cestování nám navíc ulehčilo to, že Bělka už chodí na nočník/záchod, nemusíme tedy tahat pleny a můžeme jezdit i delší trasy autobusem. Bělka se ještě kojí, což zase napomáhá pohodě u delších tras.

V nejbližší době nás čekají velké změny. Bělka na jaře začne chodit na dva dny do dětské skupiny, Franta od září do školy, máma začne více pracovat na www.smartzena.cz. Tak uvidíme, jak to bude dál :-) 

A jaké nové vybavení nám pomáhá vést náš car-free život?

• Franta má nové kolo 20.
• Pořídili jsme si koloběžku Kostka na pojíždění po městě.
• Máme nové nosítko Kibi, které je rostoucí a vydrží nám snad až do Bělčiných tří let .
• Taška na kolečkách, která je fakt velká a má moc dobrý poměr cena-výkon.
• Protože na běžné výlety už nosíme vše čtyřikrát (bundu, mikinu, svačinku, pití atd.) nestačil nám náš malý batoh. Pořídili jsme si proto střední batoh, kde se nám vše v pohodě vejde. 

Car-free léto s dvěmi dětmi

Léto bylo vypečené. S dětmi (František 4,5 let a Běla půl roku) jsme podnikli několik menších dovolených po Česku (o Pálavě jsme vám už psali) a jednu cestu na Slovensko. Máme pro vás pár praktických tipů, které by se vám mohly hodit. 

Výlet do Prahy a okolí

Pro cestu do Prahy využíváme výhradně RegioJet. 

Proč? Maximální pohodlí a soukromí.

Kupujeme si místenky do business kupé, které má pouze čtyři sedadla. Děti do 6 let cestují zdarma a mají nárok na sedadlo. V počtu dva dospělí a dvě děti máte celé kupé pro sebe. Cena jízdenky je sice o něco vyšší, ale za to pohodlí to stojí. Co myslím tím pohodlím? Nejen, že jsou zde pohodlná polohovatelná sedadla (dá se z nich udělat i postel), dost místa na zemi, kde si dítě může hrát, ale i soukromí na přebalování, kojení, spaní atd. Navíc když jsou děti živější nebo hlučnější, nikoho neruší. Přestože cesta trvá více než tři a půl hodiny, je to příjemně strávený čas s dětmi.

Navíc RegioJet má i dětské kupé, kde si děti mohou odskočit na chvíli pohrát. Záchody jsou většinou čisté a ideální na bezplenkovou metodu (v umyvadle se dá miminko dobře umýt). Jedinou nevýhodou RegioJetu je nedostatek místa na větší kočárek, což nám ale nevadí, protože jej s sebou nebereme. 

Po Praze je cestování MHD s dětmi v pohodě (pokud nemáte kočárek). Děti jsou samozřejmě nejvíce nadšené z metra, ale i tramvaje byly zážitek. A co teprve lanovka v ZOO :-)

Děti do 6 let mají opět jízdné v MHD zdarma, dokonce doprovod dítětě do 3 let má jízdné zadarmo. Stačí, aby dítě mělo občanku nebo pas. A nesmíte doklad, tak jako my, zapomenout doma :-/

Jeseníky (Šumperk a Kouty nad Desnou)

V Jeseníkách máme rodinu a skoro každé léto jezdíme do Koutů na Desnou na chatu. Cesta tam je paradoxně asi nejsložitější, i když je to z hlediska najetých kilometrů nejblíže.

Jezdíme vlakem z FM do Ostravy, kde většinou přestoupíme buď na RegioJet do Zábřehu na Moravě a poté přípoj do Šumperku nebo s ČD do Olomouce a pak osobákem do Šumperku. Letos jsme zvolili druhou variantu a bylo to fajn. Do Olomouce Pendolinem a do Šumperku jel klimatizovaný RegioPanter. V Šumperku vždy zajdeme na oběd a nakoupíme zásoby jídla. V Koutech totiž není ochod s potravinami. Je to paradox. Ještě před lety byly Kouty konec světa, kde nebylo fakt skoro nic. Dneska je to super extra moderní turistická destinace, kde si člověk sice může koupit sportovní oblečení a kolo na sto tisíc, ale rohlík si tam nekoupí :-/

Transport jídla je pro nás tedy docela výzva. V minulosti, když jsme používali kočárek, jsme jej naložili jídlem, dítě dali do nosítka a bylo to. Letos bez kočárku, jsem navrhovala vzít naši epesní nákupní tašku na kolečkách, ale náčelník řekl, že ji tahat nebudeme a že vše pobere v igelitkách... tak nesl a nebylo to nic příjemného. Letos to bylo ještě o něco náročnější. Běžně do Kout jezdí autobus, kde je to od zastávky k chatě asi 500 metrů. Protože probíhá velká oprava cesty na Červenohorské sedlo, je zde uzavírka a autobusy nejezdí. Proto jediná možnost je jízda vlakem a pak pěšky 2 kilometry k chatě. Dost náročné to bylo pro Františka - po cestování vlakem a přestávkou v Šumperku, už se mu pěšky moc nechtělo, ale zvládli jsme to. Během týdne jsme tu trasu šli ještě několikrát (zajeli jsme si na výlet do papíren do Velkých Losin) a už to dával dobře. 

