čtvrtek 8. prosince 2016

Žijeme car-free: V Dánsku se na kole jezdí zkrátka pořád

Máme pro vás další z příběhů Žijeme car-free. Jsme rádi, že na naše otázky odpověděla Iva, která se svou rodinou žije v Dánsku. Díky Ivo :-)

Jsme česko-dánská rodina (Rune, Iva a dvouletý Lukas) bydlící v zemi, která je rájem kolařů, používající k přesunům vlastních noh, dvou kol plus jedné tříkolky, a plně užívající si toho neskutečného luxusu mít přímo za humny louku, park a pláž u moře. Nemáme žádné zvláštní záliby. Našim koníčkem jsou naše životy a užívání si všech těch "všedních" dní a překvapení s nimi spojených. Žijeme na předměstí Kodaně ve Hvidovre.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Neřekla bych, že jsme se MY nějakým způsobem ke car-free životu dostávali, jako spíš, že si car-free život našel nás. Ono to vyplývá tak nějak přirozeně. Zkrátka jsme to této doby nepocítili nutnou potřebu si auto pořídit. Pravdou ale je, že si manžel občas povzdechne, že by rád auto. Je to ale spíše hlas malého kluka, dřímající v dospělém muži a toužící po autíčku na hraní. Naštěstí se ale shodujeme v tom, že auto by v našem případě bylo jen zbytečným luxusem.


2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Možná to bude znít paradoxně, ale první slovo, co mě napadlo bylo "svoboda". Je to nejspíš dáno tím, že se po Kodani a okolí pohybujeme převážně na kole a pěšky. Nějakými jízdními řády, zrušenými spoji a uzavírkami se nemusím vůbec zabývat. Je nesmírně osvobozující nemuset se starat o provoz, údržbu a parkování automobilu, ať už finančně nebo čistě administrativně. Motofanoušci by nyní jistě oponovali, že pořízení a údržba kol také něco stojí. Nemohu jinak než souhlasit. Je, myslím, ale důležité si uvědomit, že valná většina rodin má ve svých garážích krom svého auta právě i ta kola.
Se synem téměř denně vyrážíme z jesliček rovnou za dobrodružstvím do míst, kam bychom se autem nedostali. Místa často měníme v závislosti na počasí, náladě a na tom, co nás po cestě zrovna zaujme. Tahle spontánnost mě moc baví a nemyslím si, že by byla možná, nevyrážet do terénu tzv. car-free.


3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Myslím si, že hodně lidí automaticky předpokládá, že máte k dispozici auto. Občas mě hodně zamrzí, když chceme jet na nějakou zajímavou akci, ale pořadatel se bohužel nezamyslel nad tím, zda je místo dostupné i pro ty, co nepřijedou vozidlem. Párkrát se nám už stalo, že jsme nikam nejeli, protože zkrátka nebylo jak.  Naštěstí se to stává opravdu jen velmi zřídka.
Součástí mé práce jsou schůzky po celém Dánsku. Musím se přiznat, že ať vlastním řidičské oprávnění, často jezdím na schůzky vlakem, ač to někdy bývá těžké naplánovat. Důvod je jednoduchý. Nemám praxi v řízení, a tak se necítím v autě bezpečně. Jedna z nevýhod, které ale úspěšně čelím. 

4. Která věc nebo vybavení vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Kolo se sedačkou pro syna, košíkem na řidítkách a pláštěnkou. Je to takový náš multifunkční stroj. Jezdím na něm do práce, na výlety, na velké týdenní nákupy, zkrátka kam je potřeba. Mým snem je ale vlastnit tradiční dánský Christiania bike. Pro rodinu s více dětmi ideální.
Další naší nezbytností je kvalitní batoh a nosítko pro děti. Kočárek se u nás nesetkal s příliš velkým ohlasem, a od té doby, co syn začal sám chodit, slouží pouze jako venkovní postýlka pro jeho odpolední šlofíček.
Vyrážíme ven za každého počasí, tedy pokud venku zrovna nepadají  trakaře, a tak máme kvalitní oblečení a boty do deště, které se nám ale výborně hodí i na naše túry za poznáním.


5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Vzhledem k tomu, že bydlíme v zahraničí, tak většina našich delších cest směřuje na jih za rodiči do České republiky. Tam si užíváme společných chvil na zahradě, kratšími výlety po okolí a sladkým "nicneděláním". Domů se pak vracíme krásně odpočatí.

6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Budu se jich muset zeptat :-). Myslím si, že jim to přijde přirozené. Vidí, že si bez něj vystačíme a nikdy nás to nijak zvlášť neomezovalo.
Moji rodiče si první auto pořídili, až když byly mému bratrovi  2 roky (3. dítě), takže mají s car-free životem své zkušenosti, i když dřív se tomu tak neříkalo :-)


7. Čím by se ČR mohla od Dánska inspirovat? 

Na to je pro mě velmi těžké odpovědět. Člověk by musel žít v obou zemích na střídačku, aby měl to správné srovnání. Já jsem do Dánska odešla hned po škole a tudíž jsem nezažila, jaké to je žít rodinný život v ČR. Řekla bych ale, že co se týče cyklistiky/cykloturistiky, tak je Dánsko, díky své tradici, převážně rovinaté krajině a navzdory nepříznivým klimatickým podmínkám, určitě o dost napřed. Ten, kdo sem někdy zavítal , nemohl si nevšimnout toho velkého množství cyklistů ve městech, zvláštních pruhů  a semaforů určených výhradně pro ně. Ze začátku mi přišlo úsměvné potkávat na kole muže v oblecích a ženy v sukních a na vysokých podpatcích. Jezdí se tu zkrátka pořád. A za každého počasí. Člověk si jednoduše navlékne příslušný oděv a jede se dál. To je něco, co mně osobně přijde úžasné. 

čtvrtek 17. listopadu 2016

Car-free léto s dvěmi dětmi

Léto bylo vypečené. S dětmi (František 4,5 let a Běla půl roku) jsme podnikli několik menších dovolených po Česku (o Pálavě jsme vám už psali) a jednu cestu na Slovensko. Máme pro vás pár praktických tipů, které by se vám mohly hodit. 

Výlet do Prahy a okolí


Pro cestu do Prahy využíváme výhradně RegioJet. 
Proč? Maximální pohodlí a soukromí.

