středa 14. června 2017

Pohodové spaní v cyklosedačce

Cyklosedačka je geniální vynález. Už několik let intenzivně používáme Hamax Siesta. Františka (5 let) jsme na ní ještě na podzim občas vezli do školky. Letos cyklosedačku osedlala malá Běla (1 rok) a je nadšená. 

Jen jedna věc nám na cyklosedačce vadila. Pokud dítě usne, přestože je sedačka sklopena do spící polohy, stejně dítěti padá hlava a tělíčko se bortí dopředu. 

Co s tím? 

Kamarád Honza (dodatečně velký dík!) nám poradil jednoduchý, ale funkční trik. Na dětskou přilbu připevníte gumičku s háčky (my tomu říkáme gumicuk) a tu, jakmile dítě usne, zaháknete za sedačku. Zní to hrozivě, ale tah na hlavičku je minimální a dítě může v pohodě spát. Včera jsem poctivě testovali. Bělka hodinu spala a my jeli různé povrchy (asfalt, díry v asfaltu, šotolinu, z kopce, do kopce). Hlavička byla pořád v lehkém záklonu a dítě se krásně vyspalo. 







 Co s dítětem, které v sedačce spí, ale vy už potřebujete zastavit?

Opět geniálně jednoduché řešení. Sundat sedačku i s dítětem a někde ji opřít. Budete ale potřebovat dva lidi. Jeden drží kolo a mačká čudlík na odepnutí sedačky, druhý sundává sedačku.



A ještě jeden tip na závěr.
Nedávno jsme si pořídili zpětné zrcádko. Skvělá věc, když potřebujete vidět na dítě v cyklosedačce nebo cyklovozíku. Také máte přehled o provozu za vámi. Zrcádko je sklopné, což hodně oceňujeme. Při přenášení kola do bytu nebo při nakládání do vlaku je menší šance zničení. 

A úplně poslední tip :-)
Pod přilbu je nejlepší čepice Roli. Měl jí František a má jí i Bělka. Pěkně sedí a dětem sluší i bez přilby.

Letním cyklovýletům zdar :-)

PS: Kam se letos chystáte? My se těšíme na Třeboňsko.




úterý 6. června 2017

Vídeň s dětmi a bez auta

Máme rádi Rakousko. Hlavně proto, že je to země, která je přátelská k rodinám s dětmi. Alespoň my jsme to tak cítili během našich cyklovýprav v roce 2014 (TyrolskoDunaj) a 2015. A protože se letos s roční Bělkou ještě necítíme na cykloputování, rozhodli jsme se, že si vyrazíme alespoň na pár dní do Vídně. 

Prater trochu jinak

Bydleli jsme nedaleko Prateru, proto jsme se tam hned po příjezdu vydali pěšky. Prater jsme už na našich předchozích cest znali jako obrovskou zelenou plochu, kde se skvěle jezdí na kole. Letos si Prater užili hlavně děti. Vyzkoušeli děstké hřiště, dali si letošní první nanuk, svezli se Liliput Bahn (vezmou vás i s kočárkem). Všude kvetly stromy, bylo teplo, sluníčko, lidi piknikovali, jezdili na kole, hráli si, žonglovali, chodili po slackline, venčili děti a jinou zvěř... prostě sobotní idylka. Zašli jsme i do zábavního parku. Ženské části výpravy se tam nelíbilo (hluk, davy lidí, horko) a tak jsme se rozdělili. Holky zapadly do kavárny v parku s výhledem na Riesenrad a kluci si užili kolotoče. 







Muzeum fever

Kolik je ve Vídni muzeí? Nepočítaně :-) Pro inspiraci mrkěnte na wikipedii. Wien.info má speciální sekci věnovanou návštěvníkům s dětmi a tipům na muzea, která by se mohla líbit i dětem. Společně s dětmi jsme vybrali tři a ty navštívili. 

Haus des Meeres (Dům moře)

Betonová obranná věž z druhé světové války v samém centru Vídně je sama o sobě dost zajímavá. Ale ještě zajímavější je její obsah - 11 pater rybiček, mořských živočichů, plazů, hmyzu, ptáků a jiných živočišných druhů. A jako třešnička na dortu - skvělý výhled na celou Vídeň z vrchní prosklené terasy. Rozhodně doporučujeme! 