V zimě uzavírka není (kvůli turistům, aby se dostali na sedlo), ale příští jaro by ještě měla pokračovat. V létě snad už bude hotovo a my to budeme mít zase na pohodu :-)

Vysoké Tatry

Pro nás jasná volba pro dovolenou s miminkem. Na cyklodovolenou nám ještě připadá brzy (navíc Bělka v létě úplně bojkotovala cyklovozík) a tak chceme aspoň hory. Už před lety jsme tam vyrazili s miminkem Františkem a osvědčilo se nám to. Cesta sice byla docela dobrodružná, ale výlety s kočárkem v Tatrách super. 

Letos bylo cestování v mnohem větší pohodě. Na Slovensko jezdí totiž RegioJet, takže jsem zvolili cestu osobákem do Českého Těšína (tam přestávka na oběd) a z Těšína žluťákem až do Popradu (našim oblíběným business kupé). Z Popradu už je to jen půlhodinka, buď vlakem nebo električkou do Tatranské Lomnice, kde jsme měli základnu v Penziónu Bělín. Penzión moc doporučujeme - slušná cena, pohodoví majitelé, skvělá dostupnost (cca 5 minut pěšky z vlakového nádraží i autobusového nádraží v Lomnici), velká zahrada, prolézačky a písek pro děti, kryté ohniště a nádherný výhled na Lomničák. Cesta zpět byla z Popradu RegioJetem do Žiliny, EC do Těšína, osobákem do FM. 

Tatry jsou super car-free lokalitou. Všude se dostanete buď električkou nebo autobusem, případně vlakem (do Popradu). Električka tedy v sezóně bývá hodně využívána, ale vždy jsme se vešli a sedli si.

Výlety jsme letos pojali hodně na pohodu. Najít trasy, které by byly vhodné nejen pro nošence (kočárek jsme tentokrát neměli), ale ušel by je i 4 letý František, bylo celkem oříšek. 

První den jsme vyrazili lanovkou na Skalnaté Pleso a šli po magistrále na Zamkovského chatu (mají tam fajn dětský koutek) a přes vodopády Studeného potoka na Hrebienok, zubačkou do Starého Smokovce a električkou do Lomnice. 

Druhý den jsme električkou zajeli na Štrbské pleso. Lanovkou pod Solisko a kousek po červené vyšli směrem k Solisku (krásné výhledy, borůvky, skály).

Třetí den jsme se vydali pěšky na Hrebienok s obědem na Bilíkově chatě. Celý týdne nám vyšlo moc pěkně počasí, Tatry jsme si zkrátka užili. 

Léto tedy bylo moc fajn. Jediné, co nás trochu zaskočilo, byla naše malá Bělka. Mysleli jsme si, že budeme cestovat s ležatým miminkem, které bude způsobně ležet na dečce a bude se na nás smát. Bělka nás velmi rychle vyvedla z omylu - začátkem července se začala plazit, pak lézt a v šesti měsících se postavila. Hlavně v Tatrách to bylo náročnější (šutry, srázy a borůvčí nejsou zrovna bezpečný výběh pro mimino), ale vždycky jsme to nějak vymysleli. Už teď se těšíme na další cestovatelské léto. 

PS:
Asi se stáváme čím dál tím většími minimalisty (hehe... větší minimalista zní fakt divně ;-). Z příspěvku na blogu jsem vyčetla, že jsme před čtyřmi lety měli pro dva dospělé a jedno miminko dvě velké krosny a nabalený kočárek. Letos jsme to zvládli s jednou krosnou, jedním středním batohem a bez kočárku. Upřímně nevím, co jsme tenkrát s sebou táhli...

Jak si užít Pálavu (i bez auta)

Léto, to je pro nás období cestování. A protože máme malé miminko, rozhodli jsme se, že letos nebudeme dělat žádnou velkou dovolenou, ale více kratších. Naší první dovolenkovou destinací byla Pálava. 

Cestování a ubytování

Cestovali jsme z Frýdku-Místku do obce Perná na Pálavě.

Vyrazili jsme ráno vlakem směr Ostrava hlavní nádraží. Z Ostravy EC Polonia do Břeclavi. Je to pěkný, rychlý, klimatizovaný vlak. V jídelním voze jsme si dali oběd (polské pirožky... mňam) a před jednou hodinou jsme byli v Břeclavi. Pak už jen půlhodinka do Mikulova. Celkem i s přestupy cesta trvala 4 hodiny 24 minut. Protože bylo pěkné počasí, rozhodli jsme se, že nepojedeme hned do Perné, ale zajedeme se vykoupat v Mikulově do lomu. Je tam super spojení místní dopravou z vlakového nádraží na zastávku Bezručova, ze které je to už jen pár minut pěšky. Vykoupali jsme se, dali si zmrzlinu a pak opět ze zastávky Bezručova s jedním přestupem dojeli do Perné, kde jsme byli ubytováni v penzionu a vinařství pana Kosíka.