Kupujeme si místenky do business kupé, které má pouze čtyři sedadla. Děti do 6 let cestují zdarma a mají nárok na sedadlo. V počtu dva dospělí a dvě děti máte celé kupé pro sebe. Cena jízdenky je sice o něco vyšší, ale za to pohodlí to stojí. Co myslím tím pohodlím? Nejen, že jsou zde pohodlná polohovatelná sedadla (dá se z nich udělat i postel), dost místa na zemi, kde si dítě může hrát, ale i soukromí na přebalování, kojení, spaní atd. Navíc když jsou děti živější nebo hlučnější, nikoho neruší. Přestože cesta trvá více než tři a půl hodiny, je to příjemně strávený čas s dětmi.
Navíc RegioJet má i dětské kupé, kde si děti mohou odskočit na chvíli pohrát. Záchody jsou většinou čisté a ideální na bezplenkovou metodu (v umyvadle se dá miminko dobře umýt). Jedinou nevýhodou RegioJetu je nedostatek místa na větší kočárek, což nám ale nevadí, protože jej s sebou nebereme. 


Po Praze je cestování MHD s dětmi v pohodě (pokud nemáte kočárek). Děti jsou samozřejmě nejvíce nadšené z metra, ale i tramvaje byly zážitek. A co teprve lanovka v ZOO :-)
Děti do 6 let mají opět jízdné v MHD zdarma, dokonce doprovod dítětě do 3 let má jízdné zadarmo. Stačí, aby dítě mělo občanku nebo pas. A nesmíte doklad, tak jako my, zapomenout doma :-/


Jeseníky (Šumperk a Kouty nad Desnou)

V Jeseníkách máme rodinu a skoro každé léto jezdíme do Koutů na Desnou na chatu. Cesta tam je paradoxně asi nejsložitější, i když je to z hlediska najetých kilometrů nejblíže.

Jezdíme vlakem z FM do Ostravy, kde většinou přestoupíme buď na RegioJet do Zábřehu na Moravě a poté přípoj do Šumperku nebo s ČD do Olomouce a pak osobákem do Šumperku. Letos jsme zvolili druhou variantu a bylo to fajn. Do Olomouce Pendolinem a do Šumperku jel klimatizovaný RegioPanter. V Šumperku vždy zajdeme na oběd a nakoupíme zásoby jídla. V Koutech totiž není ochod s potravinami. Je to paradox. Ještě před lety byly Kouty konec světa, kde nebylo fakt skoro nic. Dneska je to super extra moderní turistická destinace, kde si člověk sice může koupit sportovní oblečení a kolo na sto tisíc, ale rohlík si tam nekoupí :-/

Transport jídla je pro nás tedy docela výzva. V minulosti, když jsme používali kočárek, jsme jej naložili jídlem, dítě dali do nosítka a bylo to. Letos bez kočárku, jsem navrhovala vzít naši epesní nákupní tašku na kolečkách, ale náčelník řekl, že ji tahat nebudeme a že vše pobere v igelitkách... tak nesl a nebylo to nic příjemného. Letos to bylo ještě o něco náročnější. Běžně do Kout jezdí autobus, kde je to od zastávky k chatě asi 500 metrů. Protože probíhá velká oprava cesty na Červenohorské sedlo, je zde uzavírka a autobusy nejezdí. Proto jediná možnost je jízda vlakem a pak pěšky 2 kilometry k chatě. Dost náročné to bylo pro Františka - po cestování vlakem a přestávkou v Šumperku, už se mu pěšky moc nechtělo, ale zvládli jsme to. Během týdne jsme tu trasu šli ještě několikrát (zajeli jsme si na výlet do papíren do Velkých Losin) a už to dával dobře. 
V zimě uzavírka není (kvůli turistům, aby se dostali na sedlo), ale příští jaro by ještě měla pokračovat. V létě snad už bude hotovo a my to budeme mít zase na pohodu :-)

Vysoké Tatry


Pro nás jasná volba pro dovolenou s miminkem. Na cyklodovolenou nám ještě připadá brzy (navíc Bělka v létě úplně bojkotovala cyklovozík) a tak chceme aspoň hory. Už před lety jsme tam vyrazili s miminkem Františkem a osvědčilo se nám to. Cesta sice byla docela dobrodružná, ale výlety s kočárkem v Tatrách super. 

Letos bylo cestování v mnohem větší pohodě. Na Slovensko jezdí totiž RegioJet, takže jsem zvolili cestu osobákem do Českého Těšína (tam přestávka na oběd) a z Těšína žluťákem až do Popradu (našim oblíběným business kupé). Z Popradu už je to jen půlhodinka, buď vlakem nebo električkou do Tatranské Lomnice, kde jsme měli základnu v Penziónu Bělín. Penzión moc doporučujeme - slušná cena, pohodoví majitelé, skvělá dostupnost (cca 5 minut pěšky z vlakového nádraží i autobusového nádraží v Lomnici), velká zahrada, prolézačky a písek pro děti, kryté ohniště a nádherný výhled na Lomničák. Cesta zpět byla z Popradu RegioJetem do Žiliny, EC do Těšína, osobákem do FM. 



Tatry jsou super car-free lokalitou. Všude se dostanete buď električkou nebo autobusem, případně vlakem (do Popradu). Električka tedy v sezóně bývá hodně využívána, ale vždy jsme se vešli a sedli si.

Výlety jsme letos pojali hodně na pohodu. Najít trasy, které by byly vhodné nejen pro nošence (kočárek jsme tentokrát neměli), ale ušel by je i 4 letý František, bylo celkem oříšek. 

První den jsme vyrazili lanovkou na Skalnaté Pleso a šli po magistrále na Zamkovského chatu (mají tam fajn dětský koutek) a přes vodopády Studeného potoka na Hrebienok, zubačkou do Starého Smokovce a električkou do Lomnice. 

Druhý den jsme električkou zajeli na Štrbské pleso. Lanovkou pod Solisko a kousek po červené vyšli směrem k Solisku (krásné výhledy, borůvky, skály).


Třetí den jsme se vydali pěšky na Hrebienok s obědem na Bilíkově chatě. Celý týdne nám vyšlo moc pěkně počasí, Tatry jsme si zkrátka užili. 


Léto tedy bylo moc fajn. Jediné, co nás trochu zaskočilo, byla naše malá Bělka. Mysleli jsme si, že budeme cestovat s ležatým miminkem, které bude způsobně ležet na dečce a bude se na nás smát. Bělka nás velmi rychle vyvedla z omylu - začátkem července se začala plazit, pak lézt a v šesti měsících se postavila. Hlavně v Tatrách to bylo náročnější (šutry, srázy a borůvčí nejsou zrovna bezpečný výběh pro mimino), ale vždycky jsme to nějak vymysleli. Už teď se těšíme na další cestovatelské léto. 

