úterý 1. srpna 2017

Cyklovíkend na Valašsku

Máte volný víkend a chcete se projet s dětmi na kole? Máme pro vás inspiraci. Je to naše oblíbená cyklostezce Bečva. 

Trasu jsme už jeli před lety s cyklovozíkem, minulý rok si ji dala jen mužská část naší rodiny, letos jsme vyrazili všichni společně, František na kole a FollowMe a Bělka v cyklosedačce.





Začali jsme na Třeštíku, kam nás vyvezl cyklobus, sjeli po zelené značce do Velkých Karlovic a pak už se jen kochali. Oběd jsme si dali v Karlovicích na Kyčerce a pokračovali se okoupat na Balaton. Dále jsme pokračovali kolem Bečvy do kempu v Hovězí, kde jsme přespali v chatce. 




Druhý den jsme pokračovali kolem Bečvy do Vsetína a dále do Semetína, kde si v někdejším kempu můžete chytit ze sádky pstruha, kterého vám na místě udělají na oběd. Kluci chytili jednoho a další nám chytit pan správce. Moc jsme si pochutnali! Dále jen opravdu mírně zvlněnou trasou do Valašského Meziříčí, odkud nám jezdí vlak domů.



Máte-li čas, chuť a síly, můžete pokračovat do Rožnova pod Radhoštěm nebo ještě dál do Horní Bečvy odkud jede opět cyklobus. 

Proč vyrazit na cyklostezku Bečva? 

  • Ideální trasa pro děti - skoro pořád mírně z kopce, cyklotrasa oddělena od ostatní dopravy.
  • Krásná zvlněná valašská krajina, dřevěné domečky, ovečky.
  • Na začátku trasy super sjezd beskydskými lesy.
  • Skvělá koupačka v Balatonu - čistá voda, písčitá pláž, záchody, občerstvení.
  • V Hovězí slušný kemp, kde vám ráno udělají snídani snů - kafe, frgál, koblížky :-)
  • Chytíte si rybu a hned si ji dáte k obědu.
  • Dobrá dopravní dostupnost - v cyklobusu vám vše pomohou naložit, přímý vlak z ValMezu taky potěší.

Tak co, kdy vyrážíte? :-)



 A tady máte celou trasu jako na dlani.



středa 14. června 2017

Pohodové spaní v cyklosedačce

Cyklosedačka je geniální vynález. Už několik let intenzivně používáme Hamax Siesta. Františka (5 let) jsme na ní ještě na podzim občas vezli do školky. Letos cyklosedačku osedlala malá Běla (1 rok) a je nadšená. 

Jen jedna věc nám na cyklosedačce vadila. Pokud dítě usne, přestože je sedačka sklopena do spící polohy, stejně dítěti padá hlava a tělíčko se bortí dopředu. 

Co s tím? 

Kamarád Honza (dodatečně velký dík!) nám poradil jednoduchý, ale funkční trik. Na dětskou přilbu připevníte gumičku s háčky (my tomu říkáme gumicuk) a tu, jakmile dítě usne, zaháknete za sedačku. Zní to hrozivě, ale tah na hlavičku je minimální a dítě může v pohodě spát. Včera jsem poctivě testovali. Bělka hodinu spala a my jeli různé povrchy (asfalt, díry v asfaltu, šotolinu, z kopce, do kopce). Hlavička byla pořád v lehkém záklonu a dítě se krásně vyspalo. 







 Co s dítětem, které v sedačce spí, ale vy už potřebujete zastavit?

Opět geniálně jednoduché řešení. Sundat sedačku i s dítětem a někde ji opřít. Budete ale potřebovat dva lidi. Jeden drží kolo a mačká čudlík na odepnutí sedačky, druhý sundává sedačku.



A ještě jeden tip na závěr.
Nedávno jsme si pořídili zpětné zrcádko. Skvělá věc, když potřebujete vidět na dítě v cyklosedačce nebo cyklovozíku. Také máte přehled o provozu za vámi. Zrcádko je sklopné, což hodně oceňujeme. Při přenášení kola do bytu nebo při nakládání do vlaku je menší šance zničení. 