V průběhu naší dovolené jsme udělali několik menších výletů, které vyžadovaly přesuny po Pálavě. Vše jsme absolvovali místní dopravou. Pálava je doslova car-free destinací. Celá oblast je protkána sítí autobusových linek, četnost spojů je taky slušná. Neměli jsme problém se kdykoli kamkoli dostat. Kromě klasických spojů o víkendech až do konce října jezdí i Turistbus, který vás mimo jiné doveze i do Rakouska. 

Vybavení

Podařilo se nám sbalit věci na pět dní do jedné krosny, jednoho středního batohu a jednoho dětského batůžku. Kočárek jsme s sebou nebrali, protože v něm Bělka není ráda a jen by nám překážel. Místo toho jsme měli nosítko Manducu a šátek. Manducu jsme ocenili hlavně ve vlaku a autobusu (rychlá manipulace) a Standa jí používal na túry. Já mám zase  raději šátek. 

Na co si dát pozor, je klimatizace. Ve vlaku může být někdy dost chladno, raději mít při ruce ponožky a mikinu nebo svetřík. 

Na výlety nám stačili pohodlné boty, pikniková deka a malý batoh na svačinku. 

Jak cestování zvládaly děti

František je už zkušený cestovatel. Cestu zvládal v pohodě, ale neobešlo se to bez oblikátní otázky "kdy už tam budeme?" :-). Nejvíce byl nadšený z řízku v jídelním voze. Když už byla hodně nuda, pomohl Pat a Mat na mobilu.

Bělka část cesty prospala, jinak si užívala válení se na sedadle. Ve vlaku z Břeclavi do Mikulova bylo dost horko, ale zvládala to dobře - chvilku si hrála, pak se nakojila a v nosítku usla. Zpáteční cesta už byla úplně v pohodě, protože už bylo chladněji. S Bělkou praktikujeme bezplenkovou komunikační metodu (BKM). Ve vlaku čurala do umyvadla na toaletách. Cesty autobusem byly krátké, tak jsme to vždycky zvládli před nebo po. V nejhorším má vždy na sobě pro jistotu plenku a není co řešit. 

Výlety

Během naší dovolené jsme absolvovali pár výletů. Vše baby-friendly. Doprava bus, pěšky (ušli i čtyřletí turisté) nebo v nosítku. Pro kočárky Pálava není moc vhodná.

Výlet na Sirotčí Hrádek a Stolovou horu

Doporučujeme vyrazit z Perné a to hlavně proto, abyste si v cíli trasy v Klentnici mohli zajít na vynikající oběd :-)

Z Perné od autobusové zastávky po zelené značce se vydáte směr Sirotčí hrad-sedlo. Doporučujeme si udělat malou odbočku a než dobudete hrad, po červené si vyjít na Stolovou horu, odkud je opravdu famózní výhled. Pak už jen pár minut a jste na Sirotčím hrádku. Ze sedla po zelené do Klentnice do vyhlášeného Café Fara, kde nejen výborně vaří, ale je tam i krásné prostředí a hrání pro děti.

Trasu naleznete na mapě.

Výlet na Dívčí hrady

Z Perné autobusem do Pavlova. Z Pavlova od autobusové zastávky po zelené značce směr Dívčí hrady. Stezka vede přes vinice, slunečnicová pole, krásný výhled na přehradu Nové Mlýny. Pokračuje docela příkré stoupání zajímavým lesem a jste na hradě. Ze zříceniny po červené do Dolních Věstonic na oběd a zmrzlinu.

V Pavlově je nový Archeopark, jehož návštěvu jsme se nechali na příště (až budou děti starší).

Trasu naleznete na mapě.

Výlet do Mikulova

Protože nám jeden den pršelo, rozhodli jsme se vyrazit do Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Z Perné autobusem na zastávku Mikulov, Hliniště a pak už jen pár minut pěšky k jeskyni. V Mikulově jsme také okoukli zámecké zahrady, Kozí hrádek a Ditrichštejnskou hrobku, z které je trochu jiný pohled na Mikulov. Svatý kopeček jsem si nechali na jindy, je ale taky vhodným výlet s malými turisty. Na lehký oběd můžeme doporučit Kafe Pala přímo na náměstí - dobré palačinky, výborná limonáda a hlavně super sezení ve dvoře, kde i Bělka měla možnost si pohrát na dece. Pokud hledáte restauraci s dětským koutkem, můžeme doporučit Restauraci Pod Radnicí (ve stejné budově jako informační centrum). 

Trasu naleznete na mapě.