PS:
Asi se stáváme čím dál tím většími minimalisty (hehe... větší minimalista zní fakt divně ;-). Z příspěvku na blogu jsem vyčetla, že jsme před čtyřmi lety měli pro dva dospělé a jedno miminko dvě velké krosny a nabalený kočárek. Letos jsme to zvládli s jednou krosnou, jedním středním batohem a bez kočárku. Upřímně nevím, co jsme tenkrát s sebou táhli...

čtvrtek 3. listopadu 2016

Žijeme car-free: Auto jsme darovali a už rok jsme car-free

Před nedávnem jsme na Facebooku založili skupinu Žijeme car-free - komunitu lidí, kteří se rozhodli žít bez auta. Měla jsem velkou radost, že se ve skupině začali objevovat příspěvky dalších car-free rodin. Co příspěvek, to zajímavý přístup k životu. A protože mi přišlo škoda, nechat tyto příběhy zapadnout někde na Facebooku, rozhodla jsem se čas od času dát na našem blogu prostor i dalším car-free rodinám. Přečtěte si, jak žije rodina Hany Kalábové z Kladna. 

Jsme taková normální rodinka - máme tři děti (čtyřletá dvojčata a dvouletou dceru). Pracuji jako pedagog na vysoké škole, ale na mateřské jsem se začala věnovat neziskovým aktivitám a založila jsem neziskovou organizaci Dobrotety, která podporuje maminky předčasně narozených dětí a mateřské centrum DobroSvět. Vždy jsem se hodně zajímala o ekologii a zdravý životní styl, ale až mateřství tomu dalo další rozměr. Baví mě hledat relevantní informace, přidávat s nim své znalosti a šířit je srozumitelně dál. Píšu informační články a pořádám přednášky, kde motivuji další k zamyšlení a změně. Žijeme minimalisticky, s minimální produkcí odpadů a bez používání chemie. 


1. Jak jste se ke car-free životu dostali? 

To by bylo na dlouhé povídání :-) ale po narození třetího dítěte jsme řešili problém, že naše velké rodinné auto není zas tak velké a tři malé děti ve kvalitních autosedačkách se na zadní sedadla cpaly poměrně obtížně. Když nejmladší přesedla do větší kategorie autosedačky, tak už to bylo vážně nepohodlné a začali jsme hledat nové opravdu velké auto. A jak jsme tak hledali nejlepší řešení pro naši rodinu, narazila jsem na internetovou kalkulačku nákladů na ujetý kilometr. Propočítala jsem naše data a zjistila, že nás kilometr stojí tolik, co jízda taxíkem! A k tomu spousta starostí s autem, které v podstatě využíváme jen velmi zřídka nebo z pohodlnosti. A tak jsme se rozhodli žít bez auta. První jsme ho nechali asi 2 měsíce stát před domem a opravdu jsme ho nepotřebovali. Takže jsme ho darovali. A už rok jsme car-free :-) 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí? 

Asi to, že už nemáme s autem žádné starosti. Nemusím hlídat, jestli je natankováno, nafouklá kola, vyměněné pneu, jestli jsem neprošvihla servis apod. Taky je super, že neřeším pojistku, parkování, nemusím ho uklízet a mýt a další úkony spojené s vlastnictvím auta. A je to výrazná úleva rodinnému rozpočtu, i když finance řešit naštěstí nemusíme. Žijeme hodně minimalisticky, takže zbavit se věci, kterou nepotřebujeme a nepoužíváme, bylo logickým krokem s ekologickými i ekonomickými výhodami.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí? 

Asi není nic, co by mi fakticky vadilo. Kdykoliv auto potřebujeme, tak si ho půjčíme nebo využijeme služby taxi. Vlastně ke car-free životu mě nepřivedlo přesvědčení, že auta jsou špatná, ale jen to, že naše rodina ho nepotřebuje. Vím, že na malé vesnici bychom se bez auta neobešli. 


4. Které věci nebo vybavení vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Není to přímo věc ani vybavení, ale nejvíc nám pomáhá místo, kde žijeme. Vybrali jsme si skvělou lokalitu pro bydlení, kde máme vše potřebné v pohodlné pěší vzdálenosti - obchod, lékárnu, poštu, školu, školku, práci, hřiště i les. Žijeme v Kladně. MHD používáme pouze výjimečně, po Kladně tak maximálně 2x za měsíc, a několikrát do měsíce jedeme do Prahy.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou? 

Doma :-) Naše děti jsou ještě malé, máme dům se zahradou a ještě hodně práce s rekonstrukcí. Takže pokud máme volno, tak jej nejraději trávíme společně doma. Samozřejmě někdy vyrazíme i na cesty, na hory či k rodině na Moravu. Pokud místo není pohodlně dostupné vlakem, tak raději volíme zapůjčení auta. Ale musím říct, že například do Uherského Hradiště je cesta s dětmi výrazně pohodlnější vlakem než autem a i výrazně rychlejší. Ono se třemi malými dětmi v autě není žádný med zdolávat nástrahy D1. Ve vlaku trávíme společně čas, můžeme si hrát, jíst či se projít jak potřebujeme a mohu se dětem plně věnovat. Je to príma výlet, který si všichni užíváme. Navíc do cíle nedorazím unavená po hodinách za volantem.

6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí? 

Nemají pochopení :-) Asi dnes vlastnictví auta patří k nějakému společenskému statusu, k tomu, že jste “normální”. Tchán si při každé návštěvě neodpustí uštěpačnou poznámku, zbytek rodiny nám často nabízí, že nám auto dají :-) Prostě je pro ně nepochopitelné, že chceme žít bez auta jen proto, že ho nepotřebujeme. Znám lidi, kteří žijí bez auta, ale spíš proto, že nemají řidičák nebo auto nikdy neměli. Neznám nikoho, kdo by se po letech auta dobrovolně vzdal. 

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Já bych si moc přála cargo-elektro-kolo, se čtyřmi sedačkami pro děti. Viděla jsem ho naživo a je úžasné. Jenže v ČR je velký problém, že kolo prostě nemůžete nechat ve stojanu a jít si nakoupit, protože je velmi pravděpodobné, že až nakoupíte, tak tam kolo už nebude. Bohužel krádeže kol jsou na denním pořádku, já sama jsem už o dvě kola přišla. Takže cestu na kole musíte plánovat tak, abyste kolo nikam nemuseli odkládat a to je velmi omezující pro využití kola jako dopravního prostředku.