A úplně poslední tip :-)
Pod přilbu je nejlepší čepice Roli. Měl jí František a má jí i Bělka. Pěkně sedí a dětem sluší i bez přilby.

Letním cyklovýletům zdar :-)

PS: Kam se letos chystáte? My se těšíme na Třeboňsko.




úterý 6. června 2017

Vídeň s dětmi a bez auta

Máme rádi Rakousko. Hlavně proto, že je to země, která je přátelská k rodinám s dětmi. Alespoň my jsme to tak cítili během našich cyklovýprav v roce 2014 (TyrolskoDunaj) a 2015. A protože se letos s roční Bělkou ještě necítíme na cykloputování, rozhodli jsme se, že si vyrazíme alespoň na pár dní do Vídně. 

Prater trochu jinak

Bydleli jsme nedaleko Prateru, proto jsme se tam hned po příjezdu vydali pěšky. Prater jsme už na našich předchozích cest znali jako obrovskou zelenou plochu, kde se skvěle jezdí na kole. Letos si Prater užili hlavně děti. Vyzkoušeli děstké hřiště, dali si letošní první nanuk, svezli se Liliput Bahn (vezmou vás i s kočárkem). Všude kvetly stromy, bylo teplo, sluníčko, lidi piknikovali, jezdili na kole, hráli si, žonglovali, chodili po slackline, venčili děti a jinou zvěř... prostě sobotní idylka. Zašli jsme i do zábavního parku. Ženské části výpravy se tam nelíbilo (hluk, davy lidí, horko) a tak jsme se rozdělili. Holky zapadly do kavárny v parku s výhledem na Riesenrad a kluci si užili kolotoče. 







Muzeum fever

Kolik je ve Vídni muzeí? Nepočítaně :-) Pro inspiraci mrkěnte na wikipedii. Wien.info má speciální sekci věnovanou návštěvníkům s dětmi a tipům na muzea, která by se mohla líbit i dětem. Společně s dětmi jsme vybrali tři a ty navštívili. 

Haus des Meeres (Dům moře)

Betonová obranná věž z druhé světové války v samém centru Vídně je sama o sobě dost zajímavá. Ale ještě zajímavější je její obsah - 11 pater rybiček, mořských živočichů, plazů, hmyzu, ptáků a jiných živočišných druhů. A jako třešnička na dortu - skvělý výhled na celou Vídeň z vrchní prosklené terasy. Rozhodně doporučujeme! 

Naše tipy: 
- vyražte ráno hned na otvíračku - na lístky jsme čekali jen pár minut. Odcházeli jsme po poledni, fronta na lístky se táhla do půlky náměstí a v muzeu bylo už taky dost husto.
- ve věži bylo docela teplo - stačí tričko s krátkým rukávem. Šatnu jsme nenašli, takže vše, co jsme ze sebe sundali, jsme také nesli s sebou :-/ Naštěstí jsme měli s sebou golfáč, do kterého jsme vše naložili.
- na náměstí u věže je park a parádní dětské hřiště
- nedaleko je Mariahilfer Straße - vyhlášená pěší zóna s obchody





Schmetterlinghaus (Motýlí dům)

Secesní skleník císařských zahrad přeměněný na tropický prales plný pestrobarevných exotických motýlů. Lítají všude kolem vás a máte-li štěstí, sednou si i na vás :-) 

Naše tipy:
- do skleníků šla jen máma a František. Malá Bělka by si to tam neužila a motýli by z její přítomnosti taky nebyli nadšení. Navíc s kočárkem by to tam bylo náročné.
- je tam opravdu velké horko a vlhko - vydrželi jsme tam 20 minut a měli dost.
- Motýli dům je hned vedle Burggarten - příjemného park, kde si můžete odpočinout nebo odložit část rodiny :-)
- hned za rohem je Albertina a náměstí s informačním centrem