První čtvrtletka s Bělkou

Jsou to už tři měsíce, co jsme car-free rodina². Jak se nám žije a jak to zvládáme?

Indiánská maminka

Naši holčičku Bělku nejčastěji uvidíte v šátku... jsem taková indiánská babička, nebo spíš maminka :-) Tak ráda se nosí, že jsem si musela půjčit další tři šátky, abych měla vždy nějaký čistý po ruce (díky Báro a Pavlo za půjčení:-). Františka jsem začala nosit až koncem druhého měsíce. Bělku jsem uvázala hned pár dní po porodu a všichni jsme spokojeni. V kočárku skoro nechce být. Vždycky jednou týdně zkusím, jestli na něho nezměnila názor, ale většinou po pár minutách vážu do šátku a kočárek mám jen jako doprovodné vozidlo. Přesto kočárek sporťák budeme asi do budoucna více využívat. V jednom ze starších článků si můžete přečíst jak vybrat car-free kočárek. 

Cestování s miminkem v šátku je pohoda. Stačí batoh a malá kabelka, se kterou mám peníze, klíče a mobil po ruce. Cestuji většinou pěsky nebo autobusem. Párkrát už jsem cestovala i vlakem. Největší výzva při cestování s malým miminkem je sladit odjezdy spojů s biorytmem miminka. Malé miminko nemá ještě žádný režim, často se kojí a spí a je mu celkem jedno, že za půl hodiny potřebujete vycházet na vlak. Chce to naladit se na miminko a trochu více plánovat. Když například potřebuji za hodinu odejít na vlak a miminko chce už spát, vyřeším to tak, že se obleču, uvážu si jí do šátku a vše ostatní dodělám během toho, co spí v šátku. Když odcházím na vlak, miminko pořád ještě spí a vzbudí se až ve vlaku. Tam ji buď jen trochu uvolním a nakojím přímo v šátku nebo ji vytáhnu ven, nakojím, přebalím (na sedadle s přebalovací podložkou, naše vagóny totiž nemají přebalovací pult) a před výstupem znovu navážu. 

Myslím, že jsem na spoji mezi FM a Ostravou už tak trochu atrakce: ta paní kojící v šátku :-) 

Do budoucna chci šátek nahradit nosítkem. Ve vlaku nebo v autobusu se přecejen šátek hůř váže. Potřebujete místo a více času. S nosítkem je to cvak, cvak a hotovo. 

Car-free dítě

Náš starý cyklovozík Croozer 737 jsme vytunili. Ježdění s ním je teď mnohem jednodušší a pro miminko je to větší pohoda. Pořídili jsme pláště Schwable Big Apple, odpužení Dogy a místo plátěné sedačky připevnili autosedačku - vajíčko.

Bělka nemá ráda kočárek, ale cyklovozík miluje. Když ji do vozíku dáváme, většinou pláče, protože už chce spát, ale stačí ujet pár metrů, pláč ustane a Bělka zírá na svět a pak spokojeně usne. Zázrak...

Poprvé se Bělka v cyklovozíku projela v 5. týdnu a od té doby jsme už párkrát dojeli na zahradu a vyrazili na několik malých výletů po okolí. Maximálně byla ve vozíku asi hodinu a tu spokojeně prospala. Malé cyklovýlety děláme i s ohledem na Františka, který už jezdí na svém kole s námi, někdy mu pomůže FollowMe. Cyklovozík většinou vezu já. Je to super způsob, jak shodit poporodní kila a nabrat zase svaly do nohou :-)

Bělka se už několikrát projela autem. Jednou jsme s kamarádkou vyrazili na nákupy do Ostravy a podruhé jsme jeli s mojí sestrou na výlet. Obě cesty Bělka více méně proplakala... nechápala, že sedím vedle ní a nevezmu jí do náruče. Zpátky už jsem jeli zašátkování vlakem resp. autobusem a byl klid. Asi je to fakt car-free dítě :-)

Do školky

Naše doprava do školky se významně nezměnila, jen teď více leží na tatinkovi.

Do státní školky chodí nadále rodič pěšky a František, když úplně neleje, jezdí na svém kole. Ráno doprovází do školky tatínek, odpoledne vyzvedává maminka s Bělkou v šátku, někdy s kočárkem. Dopravu do lesní školky zajišťuje tatínek na kole (většinou s FollowMe, někdy se cyklosedačkou), jednou týdně Františka vyzvedává dědeček. Až bude Bělka starší a bude mít zažitější půběh dne, bude nejspíš občas jezdit autobusem s maminkou.

Zatím tedy car-free život s dvěmi dětmi dáváme bez problému. Řekla bych, že je to dokonce větší pohoda než když jsme před lety začínali s Františkem. Uvidíme, jak nám to půjde dál...