Naše tipy: 
- vyražte ráno hned na otvíračku - na lístky jsme čekali jen pár minut. Odcházeli jsme po poledni, fronta na lístky se táhla do půlky náměstí a v muzeu bylo už taky dost husto.
- ve věži bylo docela teplo - stačí tričko s krátkým rukávem. Šatnu jsme nenašli, takže vše, co jsme ze sebe sundali, jsme také nesli s sebou :-/ Naštěstí jsme měli s sebou golfáč, do kterého jsme vše naložili.
- na náměstí u věže je park a parádní dětské hřiště
- nedaleko je Mariahilfer Straße - vyhlášená pěší zóna s obchody





Schmetterlinghaus (Motýlí dům)

Secesní skleník císařských zahrad přeměněný na tropický prales plný pestrobarevných exotických motýlů. Lítají všude kolem vás a máte-li štěstí, sednou si i na vás :-) 

Naše tipy:
- do skleníků šla jen máma a František. Malá Bělka by si to tam neužila a motýli by z její přítomnosti taky nebyli nadšení. Navíc s kočárkem by to tam bylo náročné.
- je tam opravdu velké horko a vlhko - vydrželi jsme tam 20 minut a měli dost.
- Motýli dům je hned vedle Burggarten - příjemného park, kde si můžete odpočinout nebo odložit část rodiny :-)
- hned za rohem je Albertina a náměstí s informačním centrem





Technické muzeum

Technické muzeum jsme si nechali na poslední den. Měli jsme na něj celé dopoledne, ale i to bylo málo. Je to ten typ muzeí, kde člověk může jít několikrát a pořád objevuje další a další věci. Pro děti jsou tam dvě oddělení, kde si můžou hrát a objevovat. Celé muzeum je ale baby-friendly, takže jsme ho prošli kompletnně a děti byli nadšené. V muzeu zrovna probíhala výstava Urban Future, která nás jako car-free rodinu dost zaujala. 
Největší pecky? 
Cyklistická přilba, která signalizuje, že se blíži auto. 
Speciální odpadkový koš pro cyklisty. 
Semafór pro chodce, který vám zahraje oblíbenou písničku a navíc zobrazí místo panáčka vaši tancující siluetu.

Naše tipy:
- klidně celodenní návštěva
- jedna část muzea pro děti, tzv. Mini, je otevřená až do 13 hodin. Tu jsme bohužel nestihli. 




Nejlepší zmrzlina ve Vídni

Když se řekne Rakousto, pro Františka to znamená dvě věci. Kolo a zmrzlina. 
A nám nejvíce chutná ta na Schwedenplatz. Před lety jsme na ni našli tip v mapě USE-IT, která vzniká s pomocí místních lidí, kteří dávají tipy cestovatelům, kam zajít, aby zažili město autentické. Takže díky Vídeňané :)


V jídelňáku celou cestu valim kyty

Do Vídně jsme cestovali vlakem. Nejlepší pro cesty z Moravy je využít spoje eurocity jedoucí z Polska do Vídně. Bohužel na tyto vlaky nemáme moc dobrý přípoj. Znamená to tudíž 50 minut čekání na hlavním nádraží v Ostravě. Ale protože ještě nejsou hotové výtahy (mají být v probozu v červnu - třikrát HURÁ), tak jenom přechod na nástupiště nám zabralo s kočárkem docela dlouho. Zbytek času trávíme venku před nádražím, kde děti nadšeně pozorují tramvaje a trolejbusy (vesničani ve městě ;-) a běhají "na čas" kolem fontány. Z Ostravy do Vídně pak cesta trvá ani ne 3 hodiny. V těchto vlacích si rádi zajdeme do jídelního vozu a dáme si nějakou polskou specialitu. Nejraději máme pirohy :-) Kolem 14 hodiny jsme byli ve Vídni.
Cestovali jsme s golfovým kočárkem a jednou krosnou. Kočárek máme ještě po Františkovi a je fakt skvělý - rychle se složí, vejde se všude, je lehký, pořád 100% funkční. Rozhodně můžeme doporučit! 



Po Vídňi jsme se dopravovali veřejnou dopravou. Metro čisté, rychlé, bezpečné, prakticky všude výtahy pro kočárek. Tramvaje jsme nezkusili, protože zrovna probíhal ve Vídňi nějaký běžecký závod a linky měly výluku. Koupili jsme si ještě doma přes mobilní aplikaci Wiener Linien jízdenku na 48 hodin za 13,30 €. Děti do 6 let cestují zdarma. Doporučuji mrknout na stránky dopravního podniku věnované turistům

Nafukovací matraci prosím 

Ubytování jsme řešili pár dní před odjezdem. Poprvé jsme, coby celá rodina, zkusili AirBnB. Ve Vídni je hodně velký výběr, my měli štěstí a na poslední chvíli a za rozumné peníze sehnali tento byt. Celý jsme ho měli pro sebe. Byli jsme první hosté, takže pár much se ještě našlo, ale jinak pro nás ideální - 50 metrů od metra, přízemí, okna do vnitrobloku, klid, cena šlušná. Místo by to bylo vhodné i pro cyklisty. 

pondělí 24. dubna 2017

Žijeme car-free: Mít radost ze života co možná největší

Báru jsem s žádosti o rozhovor oslovila, protože její rodina je v našem regionu vnímána skoro jako přírodní úkaz. Třeba budou Kneblovi z Tiché inspirovat i vás...minimálně k zamyšlení :-) Díky Báro a těšíme se někdy na viděnou!