Technické muzeum

Technické muzeum jsme si nechali na poslední den. Měli jsme na něj celé dopoledne, ale i to bylo málo. Je to ten typ muzeí, kde člověk může jít několikrát a pořád objevuje další a další věci. Pro děti jsou tam dvě oddělení, kde si můžou hrát a objevovat. Celé muzeum je ale baby-friendly, takže jsme ho prošli kompletnně a děti byli nadšené. V muzeu zrovna probíhala výstava Urban Future, která nás jako car-free rodinu dost zaujala. 
Největší pecky? 
Cyklistická přilba, která signalizuje, že se blíži auto. 
Speciální odpadkový koš pro cyklisty. 
Semafór pro chodce, který vám zahraje oblíbenou písničku a navíc zobrazí místo panáčka vaši tancující siluetu.

Naše tipy:
- klidně celodenní návštěva
- jedna část muzea pro děti, tzv. Mini, je otevřená až do 13 hodin. Tu jsme bohužel nestihli. 




Nejlepší zmrzlina ve Vídni

Když se řekne Rakousto, pro Františka to znamená dvě věci. Kolo a zmrzlina. 
A nám nejvíce chutná ta na Schwedenplatz. Před lety jsme na ni našli tip v mapě USE-IT, která vzniká s pomocí místních lidí, kteří dávají tipy cestovatelům, kam zajít, aby zažili město autentické. Takže díky Vídeňané :)


V jídelňáku celou cestu valim kyty

Do Vídně jsme cestovali vlakem. Nejlepší pro cesty z Moravy je využít spoje eurocity jedoucí z Polska do Vídně. Bohužel na tyto vlaky nemáme moc dobrý přípoj. Znamená to tudíž 50 minut čekání na hlavním nádraží v Ostravě. Ale protože ještě nejsou hotové výtahy (mají být v probozu v červnu - třikrát HURÁ), tak jenom přechod na nástupiště nám zabralo s kočárkem docela dlouho. Zbytek času trávíme venku před nádražím, kde děti nadšeně pozorují tramvaje a trolejbusy (vesničani ve městě ;-) a běhají "na čas" kolem fontány. Z Ostravy do Vídně pak cesta trvá ani ne 3 hodiny. V těchto vlacích si rádi zajdeme do jídelního vozu a dáme si nějakou polskou specialitu. Nejraději máme pirohy :-) Kolem 14 hodiny jsme byli ve Vídni.
Cestovali jsme s golfovým kočárkem a jednou krosnou. Kočárek máme ještě po Františkovi a je fakt skvělý - rychle se složí, vejde se všude, je lehký, pořád 100% funkční. Rozhodně můžeme doporučit! 



Po Vídňi jsme se dopravovali veřejnou dopravou. Metro čisté, rychlé, bezpečné, prakticky všude výtahy pro kočárek. Tramvaje jsme nezkusili, protože zrovna probíhal ve Vídňi nějaký běžecký závod a linky měly výluku. Koupili jsme si ještě doma přes mobilní aplikaci Wiener Linien jízdenku na 48 hodin za 13,30 €. Děti do 6 let cestují zdarma. Doporučuji mrknout na stránky dopravního podniku věnované turistům

Nafukovací matraci prosím 

Ubytování jsme řešili pár dní před odjezdem. Poprvé jsme, coby celá rodina, zkusili AirBnB. Ve Vídni je hodně velký výběr, my měli štěstí a na poslední chvíli a za rozumné peníze sehnali tento byt. Celý jsme ho měli pro sebe. Byli jsme první hosté, takže pár much se ještě našlo, ale jinak pro nás ideální - 50 metrů od metra, přízemí, okna do vnitrobloku, klid, cena šlušná. Místo by to bylo vhodné i pro cyklisty. 

pondělí 24. dubna 2017

Žijeme car-free: Mít radost ze života co možná největší

Báru jsem s žádosti o rozhovor oslovila, protože její rodina je v našem regionu vnímána skoro jako přírodní úkaz. Třeba budou Kneblovi z Tiché inspirovat i vás...minimálně k zamyšlení :-) Díky Báro a těšíme se někdy na viděnou!