čtvrtek 13. října 2016

Žijeme car-free

V pondělí 17. 10. od 18 hodin se můžeme potkat v Praze :-)
Kde? Cafe Kampus - salonek (Náprstkova 10, 110 00 Praha 1)

Více info na http://www.cistoustopou.cz/cista-mobilita/akce/car-free-rodina-239

Těšíme se na vás!

A ještě jedna novinka. Založili jsme Facebook skupinu Žijeme car-free. Join us :-)



středa 7. září 2016

Nové nosítko

Protože často cestujeme a kočárek naší Bělce nevyhovuje, potřebujeme opravdu kvalitní nosítko.
Nedávno jsme si pořídili nové.

Co jsme používali doposud?

Pro miminka jsou od narození ideální šátky. Zejména proto, že se přizpůsoví miminku i dospělému. Šátek se utáhne, kde je třeba, hlavička se může zpevnit vloženou plenkou a miminko je v měkoučkém šátku spokojené. 
Nevýhodou je složitější navázání. Technika se dá ale naučit a pak už to není problém. Z pohledu car-free je šátek komplikovaný hlavně proto, že při navazování by člověk měl stát a měl by mít kolem sebe dost prostoru. Navázat si miminko v autobuse je dost obtížné a navíc docela nebezpečné. Ideální také je, pokud si můžete miminko odložit, šátek si připravit a poté až dovázat. Nechat položené miminko jen tak na sedladle v autobusu není ideální. Ve vlaku už to jde lépe. Několikrát jsem to udělala a bylo to v pohodě.

Šátky jsou různé délky, materiálového složení, existují různé typy úvazů.
Já jsem měla ještě po Františkovi šátek Storchenwiege Anna. Kvalitní, pevný šátek, byla jsem s ním spokojena (mimochodem - právě ho prodávám, je tedy k mání :-)
Protože jsem šátkovala opravdu hodně, půjčila jsem si další tři šátky. Můj nejoblíbenější byl pamliškový HOPPEDIZ Chicago, fajn byl také Vatanai Tibet
Co se týče délky, doporučuji si koupit šátek delší. Dítě roste a s delším šátkem můžete nosit třeba i dítě dvouleté. Delší šátek je také praktický proto, že ho můžete zauzlovat na břiše a lépe se vám pak nosí batoh. Pokud je šátek kratší, uzel máte na bedrech a pak vás pod batohem tlačí. Rohle se ale dá vyřešit kroužkem na ring sling.


Bělku jsem v šátku nosila prakticky od narození a počítala jsem, že tak ve 4. měsíci přejdeme na nosítko. Po Františkovi jsme měli doma nosítku Manduca. S Františkem nám plně vyhovovalo. S Bělkou to bylo jinak. Protože je Bělka drobnější, v Manduce se mi nenosila dobře. I když jsem všechny popruhy poutahovala, vyzkoušela různé polohy, pořád mi nosítko nebylo pohodlné. Standovi naopak Manduca vyhovala, seděla mu, byl rád, že nemusí složitě vázat šátek.


Nové nosítko - jak jsem vybírali

Na trhu jsou desítky nosítek. Nosítka zavazovací, na sponu, šátková. Vyznat se v nabídce je docela kumšt. Pokud budete vybírat nosítko, doporučuji si najít ve vašem městě skupinu nosících maminek, zajít na sraz, vše vyzkoušet, prohlédnout a pak teprve nakoupit. Většina skupin se sdružuje přes Facebook a kdo hledá, najde. Ve Frýdku-Místku je skupina maminek velmi aktivní a velmi ochotně mi pomohly. Dodatečně tedy velké díky!

Naše požadavky na nové nosítko:
  • pohodlnost pro nosiče i miminko
  • snadná manipulace
  • do dvou let dítěte
  • pěkný design
Vyzkoušela jsem nosítko Tula, KiBiStorchenwiegeMei Tai Fidella a Bondolino.
Zjistila jsem, že nosítka na sponu mi nevyhovují. Mám vždy problém si vše dobře nastavit a někde mě pořád něco tlačí, jinde mám něco nedotažené. Nic pro mě. Navíc pokud si nosítko střídají oba rodiče, musí se nosítko vždy znovu přenastavovat :-/

Zaměřila jsem se proto na zavazovací nosítka. Mei Tai Fidella jsou krásná nosítka, ale manipulace pořád docela složitá. S nosítkem Storchenwiege byla manipulace fajn, ale má velmi úzký bederní pás, málo polstrované popruhy, celkově je vhodné spíš pro úplně malá miminka. Jako ideální se nakonec ukázalo Bondolino.


Je pohodlné.

Má široký bederní pás na suchý zip. Široké ramenní popruhy. Ideálně se přizpůsobí dospělému i miminku. Je vzdušnější než šátek i ostatní nosítka, protože je na straně volné bez přezky. 


Snadná manipulace.

Nosítko si člověk nasadí během minuty, zvládne to i muž ;-) Zvládám to i na sedadle v autobusu, ve vlaku, na lavičce. Jen rozvážu popruhy, miminko vyndám a udělám co je potřeba. Nosítko mám bederním pásem pořád na těle. Poté miminko vložím do nosítka, utáhnu popruhy, zavážu a je to. Super je, že si Bondolino může střídat několik nosičů a vždy jej během chvilky upraví podle sebe. 

Do dvou let dítěte.

Přestože je Bělka drobnější, nosítko ji skvělě pasuje. Až bude větší, dá se nosítku rozšířit sed mezi nožičkami (jsou tam takové trojuhelníčky, které se dají připnout). U větších dětí se dá nosítko nosit i na zádech.

Pěkný design

Ze začátku se mi Bondolino moc nelíbilo. Ale pak jsme narazila na verzi s pameliškami a bylo rozhodnuto :-)

Nosítko máme zhruba tři měsíce, absolvovali jsme s ním čtyři větší cesty, nosím ho denně doma i po městě a je fakt super. Nikde mě nic netlačí, je pěkné, Bělka je spokojená a my taky :-)


středa 17. srpna 2016

Jak si užít Pálavu (i bez auta)

Léto, to je pro nás období cestování. A protože máme malé miminko, rozhodli jsme se, že letos nebudeme dělat žádnou velkou dovolenou, ale více kratších. Naší první dovolenkovou destinací byla Pálava. 