Jsme pětičlenná rodina z Tiché, malé vesnice v podbeskydí. Táta Pavel, máma Barča a tři princové Jonáš (6,5), Metoděj (2,5) a Radúz (0,5). Živí nás hlavně naše hospodářství - chováme zvířata a pěstujeme. Učíme doma (25 důvodů, proč). Pravidelně pořádáme setkávací/cestovatelskou/hudební/otužovací akci jménem Tichavský Tuleň.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Spíše jsme se nikdy nedostali k životu s autem. Vždy jsme přemítali, jak žít co nejšetrněji k přírodě a zároveň mít radost ze života co možná největší. Ovlivnila nás například Hra na veselou skromnost od Miloslava Nevrlého. Na kratší vzdálenosti jezdíme na kole (v zimě se více oblečeme a na děti v cyklosedačce nasadíme velkou bundu) - hlavně do 4km vzdáleného Frenštátu, na delší vzdálenosti hromadnou dopravou. Jelikož se nám život bez auta zdá v konečném součtu vlastně jednodušší a pohodlnější, o autě ani nepřemýšlíme.


2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Starosti o auto, které nemáme. To, že na něj nemusíme vydělávat. Dobrý pocit, že méně přispíváme k znečišťování ovzduší, devastaci Země a klimatické změně (jednoduše shrnuje např. film Je s námi konec?), k hluku, ke stavbě silnic. Bližší kontakt s okolím a pohyb při jízdě na kole.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Určitě se čas od času objeví situace, která by se autem vyřešila efektivněji, např. převoz materiálu na opravu domu nebo převoz úrody z 8 km vzdáleného sadu. Přeprava objemných nákladů na kole je ale Pavlovým koníčkem, takže to většinou zvládneme takto. Občas využijeme i pomoci přátel.


4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Kolo. Cyklosedačka. "Nákladní" vozík za kolo. Nosítko. Pláštěnka. Hromadná doprava. A po mnoho let i osel, ale už ho nemáme.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Na cestách! Milujeme pomalé pěší vandry. Rádi se celá rodina touláme po českých a slovenských horách, naší nejdelším putováním zatím byl měsíc v horách rumunských. To se nám podařilo díky minimalizaci věcí s sebou (např. spojené spacáky, pak jich stačí méně) a díky sestrojenému lehkému vozíčku, který nám po rovině vezl batohy a v terénu se na batohy dal naopak připnout. Rádi putujeme i na kole. Vzhledem k našemu způsobu života nemáme vymezenou “dovolenou” - můžeme se sice utrhnout takřka kdykoli, ale zase jen pokud najdeme někoho, kdo se nám postará o hospodářství.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

"A to jako nikam nejezdíte?" "A vy jako na auto nemáte peníze?" "A není dětem v zimě na kole zima?" "Vy ho máte v servisu?" "A nepřeháníte to trochu?" "Však uvidíte, s dětmi si to auto nakonec pořídíte." "Já vám dám auto, já mám jedno navíc!" Atp. :-)

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Líbí se nám, že např. v Indii nebo Číně není pro velkou většinu lidí kolo primárně pro rekreaci a sport, ale jako dopravní a nákladní prostředek každodenního použití. U nás je tomu naopak a odpovídají tomu i cyklostezky - jsou krásné, ale spíše vyhlídkové než užitkové a k cíli často vedou velkou oklikou (na rozdíl od silnic pro auta). V jiných chudších zemích, třeba na východě, bychom se mohli inspirovat tím, že i pokřivená špice má stále svou hodnotu a nevyhazují se celá kola do šrotu jen kvůli např. malé osmě na předním kole. Zkrátka - více spravovat, méně vyhazovat a kupovat nové.
Ale ať si jen nestěžujeme - pokud bychom měli odpovědět, čemu by se jiné země mohly od České republiky přiučit, napadá nás kvalitní síť hromadné dopravy (byť bývala hustší) nebo jabloně a další ovocné stromy kolem cest. A při putování jsme velmi rádi za možnost složit hlavu v nejbližším lesíku, což ve spoustě zemích není samozřejmostí.


úterý 18. dubna 2017

Bez růžových brýlí

I život bez auta má svá negativa. Některé věci jsou prostě bez auta obtížnější. Převoz větších věcí (stěhování, nákup nábytku, apod.) nebo doprava k lékaři. Tyto situace se dají docela dobře řešit. Nábytek vám převeze stěhovák nebo prodejce, k lékaři vás doveze taxi nebo v nejhorším záchraná služba. Pak tu jsou ale i méně vyditelné obtíže. Pojďme se tedy podívat na car-free život bez růžových brýlí.


A kde parkujete vy?