Jsme pětičlenná rodina z Tiché, malé vesnice v podbeskydí. Táta Pavel, máma Barča a tři princové Jonáš (6,5), Metoděj (2,5) a Radúz (0,5). Živí nás hlavně naše hospodářství - chováme zvířata a pěstujeme. Učíme doma (25 důvodů, proč). Pravidelně pořádáme setkávací/cestovatelskou/hudební/otužovací akci jménem Tichavský Tuleň.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Spíše jsme se nikdy nedostali k životu s autem. Vždy jsme přemítali, jak žít co nejšetrněji k přírodě a zároveň mít radost ze života co možná největší. Ovlivnila nás například Hra na veselou skromnost od Miloslava Nevrlého. Na kratší vzdálenosti jezdíme na kole (v zimě se více oblečeme a na děti v cyklosedačce nasadíme velkou bundu) - hlavně do 4km vzdáleného Frenštátu, na delší vzdálenosti hromadnou dopravou. Jelikož se nám život bez auta zdá v konečném součtu vlastně jednodušší a pohodlnější, o autě ani nepřemýšlíme.


2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Starosti o auto, které nemáme. To, že na něj nemusíme vydělávat. Dobrý pocit, že méně přispíváme k znečišťování ovzduší, devastaci Země a klimatické změně (jednoduše shrnuje např. film Je s námi konec?), k hluku, ke stavbě silnic. Bližší kontakt s okolím a pohyb při jízdě na kole.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Určitě se čas od času objeví situace, která by se autem vyřešila efektivněji, např. převoz materiálu na opravu domu nebo převoz úrody z 8 km vzdáleného sadu. Přeprava objemných nákladů na kole je ale Pavlovým koníčkem, takže to většinou zvládneme takto. Občas využijeme i pomoci přátel.


4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Kolo. Cyklosedačka. "Nákladní" vozík za kolo. Nosítko. Pláštěnka. Hromadná doprava. A po mnoho let i osel, ale už ho nemáme.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Na cestách! Milujeme pomalé pěší vandry. Rádi se celá rodina touláme po českých a slovenských horách, naší nejdelším putováním zatím byl měsíc v horách rumunských. To se nám podařilo díky minimalizaci věcí s sebou (např. spojené spacáky, pak jich stačí méně) a díky sestrojenému lehkému vozíčku, který nám po rovině vezl batohy a v terénu se na batohy dal naopak připnout. Rádi putujeme i na kole. Vzhledem k našemu způsobu života nemáme vymezenou “dovolenou” - můžeme se sice utrhnout takřka kdykoli, ale zase jen pokud najdeme někoho, kdo se nám postará o hospodářství.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

"A to jako nikam nejezdíte?" "A vy jako na auto nemáte peníze?" "A není dětem v zimě na kole zima?" "Vy ho máte v servisu?" "A nepřeháníte to trochu?" "Však uvidíte, s dětmi si to auto nakonec pořídíte." "Já vám dám auto, já mám jedno navíc!" Atp. :-)

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Líbí se nám, že např. v Indii nebo Číně není pro velkou většinu lidí kolo primárně pro rekreaci a sport, ale jako dopravní a nákladní prostředek každodenního použití. U nás je tomu naopak a odpovídají tomu i cyklostezky - jsou krásné, ale spíše vyhlídkové než užitkové a k cíli často vedou velkou oklikou (na rozdíl od silnic pro auta). V jiných chudších zemích, třeba na východě, bychom se mohli inspirovat tím, že i pokřivená špice má stále svou hodnotu a nevyhazují se celá kola do šrotu jen kvůli např. malé osmě na předním kole. Zkrátka - více spravovat, méně vyhazovat a kupovat nové.
Ale ať si jen nestěžujeme - pokud bychom měli odpovědět, čemu by se jiné země mohly od České republiky přiučit, napadá nás kvalitní síť hromadné dopravy (byť bývala hustší) nebo jabloně a další ovocné stromy kolem cest. A při putování jsme velmi rádi za možnost složit hlavu v nejbližším lesíku, což ve spoustě zemích není samozřejmostí.