Život bez auta jako velké dobrodružství

Občas od kamaráda zaslecheme: “Výlety s autem jsou DALEKO lepší, protože to zajímavé je často někde, kde skoro nic nejezdí a když už, tak nekonečně dlouho.” Obvykle na to odpovídáme: “Rozumíme, co chceš říct, my to tak ale nevnímáme.” Pokusím se to teď rozvést.

Žijeme ve Frýdku-Místku, stanovme si tedy nějaký, bez auta hůře dostupný, cíl výletu. Třeba hrad Bouzov  – možná jej znáte z pohádky O princezně Jasněce a Létajícím Ševci. Autem bychom se k němu dostali za hoďku a půl, zašli na prohlídku, potom do restaurace na oběd, nedaleko jsou Mladečské jeskyně, ty bychom dali odpoledne a jeli domů. Krásný hrad, krásné jeskyně, v lepším případě dobré jídlo. Papírově tedy vše v pořádku.

Mě by tam ale něco chybělo. Dobrodružství. Řeknete si: „no, tak třeba nemusejí jet hned domů, můžou zapadnout na hoďku do lesa a ono se tam už něco naskytne“. Nejspíš naskytne, ale pořád to bude mít pro mě jakousi pachuť dokonalosti. Přijeli jsme, zkonzumovali jsme, odjíždíme.

Zkusme tedy to samé bez auta. Idos hlásí: Bouzov 3,5 hodiny, několik přestupů. Většinu lidí by tohle odradilo. Ve mně se ale začne rozehrávat rej nápadů. „Hmm, poslední úsek do Bouzova je autobusem. Mrknu na mapu. Vlaková zastávka 10 kilometrů daleko, to s malými dětmi pěšo nedáme. Co třeba, kdyby to nebylo na den, ale na dva. Mmm, přímo pod Bouzovem je zajímavé ubytko. Viděli bychom v noci nasvícený hrad a bez davů. A druhý den bychom dali ty jeskyně. Mezitím by měl Franta dost času, si někde pohrát, na hřišti nebo v lese.“

Nakonec je z toho kvalitativně daleko větší zážitek. Jasněže Bouzov s přespáním se dá realizovat z Frýdku-Místku i autem. Ale hádám, že to většinu lidí vůbec nenapadne. Anebo napadne, ale bude jim líto dát peníze za ubytko. A nenapadne je už, že kdyby neměli auto, ušetří ročně na mnoho takových „nocí pod Bouzovem“. Auto je totiž v dnešní době konstanta. O autu se nepochybuje.

Jet někam 3,5 hodiny, když se tam dostanu autem za 1,5h… A ještě s malými dětmi, pěkně bláznivý nápad! ☺ My tohle máme jinak. Jízdu si maximálně užíváme. Je to čas, kdy je naše rodina každý pro každého. Hodně si povídáme, čteme.

Je to už několik let, co mě kamarád vytáhl autem přes Německo a Francii do Španělska. Moc mu za to děkuji. Viděl jsem neuvěřitelně příjemné město k žití Freiburg, majestátný hrad Carcassone, slavný Avignon, chodil po dvou pyrenejských národních parcích, koupal se v moři u Tarragony, atd. Ale stejně, největší zážitek pro mě byl, když jsme (jediný den ze šestnácti!) nechali auto odpočívat v kempu a vyrazili vlakem do Barcelony. Konečně nás něco donutilo, domluvit se. Hledali jsme spojení, východ z nádraží, laborovali s plánkem města. Objevovali. 

Minulý víkend slavil kamarád narozky na horské chatě Prašivá, kam sice vede asfaltka, ale žádná hromadná doprava tam nejezdí. Vyrazil jsem tam s Františkem (4 roky), autobusem  se přiblížili, co to šlo a pak už jen stoupali po svých. Koukali na popásající se kozy, na srandovní slepice, které vypadaly, jako by měly kalhoty. Na stromy, které se obalují listím a květy. Franta byl unavený, dopoledne jsme v akci Uklíďme Česko několik hodin sbírali odpadky kolem řeky. Navrhl jsem mu, ať při chůzi teda zkusí stopovat. Ten nápad ho zaujal natolik, že zapomněl na unavené nohy. A světe div se, první projíždějící auto nám zastavilo, objevila se milá paní s dětmi, která Frantovi dokonce nabídla místo v autosedačce. Z obyčejné cesty na narozeniny se tak stal velký zážitek.

Jasně, je to náhoda. Ale náhody se stávají, jen pokud jim dá člověk šanci, aby se stát mohly. 

Podnikání a car-free: Standa

Markéta mě požádala, abych napsal příspěvek o tom, jak to mám s prací a nevlastnictvím auta. Vlastně je to jednoduché: mám takovou práci, u které auto nepotřebuji. Následující řádky budou možná spíš o životě, než o životě bez auta, ale pro mě je to to samé.