Buďme upřímní... mít auto je v dnešní době normální. Všichni automaticky předpokládají, že auto máte a vše kolem auta je součástí běžné konverzace. Stalo se mi mnohokrát, že klient dorazil na schůzku pozdě a konverzaci začal stížnostmi na dopravu, na řidiče nebo na parkování. Neměla jsem k tomu co říct, protože já vlakem dojela v pohodě. Nebo i se zpožděním, ale s tím tak nějak už počítám a dávám si časovou rezervu. Člověk bez auta se poměrně často dostává do trochu trapných nebo nepříjemných situací, kdy si připadá prostě jako podivín, který jde hlavou proti zdi a nechce se přizpůsobit tomu, co je „normální“. 
Co s tím? My jsme se rozhodli psát tento blog. Chceme dodat sobě a ostatním lidem, kteří si rozhodli žít bez auta, sebevědomí a pocit, že v tom nejsou sami. Také pomáhá podívat se na svou situaci trochu z nadhledu. Co je v Česku podivínství, je jinde normální. Jeden můj známý žijící v Kodani vyprávěl, že když má nějaký soused u nich v ulici auto, ostatní si o něm myslí, že je nemocný. Že má prostě nějaký zdravotní problém a auto potřebuje, aby překonal svůj hendikep. Většina lidí v Kodani auto nemá a jezdí na kole nebo hojně využívá veřejnou dopravu.

(Ne)jedeme v tom sami

Jako rodina si nemůžeme stěžovat na nedostatek kamarádů a přátel. Máme je u nás ve Frýdku-Místku, i jinde v republice. Přesto máme docela problém sehnat parťáky na výlety a dovolené. 
Proč? Máme odlišný způsob cestování a málokdo se našemu stylu chce přizpůsobit. Výlet si naplánujeme dopředu, v 8 ráno vyrážíme na vlak a bereme s sebou jen opravdu potřebné věci. Podobně to máme s dovolenou. Nejraději putujeme s koly po Rakousku, kdy si vše potřebné vezeme v brašnách. Jako asi i ostatní řešíme různé potřeby dětí různého věku. I s kamarády, kteří by s námi vyrazili vlakem, řešíme, že jedno dítě ještě neujde danou trasu nebo potřebuje kočárek atd. Někdy tak máme trochu pocit sociální izolace. Na druhou stranu naše "podivnost" slouží jako skvělý filtr. Když už někdo s námi na dovolenou nebo výlet jet chce, vždycky společně najdeme způsob, jak to zorganizovat. Letos se chytáme na cyklodovolenou na Třeboňsko. My se do Třeboně s koly dopravíme vlakem. Další dvě rodiny dojedou auty a na místě budeme podle potřeb dětí dělat různé trasy. Podobně jsem to dělali i loni v Tatrách a bylo to moc fajn.

Váš spoj byl zrušen

V České republice máme velmi hustou a kvalitní síť veřejné dopravy. Je už českým koloritem na veřejnou dopravu nadávat, ale kdo nějakou dobu žil v zahraničí, ví, že se máme v tomto ohledu nadstandartně. I ve veřejné dopravě však dochází k různým změnám, optimalizacím a ne vždy se hledí na koncového zákazníka. Nedávno nám tyto změny trochu zkomplikovaly dopravu za babičkou. Bydlí ve vesnici nedaleko Frýdku-Místku. Přes její obec projíždí mnoho autobusů směřujících z Beskyd do Ostravy, bohužel tam ale již zastavují. Obec totiž přestala provozovatelům těchto linek platit. Nám nezbývalo než si najít jiné spoje. Na trase dlouhé necelé čtyři kilometry musíme přestupovat, což s kočárkem není zrovna pohodlné. Ale přizpůsobili jsme se - cestujeme s golfáčem a je to v pohodě. Během našeho car-free rodinného života jsme řešili několik podobných komplikací, vždy jsme ale našli řešení.

Doufáme, že veřejná doprava si udrží svůj standard a že neupadne do bludného kruhu "je málo cestujících, tak snížíme počet spojů, kvůli kterým ubude cestujících, kvůli kterým snížíme počet spojů". Veřejná doprava má smysl - nejen pro nás, kteří si život bez auta vybrali dobrovolně, ale hlavně pro ty, kteří auto z nejrůznějších důvodů nemůžou mít (děti, senioři, sociálně slabší atd.).