úterý 18. dubna 2017

Bez růžových brýlí

I život bez auta má svá negativa. Některé věci jsou prostě bez auta obtížnější. Převoz větších věcí (stěhování, nákup nábytku, apod.) nebo doprava k lékaři. Tyto situace se dají docela dobře řešit. Nábytek vám převeze stěhovák nebo prodejce, k lékaři vás doveze taxi nebo v nejhorším záchraná služba. Pak tu jsou ale i méně vyditelné obtíže. Pojďme se tedy podívat na car-free život bez růžových brýlí.


A kde parkujete vy?

Buďme upřímní... mít auto je v dnešní době normální. Všichni automaticky předpokládají, že auto máte a vše kolem auta je součástí běžné konverzace. Stalo se mi mnohokrát, že klient dorazil na schůzku pozdě a konverzaci začal stížnostmi na dopravu, na řidiče nebo na parkování. Neměla jsem k tomu co říct, protože já vlakem dojela v pohodě. Nebo i se zpožděním, ale s tím tak nějak už počítám a dávám si časovou rezervu. Člověk bez auta se poměrně často dostává do trochu trapných nebo nepříjemných situací, kdy si připadá prostě jako podivín, který jde hlavou proti zdi a nechce se přizpůsobit tomu, co je „normální“. 
Co s tím? My jsme se rozhodli psát tento blog. Chceme dodat sobě a ostatním lidem, kteří si rozhodli žít bez auta, sebevědomí a pocit, že v tom nejsou sami. Také pomáhá podívat se na svou situaci trochu z nadhledu. Co je v Česku podivínství, je jinde normální. Jeden můj známý žijící v Kodani vyprávěl, že když má nějaký soused u nich v ulici auto, ostatní si o něm myslí, že je nemocný. Že má prostě nějaký zdravotní problém a auto potřebuje, aby překonal svůj hendikep. Většina lidí v Kodani auto nemá a jezdí na kole nebo hojně využívá veřejnou dopravu.

(Ne)jedeme v tom sami

Jako rodina si nemůžeme stěžovat na nedostatek kamarádů a přátel. Máme je u nás ve Frýdku-Místku, i jinde v republice. Přesto máme docela problém sehnat parťáky na výlety a dovolené. 
Proč? Máme odlišný způsob cestování a málokdo se našemu stylu chce přizpůsobit. Výlet si naplánujeme dopředu, v 8 ráno vyrážíme na vlak a bereme s sebou jen opravdu potřebné věci. Podobně to máme s dovolenou. Nejraději putujeme s koly po Rakousku, kdy si vše potřebné vezeme v brašnách. Jako asi i ostatní řešíme různé potřeby dětí různého věku. I s kamarády, kteří by s námi vyrazili vlakem, řešíme, že jedno dítě ještě neujde danou trasu nebo potřebuje kočárek atd. Někdy tak máme trochu pocit sociální izolace. Na druhou stranu naše "podivnost" slouží jako skvělý filtr. Když už někdo s námi na dovolenou nebo výlet jet chce, vždycky společně najdeme způsob, jak to zorganizovat. Letos se chytáme na cyklodovolenou na Třeboňsko. My se do Třeboně s koly dopravíme vlakem. Další dvě rodiny dojedou auty a na místě budeme podle potřeb dětí dělat různé trasy. Podobně jsem to dělali i loni v Tatrách a bylo to moc fajn.