Začátky

Vždycky jsem tíhl k tomu, že budu podnikat. Když jsem si dva měsíce po osmnáctých narozeninách zřizoval živnostenský list, psal se rok 1999 a slovo „podnikatel“ bylo téměř neslušné. Začal jsem chodit na výšku v Brně. Po autě jsem nikdy netoužil, takže tak 90 % cest do Brna bylo vlakem, zbytek spolujízda. Začal jsem bastlit programy pro PC, pro radost z jejich tvorby, pro radost, že jsou užitečné dalším lidem a někteří z nich si je koupí. Možná by nějaká brigáda byla cenná zkušenost, já ale nikdy na žádné nebyl. Všechny výdaje jsem pokryl prodejem svých aplikací. Zimu i léto jsem měl pečlivě rozplánované a třeba osmkrát někam na týden vyrazil. 

Vlastně jsem se vždycky snažil dělat to, co mě baví. Můj nejprodávanější program byly Cyklotrasy. Sloužily pro plánování tras na kole. Našlo se 50 dalších lidí, kteří pro ně dělali mapy. Nadešel čas diplomových prací, já chytil příležitost za pačesy a vytvořil zbrusu novou verzi Cyklotras. Věnoval jsem tomu hodně času a bohatě se mi to vrátilo. Z Cyklotras stalo mé následující „zaměstnání“.

Pokud vytváříte z domů vlastní počítačový program, auto nepotřebujete. Komunikaci se spolupracovníky a zákazníky si nastavíte tak, jak se hodí Vám.

Nic netrvá věčně 

Trh se mění a člověk u jednoho projektu zpohodlní. Cyklotrasy fungovaly jedenáctým rokem a bylo na čase se poohlédnout po něčem dalším. Tedy mě Markéta požádala, ať pro Čisté nebe udělám mobilní aplikaci SmogAlarm. Aplikace měla úspěch, referovaly o nás všechny hlavní deníky a televize. To mě nakoplo začít v roce 2012 se zakázkovou tvorbou mobilních aplikací. 

Ze začátku jsem samozřejmě neměl dost zakázek. Nabízel jsem své služby na všechny strany, ale bez valné odezvy. Pomohla opět Markéta (ještě že ji mám), která mě nasměrovala na portál www.navolnenoze.cz, potažmo jeho zakladatele, Roberta Vlacha. Pročetl jsem články, zaregistroval se, zašel na školení, think-tanky a pořádně to rozjel. Můj profil najdete zde. 

Práce na zakázku

Práce na zakázku je, na rozdíl od vlastního projektu, více o kontaktu s novými lidmi. Takže by se mohlo zdát, že vyžaduje i více přemisťování. Já se ale držím jednoduchých pravidel, která platí obecně pro práci na volné noze a která se dozvíte i na školeních Roberta Vlacha. Když někdo zavolá a řekne: „pojďme se sejít“:

1. snažím se už během hovoru zjistit, jestli si vlastně můžeme být užiteční, příp. doporučím někoho jiného

2. snažím se domluvit spíš na Skype

3. případnou schůzku sjednávám lokálně a jednorázově

Neříkám, že je to obecná rada pro každého, ale mě to takto funguje. Řadu klientů jsem neviděl na živo vůbec, hodně z nich pouze jednou a zbývající jsou ti, co jsou ochotni dojet až k mému domu. 

Abych byl v obraze, potřebuji někdy naopak já dojet někam. Typicky vlakem do Ostravy na networking nebo think-tank Na volné noze nebo vlakem do Prahy na mDevCamp. Na poslední sraz lidí Na volné noze ve Valticích jsme jeli s Markétou spolujízdou. Komunita lidí Na volné noze je vzájemně hodně vstřícná.

Když už na nějakou schůzku jedu, má to jednu výhodu. Jsem tam obvykle včas, protože si na to vyčlením dostatek času a počítám se zpožděními. Nezřídka pak sedím v kavárně a čekám na protistranu, která mi volá, že se „sekla v zácpě“.

Loni jsme s Markétou a Frantou vyrazili na měsíční cykloturistiku podél rakouských řek Inn a Dunaj. Vzal jsem s sebou tablet a každý večer věnoval půl hodiny vyřizování pošty a objednávek.

Závěrem prohlašuji, že předem souhlasím se všemi případnými výtkami, že jsou profese, které vyžadují rychlé přesuny nebo přesuny s větším množstvím materiálu a tedy nejsou car-free způsobilé. Taky jsou místa, odkud se špatně do práce dostává. Já si svou práci vymyslel „na míru“, tedy v mém případě bez auta.

Taurská cyklostezka

Jet stovky kilometrů po bezpečné cyklostezce, to je zatím něco, co v Česku nemáme. Nevadí, u našich jižních sousedů takových mají dobrý tucet, takže si stačí vybrat a vyrazit. My si vybrali Taurskou cyklostezku.