úterý 14. února 2017

Žijeme car-free: Dobrodružství začíná hned za dveři domu

Kristýna byla jedna z prvních členek naší Facebook skupiny Žijeme car-free. Protože mě zajímalo, jak se bez auta žije se třemi dětmi v malém městě, požádala jsem jí o rozhovor. Díky Kristýno :-)

Jsme pětičlenná rodina: máma na rodičovské Kristýna, táta Kuba, který se stará o sbírky v muzeu, a děti Matěj (7), Anežka (4) a Apolenka (2). Bydlíme ve Volyni, v malém městečku v Pošumaví.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Auto jsme nikdy neměli, ale řidičák máme oba. Vzali jsme se ještě jako studenti, do škol jsme tehdy dojížděli autobusem a vlakem jako většina našich vrstevníků. Rok jsme žili na vesnici, která byla s městem spojená krásnou cyklostezkou vedoucí kolem řeky, takže se naším hlavním dopravním prostředkem stalo kolo. A potřeba koupit si auto nenastala ani ve chvíli, kdy se nám narodilo první dítě, protože městečkem, kde žijeme teď, projíždí mnoho linek příměstských i dálkových autobusů. Každé dvě hodiny (přes den) tu jezdí také vlak. Nepamatuji si, kdy přesně se rozhodnutí nemít auto (a nelétat zbytečně letadlem) stalo vědomým postojem, ale řekla bych, že nás v tom „poznamenaly“ knihy Hany Librové o dobrovolné skromnosti a ekologickém luxusu. 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Nejvíc se nám líbí asi to, že se o ten krám nemusíme vůbec starat :-) Většina našich kamarádů a příbuzných se musela zadlužit, aby si auto mohli pořídit, a pořád posloucháme jen nářky nad tím, co se zase porouchalo. Upřímně řečeno s našimi příjmy bychom auto jen těžko uživili nebo bychom museli výrazně omezit to, co nás baví – dětské kroužky, společné výlety, naše koníčky. Úspora peněz přesto není naší hlavní motivací, takže na car-free životě nás těší také hřejivý pocit, že škodíme životnímu prostředí o trochu méně než s autem.

Na car-free cestování se nám líbí, že dobrodružství začíná hned, jakmile za sebou zabouchneme dveře domu. Auto vás doveze pouze tam, kam vede silnice, tudíž cestování není tak svobodné. A vyrazit si autem jen tak někam na výlet také není žádná super výhra, protože se vždy musíte vrátit k výchozímu bodu – na přeplněné parkoviště.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Občas se někam prostě nedostaneme. Stává se to ale opravdu minimálně, protože se skoro vždy najde někdo, s kým se můžeme svézt. Horší je, když se někam potřebujeme přemístit všichni najednou, protože jako 5-členná rodina už se hned tak k někomu do auta nevejdeme. To už je pak „vyšší logistická“ a někdy si tak připadáme, že jsme ostatním na obtíž.

Mrzí nás, že se stále více a více spojů HD ruší. Museli jsme přehodnotit naše dřívější přání bydlet v domku na vesnici.

4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Nejčastěji jezdíme do 10 km vzdálených Strakonic, kde máme většinu příbuzenstva a kamarádů. Autobus nebo vlak od nás tím směrem (i zpátky) jezdí každou chvilku, takže nejvíc nám náš car-free život usnadňuje fungující hromadná doprava.

Velkým pomocníkem pro mě v miminkovském věku našich dětí bylo nosítko nebo šátek, protože cestovat vlakem s kočárkem mi připadalo trochu komplikované a do většiny autobusů by nás s ním ani nevzali. Při cestách na kole se zatím neobejdeme bez dvoumístného cyklovozíku Croozer, který občas využíváme i při pěších výletech.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Dokud jsme neměli děti, chodili jsme na pěší vandry. Ještě s ročním synem jsme přešli větší část Šumavy. Ale když se narodila první dcera, už jsme nebyli schopni na svých zádech vše unést, a tak jsme přesedlali na kolo a děti posadili do vozíku. Syn už dnes jezdí na svém kole a jeho místo v Croozeru zabrala nejmladší dcera. Myslím, že až děti trochu povyrostou a budou schopny nést si své věci samy, zase se vrátíme k pěšímu putování, protože je nám sympatické pomalé cestování.

Dovolenou si ale dokážeme užít i na naší chatě. Když jsme ji před pár lety i s kusem lesa kupovali, bylo pro nás důležité, abychom tam byli schopni dojít z domova pěšky. Mimochodem chatu jsme koupili za výhodnou cenu – nikdo ji nechtěl, protože k ní nevede příjezdová cesta.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Jak kdo, částečně záleží na míře závislosti na autu daného člověka. Někdo se ještě zasekl v době, kdy auta patřila k symbolům vyššího sociálního statusu. Jiní naše rozhodnutí sice nechápou, ale respektují. 

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Moc zkušeností ze zahraničí zatím nemáme. Na naší podunajské výpravě se nám líbila propracovaná síť cyklostezek bezpečně oddělených nejen od silnice, ale i od chodců. Namalovat bicykl na chodník, jako to často vídáme u nás, prostě nestačí. 

pondělí 6. února 2017

Zveme vás na 1. Car-free sraz

Nedávno jsme založili facebookovou skupinu Žijeme car-free s cílem dát dohromady lidi, kteří se rozhodli, jako my, žít bez auta. Příjemně nás překvapil zájem o členství ve skupině i chuť ke vzájemnému sdílení zkušeností, tipů a příběhů. A protože se nechceme setkávat jen online, řekli jsme si, že uspořádáme 1. Car-free sraz. Bude to neformální setkání s cílem se potkat, předat si zkušenosti a navázat nová přátelství. Zvány jsou car-free rodiny, páry i jednotlivci nebo i ti, kteří o car-free životě uvažují.