Váš spoj byl zrušen

V České republice máme velmi hustou a kvalitní síť veřejné dopravy. Je už českým koloritem na veřejnou dopravu nadávat, ale kdo nějakou dobu žil v zahraničí, ví, že se máme v tomto ohledu nadstandartně. I ve veřejné dopravě však dochází k různým změnám, optimalizacím a ne vždy se hledí na koncového zákazníka. Nedávno nám tyto změny trochu zkomplikovaly dopravu za babičkou. Bydlí ve vesnici nedaleko Frýdku-Místku. Přes její obec projíždí mnoho autobusů směřujících z Beskyd do Ostravy, bohužel tam ale již zastavují. Obec totiž přestala provozovatelům těchto linek platit. Nám nezbývalo než si najít jiné spoje. Na trase dlouhé necelé čtyři kilometry musíme přestupovat, což s kočárkem není zrovna pohodlné. Ale přizpůsobili jsme se - cestujeme s golfáčem a je to v pohodě. Během našeho car-free rodinného života jsme řešili několik podobných komplikací, vždy jsme ale našli řešení.

Doufáme, že veřejná doprava si udrží svůj standard a že neupadne do bludného kruhu "je málo cestujících, tak snížíme počet spojů, kvůli kterým ubude cestujících, kvůli kterým snížíme počet spojů". Veřejná doprava má smysl - nejen pro nás, kteří si život bez auta vybrali dobrovolně, ale hlavně pro ty, kteří auto z nejrůznějších důvodů nemůžou mít (děti, senioři, sociálně slabší atd.).

úterý 14. února 2017

Žijeme car-free: Dobrodružství začíná hned za dveři domu

Kristýna byla jedna z prvních členek naší Facebook skupiny Žijeme car-free. Protože mě zajímalo, jak se bez auta žije se třemi dětmi v malém městě, požádala jsem jí o rozhovor. Díky Kristýno :-)

Jsme pětičlenná rodina: máma na rodičovské Kristýna, táta Kuba, který se stará o sbírky v muzeu, a děti Matěj (7), Anežka (4) a Apolenka (2). Bydlíme ve Volyni, v malém městečku v Pošumaví.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Auto jsme nikdy neměli, ale řidičák máme oba. Vzali jsme se ještě jako studenti, do škol jsme tehdy dojížděli autobusem a vlakem jako většina našich vrstevníků. Rok jsme žili na vesnici, která byla s městem spojená krásnou cyklostezkou vedoucí kolem řeky, takže se naším hlavním dopravním prostředkem stalo kolo. A potřeba koupit si auto nenastala ani ve chvíli, kdy se nám narodilo první dítě, protože městečkem, kde žijeme teď, projíždí mnoho linek příměstských i dálkových autobusů. Každé dvě hodiny (přes den) tu jezdí také vlak. Nepamatuji si, kdy přesně se rozhodnutí nemít auto (a nelétat zbytečně letadlem) stalo vědomým postojem, ale řekla bych, že nás v tom „poznamenaly“ knihy Hany Librové o dobrovolné skromnosti a ekologickém luxusu. 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Nejvíc se nám líbí asi to, že se o ten krám nemusíme vůbec starat :-) Většina našich kamarádů a příbuzných se musela zadlužit, aby si auto mohli pořídit, a pořád posloucháme jen nářky nad tím, co se zase porouchalo. Upřímně řečeno s našimi příjmy bychom auto jen těžko uživili nebo bychom museli výrazně omezit to, co nás baví – dětské kroužky, společné výlety, naše koníčky. Úspora peněz přesto není naší hlavní motivací, takže na car-free životě nás těší také hřejivý pocit, že škodíme životnímu prostředí o trochu méně než s autem.

Na car-free cestování se nám líbí, že dobrodružství začíná hned, jakmile za sebou zabouchneme dveře domu. Auto vás doveze pouze tam, kam vede silnice, tudíž cestování není tak svobodné. A vyrazit si autem jen tak někam na výlet také není žádná super výhra, protože se vždy musíte vrátit k výchozímu bodu – na přeplněné parkoviště.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Občas se někam prostě nedostaneme. Stává se to ale opravdu minimálně, protože se skoro vždy najde někdo, s kým se můžeme svézt. Horší je, když se někam potřebujeme přemístit všichni najednou, protože jako 5-členná rodina už se hned tak k někomu do auta nevejdeme. To už je pak „vyšší logistická“ a někdy si tak připadáme, že jsme ostatním na obtíž.