Cesta do Rakouska

Začínali jsme v Salzburgu, který je lehce dosažitelný vlakem. Konkrétně jsme od nás jeli vlakem Ex Moravia z Ostravy do Vídně Westbahnhof (3h 17min) a přestoupili na IC do Salzbugu (2h 52min). Přijedete-li do Vídně později, stejně jako my, je půlhodina na přestup naprosté minimum. Bohužel rezervace na pozdější Ex do Salzburgu není dopředu možná. Jízdenku jsme si koupili včasnou zpáteční u ČD. Pro dva dospělé a dvě kola stála cca 4.300 Kč. U českého Ex vyžadovali i rezervaci na cyklovozík, v rakouském IC stačila rezervace a jízdenka na kola.  Vlak z Ostrava-Vídeň bere kola jako spoluzavazadlo, tzn. vše si nakládáte sami. Dveře jsou naštěstí dostatečně široké pro nástup s cyklovozíkem. Vídeň-Salzburg má už samostatný oddíl pro kola, s naložením vám pomůže pracovník drah. Při cestě z Vídně do Salzburgu nám tam naložili i cyklovozík, při cestě zpět nás překvapili tím, že se jim tam už nevejde. Vozík jsme složili a dali do našeho vagónu. Byl to trochu adrenalin. 

Naše trasa

Vybrali jsme okružní variantu Taurské cyklostezky. Není moc dlouhá, papírově 264 km, my se zajížďkami najeli za 11 dní natěžko s cyklovozíkem celkem 353 km. Sleduje toky řek Saalach a Salzach, je částečně vedena pod nejvyšším rakouským pohořím, Vysokými Taury. Stezka je buď výlučně pro kola nebo po málo frekventovaných silnicích. Povrch většinou asfalt. Taurská cyklostezka je rozhodně více kopečkovitá než Dunajská.
 

Vybavení

Oproti loňsku jsme měli pár vychytávek. Především brašny Ortlieb, o kterých píšu v samostatném článku. Díky jejich větší kapacitě jsme do cyklovozíku dali jen 35 litrový batoh, kde měl František všechno své oblečení. Hodil se nám pak na výšlapy. Dále jsme pořídili nový stan Jurek Midi 4. Je kvalitní, prostorný a přesto nikterak těžký. Vzali jsme s sebou i vařič, na ranní čaj nebo občasné teplé večeře. Z loňských vychytávek si musím znovu pochválit nepromokavou plachtu 3x4m s kovovými oky. Ráno a večer na piknik, v noci na zakrytí kol a cyklovozíku, přes den pohodlně schována pod sedačkou ve vozíku.

Jak cestu zvládal František?

Měli jsme trochu obavy, jestli není už na cyklovozík moc velký (3,5 roku) a zda ho to ještě vůbec bude bavit, když už je sám cyklista a ve vozíku téměř nejezdí. Obavy byly zbytečné. Františkovi se to moc líbilo, máme pocit, že si to dokonce více užíval než minulý rok. Více se díval kolem sebe, ptal se na různé věci, využil čas ve vozíku na spaní a pak o to více mohl řádit. Taky se na cestu moc těšil - vzpomínal na loňské Rakousko a těšil se zase na spaní ve stanu, dětská hřiště nebo zmrzliny. 

Náš itinerář

1. den: doprava do Salzburgu, prohlídka města – skvěle dostupné na kole, 15 km, kemp Nord-Sam s bazénem

2. den: přes Leopoldskron k řece Saalach, přes Bad Reichenhall (solné doly) do Unkenu, 54 km, kemp Steinpass

3. den: podél Saalachu přes Lofer do Weissbachu, prošli jsme soutěsku Seisenbergklamm, 26 km na kole, kemp Ferienwiese (podle Markéty nejkrásnější úsek trasy)

4. den: podél Saalachu přes Saafelden do Zell am See, dále vláčkem do Krimmlu (délka cesty 1 hod 23 min), 37 km, kemp S.N.P.

5. den: vyjeli jsme ke Krimmelským vodopádům (nejvyšší v Evropě), zkoukli Vodní svět (hrátky s vodou pro děti) a podél Salzachu dojeli do Mittersillu, 42 km, kemp Schmidl

6. den: jsme se přesunuli 33 km do Kaprunu, kde jsme si odpočinuli u bazénu a udělali velké prádlo v kempu Mühle

7. den: vyjeli jsme lanovkou na ledovec do výšky 3.023m, já si vyšlápnul na Kitzsteinhorn (3.203m), prošli jsme tunelem v hoře k výhledu na Grossglockner a dále k Ice Aréně, kde se dalo sáňkovat. Pak jsme se posunuli opět k Zell am See do kempu Panorama a vykoupali se v jezeře (super pro děti - velmi pozvolný vstup do jezera, teplá voda), 12 km na kole

8. den: největší stoupání k horní stanici přečerpávací elektrárny, parádní koupačka v Plankenau, poté do St. Johann, 43 km, kemp Kastenhof

9. den: podél Salzachu přes Bischofshofen, hrad Werfen (poblíž i ledová jeskyně Eisreisenwelt) přes průsmyk do Gollingu, 41km, kemp Martina

 