Sraz se bude konat o prodlouženém víkendu 6 - 8. května v Rapotíně, v malebném podhůří Jeseníků, v těsné blízkosti Velkých Losin. Místo setkání jsme vybírali tak, aby bylo v dobré dosupnosti veřejnou dopravou a v rozumném dosahu z Moravy i Čech (z Prahy, Brna i Ostravy vlakem do tří hodin). 

Ubytování bude možné v různých kategoriích (penzion, chata, apartmány, chatky, kemp), stravu si také budete moct zvolit induviduálně. Je jen na vás, co vám bude nejvíce vyhovovat. 

Máte chuť se potkat? Stačí vyplnit přihlášku :-) 
Těšíme se na vás, fakt moc!

středa 1. února 2017

Minimalistické rodičovství

Hned na úvod musím přiznat, že název příspěvku je trochu zavádějící. Když člověk někde ubere, musí zákonitě někde přidat. V našem případě jsem ubrali v materiální rovině, ale o to více je naše rodičovství založeno na pozornosti a času, který dětem věnujeme. Zdánlivě se toto téma netýká našeho car-free života, ale náš přístup nám umožňuje pohodlně se přemisťovat a cestovat i bez auta. Co je tedy esencí našeho minimalistického rodičovství?

1. Kojení

Doba, kdy byla adorovány umělé mléčná výživa pro děti, je snad už pryč, ale lobby firem vyrábějící tento produkt je stále silná. Už v porodnici vám pod nos strčí krabici s letáky, kde se to jen hemží šťatnými miminky s lahvičkou, v horším případě vám dítě začnou rovnou přikrmovat. Bránit se tomu dá, jen musí být žena přesvědčena, že chce kojit. Člověk je po porodu citlivý tvor a nechá se snadno ovlivnit. Ideální je domluvit si ještě před porodem pomoc duly nebo vlastní laktační poradkyně a věřit ve vlastní schopnosti. Mě se to povedlo - František byl kojen 20 měsíců, Běla je stále kojena (bude mít koncem únoru rok). Kojení je geniální věc - kdykoli kdekoli máte s sebou pro dítě jídlo, pití a uklidňovák. Cestování s kojeným dítětem je pak brnkačka - když má hlad nebo je neklidné, vytáhnete prso a je klid. Pokud jsme cestovali, lidé si většinou ani nevšimli, že je s nimi v autobuse nebo vlaku miminko. Navíc odpadá nutnost s sebou vozit lahvičky, cumlíčky, krabice, ohřívačky a porobné serepetičky. 

2. BLW (Baby Led Weaning)

BLW znamená v přesném překladu odstavení vedené dítětem. Je to metoda, kdy dítě už odmala jí samo a není nikým krmeno. U Františka jsme se snažili od 6. měsíce přikrmovat klasicky lžičkou a byla to katastrofa. On to nechtěl, my měli depku, že děláme něco špatně, já pořád vařila a mixovala, následně dojídala nebo vyhazovala. Nakonec začal jíst sám kousky jídla kolem jednoho roku a byla to pohoda. S Bělou jsem tohle nechtěla opakovat, začala jsem proto hledat více informací a našla právě metodu BLW. Bělka zhruba od 5 měsíce zkouší různá jídla, většinou to, co jíme my (jen bez soli a cukru). Dítě je navíc do jednoho roku zejména kojeno a jídlo má jen jako doplněk. Na toto téma nedávno měla skvělé video Margit Slimáková. Na BLW jsou nejtěžší tři věci. Za prvé, ustát komentáře a dotazy okolí. Za druhé, dítě udělá kolem sebe docela nepořádek, který vy několikrát denně řešíte. Za třetí, překonat strach z toho, že se dítě jídle udusí. Doporučuju pro začátek přečíst knížku Vím, co mi chutná a pak to nechat na dítěti :-) 
Během našich cest Běla jedla hlavně ovoce a zeleninu, které jsme měli s sebou, případně dostávala jídlo, které jsme v restauraci jedli my. Nutno dodat, že to je někdy problém, protože v restauraci mají často jídla hodně přesolená, ale vždy se dalo něco vybrat (těstoviny, zelenina atd.). 