Cestování a ubytování

Cestovali jsme z Frýdku-Místku do obce Perná na Pálavě.
Vyrazili jsme ráno vlakem směr Ostrava hlavní nádraží. Z Ostravy EC Polonia do Břeclavi. Je to pěkný, rychlý, klimatizovaný vlak. V jídelním voze jsme si dali oběd (polské pirožky... mňam) a před jednou hodinou jsme byli v Břeclavi. Pak už jen půlhodinka do Mikulova. Celkem i s přestupy cesta trvala 4 hodiny 24 minut. Protože bylo pěkné počasí, rozhodli jsme se, že nepojedeme hned do Perné, ale zajedeme se vykoupat v Mikulově do lomu. Je tam super spojení místní dopravou z vlakového nádraží na zastávku Bezručova, ze které je to už jen pár minut pěšky. Vykoupali jsme se, dali si zmrzlinu a pak opět ze zastávky Bezručova s jedním přestupem dojeli do Perné, kde jsme byli ubytováni v penzionu a vinařství pana Kosíka.


V průběhu naší dovolené jsme udělali několik menších výletů, které vyžadovaly přesuny po Pálavě. Vše jsme absolvovali místní dopravou. Pálava je doslova car-free destinací. Celá oblast je protkána sítí autobusových linek, četnost spojů je taky slušná. Neměli jsme problém se kdykoli kamkoli dostat. Kromě klasických spojů o víkendech až do konce října jezdí i Turistbus, který vás mimo jiné doveze i do Rakouska. 




Vybavení

Podařilo se nám sbalit věci na pět dní do jedné krosny, jednoho středního batohu a jednoho dětského batůžku. Kočárek jsme s sebou nebrali, protože v něm Bělka není ráda a jen by nám překážel. Místo toho jsme měli nosítko Manducu a šátek. Manducu jsme ocenili hlavně ve vlaku a autobusu (rychlá manipulace) a Standa jí používal na túry. Já mám zase  raději šátek. 
Na co si dát pozor, je klimatizace. Ve vlaku může být někdy dost chladno, raději mít při ruce ponožky a mikinu nebo svetřík. 
Na výlety nám stačili pohodlné boty, pikniková deka a malý batoh na svačinku. 

Jak cestování zvládaly děti

František je už zkušený cestovatel. Cestu zvládal v pohodě, ale neobešlo se to bez oblikátní otázky "kdy už tam budeme?" :-). Nejvíce byl nadšený z řízku v jídelním voze. Když už byla hodně nuda, pomohl Pat a Mat na mobilu.



Bělka část cesty prospala, jinak si užívala válení se na sedadle. Ve vlaku z Břeclavi do Mikulova bylo dost horko, ale zvládala to dobře - chvilku si hrála, pak se nakojila a v nosítku usla. Zpáteční cesta už byla úplně v pohodě, protože už bylo chladněji. S Bělkou praktikujeme bezplenkovou komunikační metodu (BKM). Ve vlaku čurala do umyvadla na toaletách. Cesty autobusem byly krátké, tak jsme to vždycky zvládli před nebo po. V nejhorším má vždy na sobě pro jistotu plenku a není co řešit. 


Výlety

Během naší dovolené jsme absolvovali pár výletů. Vše baby-friendly. Doprava bus, pěšky (ušli i čtyřletí turisté) nebo v nosítku. Pro kočárky Pálava není moc vhodná.

Výlet na Sirotčí Hrádek a Stolovou horu

Doporučujeme vyrazit z Perné a to hlavně proto, abyste si v cíli trasy v Klentnici mohli zajít na vynikající oběd :-)
Z Perné od autobusové zastávky po zelené značce se vydáte směr Sirotčí hrad-sedlo. Doporučujeme si udělat malou odbočku a než dobudete hrad, po červené si vyjít na Stolovou horu, odkud je opravdu famózní výhled. Pak už jen pár minut a jste na Sirotčím hrádku. Ze sedla po zelené do Klentnice do vyhlášeného Café Fara, kde nejen výborně vaří, ale je tam i krásné prostředí a hrání pro děti.
Trasu naleznete na mapě.



Výlet na Dívčí hrady

Z Perné autobusem do Pavlova. Z Pavlova od autobusové zastávky po zelené značce směr Dívčí hrady. Stezka vede přes vinice, slunečnicová pole, krásný výhled na přehradu Nové Mlýny. Pokračuje docela příkré stoupání zajímavým lesem a jste na hradě. Ze zříceniny po červené do Dolních Věstonic na oběd a zmrzlinu.
V Pavlově je nový Archeopark, jehož návštěvu jsme se nechali na příště (až budou děti starší).
Trasu naleznete na mapě.




Výlet do Mikulova

Protože nám jeden den pršelo, rozhodli jsme se vyrazit do Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Z Perné autobusem na zastávku Mikulov, Hliniště a pak už jen pár minut pěšky k jeskyni. V Mikulově jsme také okoukli zámecké zahrady, Kozí hrádek a Ditrichštejnskou hrobku, z které je trochu jiný pohled na Mikulov. Svatý kopeček jsem si nechali na jindy, je ale taky vhodným výlet s malými turisty. Na lehký oběd můžeme doporučit Kafe Pala přímo na náměstí - dobré palačinky, výborná limonáda a hlavně super sezení ve dvoře, kde i Bělka měla možnost si pohrát na dece. Pokud hledáte restauraci s dětským koutkem, můžeme doporučit Restauraci Pod Radnicí (ve stejné budově jako informační centrum). 
Trasu naleznete na mapě.

pondělí 30. května 2016

První čtvrtletka s Bělkou

Jsou to už tři měsíce, co jsme car-free rodina2. Jak se nám žije a jak to zvládáme?

Indiánská maminka


Naši holčičku Bělku nejčastěji uvidíte v šátku... jsem taková indiánská babička, nebo spíš maminka :-) Tak ráda se nosí, že jsem si musela půjčit další tři šátky, abych měla vždy nějaký čistý po ruce (díky Báro a Pavlo za půjčení:-). Františka jsem začala nosit až koncem druhého měsíce. Bělku jsem uvázala hned pár dní po porodu a všichni jsme spokojeni. V kočárku skoro nechce být. Vždycky jednou týdně zkusím, jestli na něho nezměnila názor, ale většinou po pár minutách vážu do šátku a kočárek mám jen jako doprovodné vozidlo. Přesto kočárek sporťák budeme asi do budoucna více využívat. V jednom ze starších článků si můžete přečíst jak vybrat car-free kočárek



Cestování s miminkem v šátku je pohoda. Stačí batoh a malá kabelka, se kterou mám peníze, klíče a mobil po ruce. Cestuji většinou pěsky nebo autobusem. Párkrát už jsem cestovala i vlakem. Největší výzva při cestování s malým miminkem je sladit odjezdy spojů s biorytmem miminka. Malé miminko nemá ještě žádný režim, často se kojí a spí a je mu celkem jedno, že za půl hodiny potřebujete vycházet na vlak. Chce to naladit se na miminko a trochu více plánovat. Když například potřebuji za hodinu odejít na vlak a miminko chce už spát, vyřeším to tak, že se obleču, uvážu si jí do šátku a vše ostatní dodělám během toho, co spí v šátku. Když odcházím na vlak, miminko pořád ještě spí a vzbudí se až ve vlaku. Tam ji buď jen trochu uvolním a nakojím přímo v šátku nebo ji vytáhnu ven, nakojím, přebalím (na sedadle s přebalovací podložkou, naše vagóny totiž nemají přebalovací pult) a před výstupem znovu navážu. 