10. den: zkoukli jsme Gollingský vodopád a podél Salzachu přes Hallein uzavřeli okruh v Salzburgu, zašli do ZOO v Hellbrunnu, 41 km, kemp Schloss Aigen

11. den: jsme ještě jednou prošli centrum Salzburgu, popojeli 11 km, sedli na IC do Vídně a odtamtud Ex do Ostravy

Naše tipy a postřehy

• Výborným zdrojem informací v Češtině pro dálkové cyklostezky jsou stránky Cyklistika Krnov. Pro účely orientace jsme používali mapu Tauerradweg od freytag & berndt v kombinaci s on-line cyklo/turistickou mapou Rakouska od vydavatelství Kompass. Existuje i jako aplikace pro chytré mobily s Androidem nebo iOS, u které si za nějaký ten peníz můžete stáhnout výřez mapy pro použití bez nutnosti připojení k internetu. Doporučujeme, velmi nám to pomohlo v orientaci.
• Salzburské severní kempy Nord-Sam a Panorama jsou vedle cyklostezky vedoucí podél potoku. Od nádraží se tedy vydejte na sever, najdete tuto cyklostezku, najdete i kempy.
• Pokud vyloženě netoužíte vidět zámek Leopoldskron, začněte jízdu podél Saalachu už u jejího soutoku se Salzachem u Sazburgu. Oficiální Taurská cyklostezka ze Salzburgu do Bad Reichenhall je dost orientačně náročná, neustále jsem koukal na GPS a to otravuje.
• Máte-li dostatek času, odskočte si z Taurské cyklostezky z Bad Reichenhall do solných dolů nebo k jezeru Königsee u Bechtesgadenu.
• I přes vyšší cenu (za 2 dospělé osoby jsme platili se slevou pro ubytované v kempu cca 1.800 Kč) stojí letní návštěva ledovce nad Kaprunem za to. Zejména, pokud máte s sebou děti, kterým nahoře „zdarma“ půjčí sáňky či boby.
• Na Krimmelské vodopády si vyčleňte alespoň půlden. Nejde jen o to, vidět je dopadat, podél nich, 400 m výškových, vede pěší stezka. Vyhládne-li vám, ve výšce 300 m je chata se zemitou obsluhou. Vodní svět před vstupem k vodopádům se spoustou hejblat, byl snad největším zážitkem našeho tříletého syna z celé cesty.
• Vedení Taurské cyklostezky mezi obcemi Lend a Swarzach přes horní nádrž přečerpávací elektrárny poskytuje krásné výhledy, nicméně boří představu o pohodové jízdě podél řeky. Natěžko s cyklovozíkem již stojí za zvážení aleternativa podél Salzachu po málo frekventované silnici.
• Lokálka z Zell am See do Krimmlu nasazuje každodenně také parní vláček. Zkuste vychytat.
• Salzburgská ZOO není převeliká (prošli jsme za cca 3h), je však pozoruhodná svou přirozenou bariérou, kterou z jedné strany tvoří desítky metrů vysoká skála.
• Zvažte, zda se vám vyplatí pořízení Salzburgské karty. My si ji nepořídili a myslím, že se nám to vyplatilo :)
• Na dětské hřiště narazíte v každé vesnici. I menší obce mají svá badsee s průzračnou vodou (bezplatná či do 5 Eur) nebo rovnou koupaliště s množstvím atrakcí.
• Za tříleté děti se v mnoha kempech již platí. Velký kemp s bazénem kolem 30 Eur na noc nebyl výjimkou. Kvalita služeb je pak hodně dobrá: nabízí se pračka, nákup potravin na snídani, WiFi, atrakce pro děti. U malých rodinných kempů jsme se dostali na 16 Eur/noc, vybavení pak bylo skromnější. Samozřejmě, dá se mnohé ušetřit, spíte-li ve volné přírodě anebo si domluvíte ubytko předem, např. přes Warmshowers.
• Rakouské supermarkety jsou v neděli a o svátcích zavřené. Zjistěte si, zda na Váš pobyt nějaký svátek připadá.
• Za oběd v restauracích počítejte pro dvě osoby (polévka, hlavní jídlo a pití) cca 25 až 30 euro. Ceny jídla v obchodech jsou vyšší než v ČR - hlavně pečivo, ovoce a zelenina.

Závěrem bych rád napsal, že jsou věci, jako majestátné Alpy, které v Česku mít nikdy nebudeme. Dále jsou věci, na kterých se již pracuje: přijde doba, kdy i u nás budou stovky kilometrů dlouhé cyklostezky. A nakonec něco, co bychom mohli mít hned, stačí chtít: úsměv na tváři. Je to neskutečný rozdíl, přijít ráno do obchodu nebo se projít po kempu, kde se se všemi zdravíte a výraz obličeje říká: „rád vás vidím“, „vnímám vás“. Často se dá prohodit pár slov, jen tak. Nic to nestojí a udělá to den lepším.