3. Nošení 

Naše Běla je nošenec. Teprve pár měsíců nazpátek vzala na milost kočárek a to až když dokázala sedět a měla dobrý výhled. I teď používáme z 80% nosítko a kočárek jen občas. Nosítko používáme stále stejné a jsme spokojeni. Nošení je naprosto dokonelé z pohledu cestování. Nemusíte řešit, jestli bude místo na kočárek, nemusíte řešit, jestli vám s kočárkem někdo pomůže, nošené děti jsou v autobuse/vlaku klidnější. Jen jednu nevýhodu nošení má - pro stále hodně lidí je to dost exotická záležitost a neváhají to, někdy více někdy méně, taktně komentovat. Na otázku "jestli se neudusí" jsem odpovídala už asi stokrát :-)


4. Bezplenková metoda (BKM)

Původně jsem BKM neměla vůbec v plánu. S prvním dítětem jsem na něco takového vůbec neměla pomyšlení. Všechno bylo nové a já měla co dělat, abych základní péči o miminko zvládla. S Bělou už to bylo jiné - byla jsem jistější, klidnější, prostě zkušenější. Jednou jsem to zkusila a ono TO fungovalo :-) Ze začátku se nám to dařilo jen občas, někdy jsme za celý den použili jedinou plenku a byly také dny, kdy se to nedařilo vůbec. V létě, kdy jsme hodně cestovali, se nám to dařilo zrovna parádně a mohli jsme proto s sebou brát o méně plen. Bělka se vždycky vyčurala doma, pak třeba někde na trávu, ve vlaku na záchodě, v restauraci na záchodě. Když nebyla možnost, tak prostě pomohla plenka. Teď (v 11 měsících) začínáme s nočníkem a ONO se to docela daří! Jsem tedy velkým propagátorem této metody :-) S Františkem jsme nočník taky celkem brzy zvládli.  Jinak doma používáme látkové plenky (froté skládací, peru jedou za dva dny, skladuji v obyč kyblíku s octovou vodou), na cesty máme jednorázové plenky. 

5. Společné spaní

Naše děti s námi spí v posteli. František ve svých 5 letech zvládá spát sám ve své posteli. Donedávna spal s námi. Bělka od narození spí s námi. Proto během našich cest nemusíme řešit skládací postýlku a nevadí nám společné spaní ve stanu. 

6. Podpora k samostatnosti

Od malička naše děti vedeme k samostanosti. Co tím máme na mysli? Když je dítě schopné jít, tak jde. Když je dítě schopné jet na odrážedle nebo kole, tak jede. Když je dítě schopné nést si batoh, tak si ho nese. Nelíbí se nám, když děti, kterou jsou fyzicky schopné se samy pohybovat, jsou voženy v kočárku, nošeny nebo jim rodič nese všechny jejich věci. Pokud jsou naše děti unavené, tak jim rádi pomůžeme (třeba Františka zapřáhneme za FollowMe), ale mají-li energie na rozdávání, vyžadujeme od nich, aby se spoléhaly na své síly. 

Bez lahviček, dudlíků, skleniček, kočárků, postýlek, s malým množstvím plen a dětmi, které jsou zvyklé se hýbat, se nám cestuje i bez auta dobře. 

pondělí 16. ledna 2017

Žijeme car-free: O kolečko navíc?

Minářovi byli jedni z prvních, o kterých jsem věděla, že žijí jako my bez auta. Kdo je zná, ví, že si car-free život užívají a z jejich odpovědí je to znát. Díky Pavle za rozhovor :-)


Prý máme o sobě něco říct? Ale co? 
Jsme úplně obyčejná rodina z Brna. Eliška chodí (tedy spíš jezdí) do školky, Klárka je žákyně druhé třídy, Ivana kreslí domečky a specializuje se na chytré technologie (www.genialnidum.cz), no a Pavel dělá do počítačů - pomáhá firmám s přechodem do cloudu (www.minar.cz). Bydlíme v paneláku, ale do lesa to máme 5 minut. Nemáme auto, ale zato máme 5 kol (mám i silniční), kolečkové brusle, koloběžku a táta má o kolečko navíc.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Za to může moje lenost. Vlastně celý život jsem měl služební auto. Každý den jsem jezdil do práce “otřesných” 9 km autem. A nemusel se o nic starat - na to byl ve firmě člověk. Když jsem po 18 letech z firmy odešel na volnou nohu, o auto jsem přišel. Naráz jsem viděl, co mít auto obnáší - kolik vlastně stojí pořízení a provoz, že se musíš o něj starat, že žere peníze, i když stojí na místě (pojištění, dálniční známka, servis). No a vlastně jsme toho ani moc autem nenajezdili. 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Že nemusím každý den na sídlišti hledat místo na parkování. Že nejsme lenošní. Že si mohu dát na výletě pivko. A když jezdím služebně, tak mohu ve vlaku pracovat. Vlastně nejvíc práce udělám ve vlaku - nic mě tam neruší a zvuk tddd tddd tddd tddd způsobuje, že jsem soustředěný (mimochodem, zkuste u práce poslouchat www.noisli.com).


3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Že v zimě přicházím o ranní rozcvičku při škrabání zamrzlých oken :-). Hele, já fakt nevím.