Myslím, že jsem na spoji mezi FM a Ostravou už tak trochu atrakce: ta paní kojící v šátku :-) 
Do budoucna chci šátek nahradit nosítkem. Ve vlaku nebo v autobusu se přecejen šátek hůř váže. Potřebujete místo a více času. S nosítkem je to cvak, cvak a hotovo. 

Car-free dítě


Náš starý cyklovozík Croozer 737 jsme vytunili. Ježdění s ním je teď mnohem jednodušší a pro miminko je to větší pohoda. Pořídili jsme pláště Schwable Big Apple, odpužení Dogy a místo plátěné sedačky připevnili autosedačku - vajíčko.
Bělka nemá ráda kočárek, ale cyklovozík miluje. Když ji do vozíku dáváme, většinou pláče, protože už chce spát, ale stačí ujet pár metrů, pláč ustane a Bělka zírá na svět a pak spokojeně usne. Zázrak...

Poprvé se Bělka v cyklovozíku projela v 5. týdnu a od té doby jsme už párkrát dojeli na zahradu a vyrazili na několik malých výletů po okolí. Maximálně byla ve vozíku asi hodinu a tu spokojeně prospala. Malé cyklovýlety děláme i s ohledem na Františka, který už jezdí na svém kole s námi, někdy mu pomůže FollowMe. Cyklovozík většinou vezu já. Je to super způsob, jak shodit poporodní kila a nabrat zase svaly do nohou :-)

Bělka se už několikrát projela autem. Jednou jsme s kamarádkou vyrazili na nákupy do Ostravy a podruhé jsme jeli s mojí sestrou na výlet. Obě cesty Bělka více méně proplakala... nechápala, že sedím vedle ní a nevezmu jí do náruče. Zpátky už jsem jeli zašátkování vlakem resp. autobusem a byl klid. Asi je to fakt car-free dítě :-)

Do školky

Naše doprava do školky se významně nezměnila, jen teď více leží na tatinkovi.
Do státní školky chodí nadále rodič pěšky a František, když úplně neleje, jezdí na svém kole. Ráno doprovází do školky tatínek, odpoledne vyzvedává maminka s Bělkou v šátku, někdy s kočárkem. Dopravu do lesní školky zajišťuje tatínek na kole (většinou s FollowMe, někdy se cyklosedačkou), jednou týdně Františka vyzvedává dědeček. Až bude Bělka starší a bude mít zažitější půběh dne, bude nejspíš občas jezdit autobusem s maminkou.

Zatím tedy car-free život s dvěmi dětmi dáváme bez problému. Řekla bych, že je to dokonce větší pohoda než když jsme před lety začínali s Františkem. Uvidíme, jak nám to půjde dál...




pondělí 25. dubna 2016

Život bez auta jako velké dobrodružství

Občas od kamaráda zaslecheme: “Výlety s autem jsou DALEKO lepší, protože to zajímavé je často někde, kde skoro nic nejezdí a když už, tak nekonečně dlouho.” Obvykle na to odpovídáme: “Rozumíme, co chceš říct, my to tak ale nevnímáme.” Pokusím se to teď rozvést.

Žijeme ve Frýdku-Místku, stanovme si tedy nějaký, bez auta hůře dostupný, cíl výletu. Třeba hrad Bouzov  – možná jej znáte z pohádky O princezně Jasněce a Létajícím Ševci. Autem bychom se k němu dostali za hoďku a půl, zašli na prohlídku, potom do restaurace na oběd, nedaleko jsou Mladečské jeskyně, ty bychom dali odpoledne a jeli domů. Krásný hrad, krásné jeskyně, v lepším případě dobré jídlo. Papírově tedy vše v pořádku.



Mě by tam ale něco chybělo. Dobrodružství. Řeknete si: „no, tak třeba nemusejí jet hned domů, můžou zapadnout na hoďku do lesa a ono se tam už něco naskytne“. Nejspíš naskytne, ale pořád to bude mít pro mě jakousi pachuť dokonalosti. Přijeli jsme, zkonzumovali jsme, odjíždíme.


Zkusme tedy to samé bez auta. Idos hlásí: Bouzov 3,5 hodiny, několik přestupů. Většinu lidí by tohle odradilo. Ve mně se ale začne rozehrávat rej nápadů. „Hmm, poslední úsek do Bouzova je autobusem. Mrknu na mapu. Vlaková zastávka 10 kilometrů daleko, to s malými dětmi pěšo nedáme. Co třeba, kdyby to nebylo na den, ale na dva. Mmm, přímo pod Bouzovem je zajímavé ubytko. Viděli bychom v noci nasvícený hrad a bez davů. A druhý den bychom dali ty jeskyně. Mezitím by měl Franta dost času, si někde pohrát, na hřišti nebo v lese.“

Nakonec je z toho kvalitativně daleko větší zážitek. Jasněže Bouzov s přespáním se dá realizovat z Frýdku-Místku i autem. Ale hádám, že to většinu lidí vůbec nenapadne. Anebo napadne, ale bude jim líto dát peníze za ubytko. A nenapadne je už, že kdyby neměli auto, ušetří ročně na mnoho takových „nocí pod Bouzovem“. Auto je totiž v dnešní době konstanta. O autu se nepochybuje.

Jet někam 3,5 hodiny, když se tam dostanu autem za 1,5h… A ještě s malými dětmi, pěkně bláznivý nápad! ☺ My tohle máme jinak. Jízdu si maximálně užíváme. Je to čas, kdy je naše rodina každý pro každého. Hodně si povídáme, čteme.

Je to už několik let, co mě kamarád vytáhl autem přes Německo a Francii do Španělska. Moc mu za to děkuji. Viděl jsem neuvěřitelně příjemné město k žití Freiburg, majestátný hrad Carcassone, slavný Avignon, chodil po dvou pyrenejských národních parcích, koupal se v moři u Tarragony, atd. Ale stejně, největší zážitek pro mě byl, když jsme (jediný den ze šestnácti!) nechali auto odpočívat v kempu a vyrazili vlakem do Barcelony. Konečně nás něco donutilo, domluvit se. Hledali jsme spojení, východ z nádraží, laborovali s plánkem města. Objevovali. 