Mrzí nás, že se stále více a více spojů HD ruší. Museli jsme přehodnotit naše dřívější přání bydlet v domku na vesnici.

4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Nejčastěji jezdíme do 10 km vzdálených Strakonic, kde máme většinu příbuzenstva a kamarádů. Autobus nebo vlak od nás tím směrem (i zpátky) jezdí každou chvilku, takže nejvíc nám náš car-free život usnadňuje fungující hromadná doprava.

Velkým pomocníkem pro mě v miminkovském věku našich dětí bylo nosítko nebo šátek, protože cestovat vlakem s kočárkem mi připadalo trochu komplikované a do většiny autobusů by nás s ním ani nevzali. Při cestách na kole se zatím neobejdeme bez dvoumístného cyklovozíku Croozer, který občas využíváme i při pěších výletech.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Dokud jsme neměli děti, chodili jsme na pěší vandry. Ještě s ročním synem jsme přešli větší část Šumavy. Ale když se narodila první dcera, už jsme nebyli schopni na svých zádech vše unést, a tak jsme přesedlali na kolo a děti posadili do vozíku. Syn už dnes jezdí na svém kole a jeho místo v Croozeru zabrala nejmladší dcera. Myslím, že až děti trochu povyrostou a budou schopny nést si své věci samy, zase se vrátíme k pěšímu putování, protože je nám sympatické pomalé cestování.

Dovolenou si ale dokážeme užít i na naší chatě. Když jsme ji před pár lety i s kusem lesa kupovali, bylo pro nás důležité, abychom tam byli schopni dojít z domova pěšky. Mimochodem chatu jsme koupili za výhodnou cenu – nikdo ji nechtěl, protože k ní nevede příjezdová cesta.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Jak kdo, částečně záleží na míře závislosti na autu daného člověka. Někdo se ještě zasekl v době, kdy auta patřila k symbolům vyššího sociálního statusu. Jiní naše rozhodnutí sice nechápou, ale respektují. 

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Moc zkušeností ze zahraničí zatím nemáme. Na naší podunajské výpravě se nám líbila propracovaná síť cyklostezek bezpečně oddělených nejen od silnice, ale i od chodců. Namalovat bicykl na chodník, jako to často vídáme u nás, prostě nestačí. 

pondělí 6. února 2017

Zveme vás na 1. Car-free sraz

Nedávno jsme založili facebookovou skupinu Žijeme car-free s cílem dát dohromady lidi, kteří se rozhodli, jako my, žít bez auta. Příjemně nás překvapil zájem o členství ve skupině i chuť ke vzájemnému sdílení zkušeností, tipů a příběhů. A protože se nechceme setkávat jen online, řekli jsme si, že uspořádáme 1. Car-free sraz. Bude to neformální setkání s cílem se potkat, předat si zkušenosti a navázat nová přátelství. Zvány jsou car-free rodiny, páry i jednotlivci nebo i ti, kteří o car-free životě uvažují.

Sraz se bude konat o prodlouženém víkendu 6 - 8. května v Rapotíně, v malebném podhůří Jeseníků, v těsné blízkosti Velkých Losin. Místo setkání jsme vybírali tak, aby bylo v dobré dosupnosti veřejnou dopravou a v rozumném dosahu z Moravy i Čech (z Prahy, Brna i Ostravy vlakem do tří hodin). 

Ubytování bude možné v různých kategoriích (penzion, chata, apartmány, chatky, kemp), stravu si také budete moct zvolit induviduálně. Je jen na vás, co vám bude nejvíce vyhovovat. 

Máte chuť se potkat? Stačí vyplnit přihlášku :-) 
Těšíme se na vás, fakt moc!