4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Prosím nesmějte se, ale jsou to tolik kritizované České dráhy. Holky milují cestování vlakem. Pro mě je to nejoblíbenější způsob cestování za klienty. I když má vlak občas zpoždění, vždy jsem zatím dorazil do cíle relativně na čas. Což se např. o D1 říct nedá.
Občas, když auto fakt potřebujeme (např. odvézt nějaké velké věci) nebo když jedu za klientem, kde je špatné spojení vlakem, využíváme služeb carsharingu. Začínali jsme v Brně s www.autonapul.cz a teď asi rok využíváme ještě služeb www.ajo.cz. Vždy si vybereme podle toho, jaké auto potřebujeme a kde je volné. I když poslední dobou Eliška trvá na tom, že musíme jezdit s Ajo, protože tam mají jedno auto, které se jmenuje Eliška :-). 

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Jedním slovem - neplánovaně. Většinou se rozhodneme na poslední chvíli. A často to dopadne tak, že prostě vezmeme kola nebo sedneme na vlak a někam naslepo vyrazíme. 
Nejlepší naše dovolená byla, když nás kamarád dovezl do Pasova, vysadil nás u Dunaje a my měli 14 dní na to se dostat zpět do Brna. Původně jsme chtěli jenom do Vídně a pak do Brna vlakem. Pak jsme to prodloužili na hranice. A nakonec jsme to na kolech ujeli celé (celkem 547 km za 10 dní). Nocleh jsme měli domluvený pouze na první noc, dále jsme vše zařizovali za pochodu. Vlastně za jízdy.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Dříve se divili tomu, jak jsme schopni bez auta fungovat. Někteří nás měli za blázny. Několikrát jsem musel vysvětlovat, že cyklovozíček je fakt bezpečnější než sedačka. Ale zvykli si :-).

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Nemám moc rád taková ta konstatování, že sousedův trávník je zelenější než ten náš. Pořád je to jenom trávník. Podle mě se musíme nejdříve změnit my. Mám moc rád Holandsko. Když jsem tam byl poprvé a viděl jak se cyklisti proplétají mezi auty, čekal jsem každou chvílí karambol. Ale ono nic. Nikdo na nikoho netroubil, nikdo se nevztekal, prostě klídeček. Řidiči se k cyklistům chovali jako by na tom kole seděli oni. A cyklisti se k řidičům chovali obdobně. 

A tímto bych rád náš rozhovor uzavřel: Prosím chovejme se ke druhým tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Děkuji.


úterý 10. ledna 2017

Pětiletka

Společně s Františkem jsme začátkem ledna oslavili pětileté výročí naší car-free rodiny.
A dali jsme si malý dárek - nové logo. Děkujeme za něho Radkovi Zmítkovi
Jak se vám líbí? Nám moc :-)

pondělí 9. ledna 2017

A kočárek máte?

Touto otázkou mě před časem překvapil řidič meziměstského autobusu při nákupu jízdenky. 
Nechápavě jsem na něho hleděla a když po mě chtěl více peněz než obvykle, začala jsem pátrat, kde je zakopaný pes. 

Cestovala jsem totiž autobusem sama se dvěma dětmi - se starším Františkem a malou Bělou v nosítku. Žila jsem v přesvědčení, že děti do 6 let cestují zdarma. Našla jsem si přepravní podmínky a zjistila, že vycházejí z cenového věštníku ministerstva financí, kde píšou, že:

1. Děti do dovršeného 6. roku v doprovodu osoby starší 10 let se přepravují bezplatně, oprávnění k bezplatné přepravě dítěte však zaniká
a) jde-li o druhé a další dítě v doprovodu jednoho a téhož cestujícího,
b) bylo-li dítěti na žádost je doprovázejícího cestujícího zajištěno dopravcem samostatné místo k sezení,
c) zaujímá-li dítě s cestujícím je doprovázejícím ve vozidle, jehož všechna místa k sezení jsou plně obsazena, dvě místa k sezení.
Dítě v kočárku se přepravuje vždy bezplatně, a to včetně kočárku. 

Takže, kdybych cestovala s Bělkou v kočárku, cestují obě děti zadarmo. Takhle cestovalo jedno dítě zadarmo a za druhé dítě jsem platila 50% jízdného.

Zdá se mi to nějaké podivné. Chápu, že autobus není nafukovací a že jeden dospělý si s sebou nemůže vzít x dětí. Ale proč ten kočárek?
Dítě v nosítku nebo šátku ve srovnání s kočárkem zabírá minimum prostoru, tak proč je kočárek zvýhodněn? Je to nějaký magický předmět, který mi vyčaruje jízdu zadarmo? 

Osobně to moc neřeším, protože takto cestuji jen nedaleko do vesnice, kde bydlí babička a jízdné je v řádech korun. Ale pokud někdo takto jezdí delší trasy, může se jízda autobusem s dětmi docela prodražit. 

Máte někdo podobnou zkušenost? 
Co si o tom myslíte? Mělo by ministerstvo nějak upravit podmínky?