Minulý víkend slavil kamarád narozky na horské chatě Prašivá, kam sice vede asfaltka, ale žádná hromadná doprava tam nejezdí. Vyrazil jsem tam s Františkem (4 roky), autobusem  se přiblížili, co to šlo a pak už jen stoupali po svých. Koukali na popásající se kozy, na srandovní slepice, které vypadaly, jako by měly kalhoty. Na stromy, které se obalují listím a květy. Franta byl unavený, dopoledne jsme v akci Uklíďme Česko několik hodin sbírali odpadky kolem řeky. Navrhl jsem mu, ať při chůzi teda zkusí stopovat. Ten nápad ho zaujal natolik, že zapomněl na unavené nohy. A světe div se, první projíždějící auto nám zastavilo, objevila se milá paní s dětmi, která Frantovi dokonce nabídla místo v autosedačce. Z obyčejné cesty na narozeniny se tak stal velký zážitek.

Jasně, je to náhoda. Ale náhody se stávají, jen pokud jim dá člověk šanci, aby se stát mohly. 

pondělí 21. března 2016

Lehké dětské kolo

Lehké dětské kolo? Není to protimluv? Následující článek vám přiblíží, jak jsme vybírali kolo pro našeho čtyřletého syna.

Dítě čtyřleté nebo 100 cm vysoké drandí obvykle na dětském kole velikosti 16 palců. Kola téhle velikosti jsou bohužel nezřídka těžká. Pokud to srovnám, mé kolo dosahuje 20 % mé hmotnosti. Dětské kolo velikosti 16“ často váží 70 i více procent hmotnosti čtyřletého dítěte. Co s tím?  

Bez nároku na úplnost výčtu se podívejme, jaká lehká dětská kola se v současnosti nabízejí:



Jak vidíte, se snižující se hmotností roste cena. My šli do Beletru. Ještě na podzim 2015, kdy jsme jej kupovali, stál 9.000 Kč. Dnes je o tisícovku dražší. Na bazarech se pod 6.000 Kč nedostanete. Má smysl kupovat dítěti tak drahé kolo? To si musí zodpovědět každý sám. 

My se s vyšší cenou vyrovnali takto:

  • Máme dvě děti, takže předpokládáme, že 16“ kolo bude minimálně 4 sezóny v permanenci.
  • Permanence, je u nás opravdu permanence ;) Jezdíme celoročně, většinu dní v roce.
  • Tohle kolo se dá za slušné peníze prodat dál.

No dobře, ale je fakt tak dobré?

  • Je lehké, takže se s ním dítě snadno skamarádí, není mu zatěžko vyjet menší stoupání či vést jej do stoupání většího. A nám zas není zatěžko ho v případě potřeby poponést.
  • Má místo řetězu řemen – nemusíte řešit údržbu.
  • Líbí se nám.

Má i další vlastnosti, které jej liší od ostatních kol velikosti 16”. Třeba dvojici rukou ovládaných brzd – nechám na vaší úvaze, zda není lepší mít u dětského kola torpédo (brzdu šlápnutím zpět). U klik je možno nastavit polohu pedálu blíž nebo dál od středu. 

Jsou ale věci, u kterých byste standardní řešení spíš uvítali. Na delší vzdálenosti, silnici nebo kopce používáme tažné zařízení FollowMe. Na minulé kolo Specialized Hotrock 12“ šlo bez problémů namontovat. Belter nemá ale standardní uchycení kol. Toto jsme vyřešili díky velmi vstřícnému přístupu Velo Fiala – pan Fiala nám na zakázku přední úchyt FollowMe pro Beltera za 400 Kč vyrobil.

Na netu najdete příběhy dětí, kterým se na normálním kole jezdit nechtělo a s Belterem si kolo oblíbili. Nechme stranou, že se může jednat o placené PR. Stát se to může, rozdíl v hmotnosti je skutečně v tomto případě zásadní. Náš případ to ale není – František jezdil rád na 7,6 kg těžkém Specialized 12“ a jezdí rád i na 5,6 kg těžkém Belteru 16“ (že je vetší kolo lehčí, je skutečně paradox).
Nadpozemské vlastnosti každopádně nečekejte. I Belteru může drhnout špatně seřízená véčková brzda. Na diskuzích se dočtete, že rodič vyměnil ihned po zakoupení Belteru pláště, atd.

Celkově jsme spokojeni. A co je hlavní, spokojený je František. Na kole jezdí do školky, k babičce, do města i na výlety. Současný stav, kdy obvyklé 16“ dětské kolo váží přes 10 kilo, normální není. Snad, za 10 nebo 15 let budou lehká dětská kola běžná a budou stát polovic, co Belter. My máme ale děti teď a jízdu na kole milujeme.

úterý 15. března 2016

Car-free rodina 2.0

Tak jsme čtyři :-)

V sobotu 27. 2. se naše car-free rodina rozrostla. 
Vítáme na světě holčičku Bělu a těšíme se na společná dobrodružství!


čtvrtek 25. února 2016

Podnikání a car-free: Markéta


Stejně jako před časem Standa, rozhodla jsem se napsat zkušenost, jak kombinuji práci s našim car-free životním stylem. Popíšu vám, jak vypadal můj "typický pracovní týden" na podzim 2015, kdy pro naší rodinu bylo výzvou sladit mé a manželovo podnikání, moji činnost v Čistém nebi, péči o Františka a moje těhotenství. Tak tedy...

Co je moje práce?

Živím se hlavně jako expertka na PR a marketing na Facebooku na volné noze. Značnou část mého času představuje práce na počítači, kterou mohu vykonávat prakticky odkudkoli. Má práce je ale také o setkávání se s lidmi. Velmi často poskytuji konzultace (ať už tváří v tvář nebo online přes Skype), poměrně často školím, na veřejných kurzech nebo ve firmách. Na podzim jsem navíc spustila projekt Smart žena (zvyšování IT gramotnosti u žen), kde gró tvoří offline školení. Do konce roku 2015 jsem byla ředitelkou Čistého nebe, kde to bylo opět o setkávání se s lidmi a práci přes počítač.


Můj typický týden vypadal asi takto:
- práce z domova (cca 3 dny v týdnu)
- práce v Ostravě (1 - 2 dny v týdnu)
- kurz/služební cesta v jiném městě (1 den v týdnu)

Práce z domova

Pracuji-li z domova, začíná náš den společnou snídaní. Manžel nebo já (podle domluvy - jak má kdo kolik práce, jestli ho čekají nějaké cesty, schůzky apod.) doprovodíme Františka do školky.
Vyrážíme obvykle kolem 7:30. Podle dne v týdnu nás čeká buď 1 km do státní školky ve Starém Městě nebo 6 km do lesní školky Bezinka v Palkovicích.

Do státní školky chodím pěšky, František podle počasí pěšky nebo na kole. Doma jsem cca v 8:30 a můžu začít pracovat.

Do lesní školky jezdíme autobusem (já s těhotenským bříškem, Standa když prší nebo je zima) nebo na kole (to když je aspoň 5 - 10 °C). Při jízdě kolmo nám pomáhá sedačka, cyklovozík nebo Follow-me. Podle zvoleného typu dopravního prostředku jsme doma kolem 9. hodiny a můžeme se vrhnout do práce.

Doma většinou vyřizuji maily, telefonáty, jsem na Facebooku, pracuji na svých projektech nebo projektech Čistého nebe, dávám Skype konzultace, připravuji se na schůzky a školení, vyřizuji administrativu, apod. Není-li se mnou zrovna František, využívám k práci i cestu ze/do školky: vyřizuji telefonáty, v autobusu maily, apod.

Pracuji obvykle do 15:30 (čas, kdy je potřeba vyrazit do školky). Pouze jeden den v týdnu, když pro Františka jezdí do lesní školky dědeček, pracuji déle.

Občas se mi stane, že dodělávám resty večer, když František spí. Práci věnuji ale už většinou už jen 30 - 60 minut.

Práce v Ostravě

Do Ostravy se jezdím hlavně potkávat s lidmi. V den, kdy celé rodině nejvíce vyhovuje moje domácí nepřítomnost, si v Ostravě naplánuji celodenní pracovní program. Ten se skládá ze schůzek s klienty, se spolupracovníky nebo účast na nějaké akci. Čas mezi schůzkami vyplňuji prací na PC anebo si zajdu na oběd s kamarády.
Naprosto zásadní je místo, kde v Ostravě pracuji, milovaný coworkingový prostor Impact Hub Ostrava.
Proč milovany?
Přesně naplňuje moje potřeby:
  • Potřebuji místo, kde můžu zvát klienty a spolupracovníky na schůzky.
  • Potřebuji místo, které je mě i mým klientům/spolupracovníkům dobře dostupné (10 minut na vlak, MHD za rohem).
  • Potřebuji místo, kde se cítím dobře, kde mám zázemí, kde můžu trávit tolik času, kolik potřebuji, činností, kterou potřebuji. (Na rozdíl od kavárny, kde působí nepatřičně, že máte x schůzek, mezi tím klepete do PC a dáte si u toho jedno kafe.)
  • Potřebuji místo, které má svou atmosféru, ducha a lidi, kteří jej oživují a místo, kde se mí klienti cítí dobře.
  • Potřebuji místo, kde se něco děje, kde můžu potkat zajímavé lidi, zajít na zajímavé akce a které mi umožní kompenzovat, že zbytek týdne pracuji z domova.

Do Ostravy jezdím nejčastěji vlakem, někdy autobusem. Ráno splním své maminkovské povinnosti a mezi 8. - 9. odcházím z domu. Někdy odvedu Františka do státní školky. To pak jedu MHD na vlakové nádraží a dál směr Ostrava. Chce to trochu časové disciplíny, ale jsem na to zvyklí a jde to v pohodě. V dopravním prostředku buď pracuji (připravuji se na schůzku, vyřizuji maily apod.) nebo odpočívám (většinou cestou domů - čtu si časopis, poslouchám hudbu, koukám z okna). Když dorazím domů, jsem už zase na 100% maminka.

Práce v jiném městě

Občas školím v jiném městě. Na podzim jsem školila zejména v Ostravě, v Novém Jičíně a v Kroměříži. Školení si domlouvám tak, aby čas a místo pro klienta i pro mne byli OK. Místo konání kurzu volím s ohledem na dostupnost veřejnou dopravou, což u větších měst není problém. Cestuji vlaky a autobusy.
Pracovně jsem jezdila občas i do Prahy a Brna což je úplně pohoda. Mezi Brnem a FM jezdí autobus Student Agency (2,5 hodiny) a do Prahy cestuji vlakem přes Ostravu (4 hodiny).


Jak to šlo s těhotenským bříškem?

Musím říct, že lépe než jsem čekala. Občas mě bolely nohy (asi jako každou těhotnou ženu), ale na podzim jsem jela na vlně těhotenské energii (druhý trimestr na rozdíl od prvního bývá doslova energetický nástřel). Vyměnila jsem svoji notebook-kabelku přes rameno za batoh a malou kabelku, vyřadila poslední zbytky svých podpatkových bot, oblékala se hlavně pohodlně (šaty, sukně, ale i džíny), při chůzi se trochu kolébala - a šlo to. Podle mě hodně záleží, jakou má žena fyzičku před těhotenstvím. Pokud je zvyklá na pohyb, zvládne ho i v těhotenství.
Jen na kole jsem přestala jezdit už v září. Mám pánské kolo a posed na něm mi nedělal společně s bříškem dobře.

Co buducnost?

V nejbližších dnech mě čeká porod a hlavně péče o naší rodinu. Auto si neplánujeme pořídit a čekám, že ze začátku pro nás bude výzva sladit všechny naše potřeby. Podnikat chci i v tomto období, ale v omezené míře, s posílením online služeb. Díky tomu budu pružnější vzhledem k péči o děti (každá maminkatelka ví, o čem mluvím), i vzhledem k našemu car-free životu. Svůj online skype kurz Smart žena mám v pilotní verzi a těším se, až ho spustím naplno.


Úplně na konec...
Stejně jako v rodině, i v podnikání je to o domluvě. Domlouvám se s manželem, se synem Františkem, s klientem. Mají-li obě strany zájem na domluvě, najde se vždy cesta a proto nemám pocit, že by mě náš car-free život v podnikání nějak limitoval.
V poslední době je velkým trendem digitální nomádství. Naše car-free rodina je vlasně jiným projevem stejného jevu. Díky technologií a novinkám jako je coworking si můžeme uzpůsobit život a práci tak, jak nám vyhovuje… někdo jezdí na pláž, my můžeme žít a pracovat bez auta. (A na tu pláž si taky třeba příští rok zajedeme :-)