úterý 14. února 2017

Žijeme car-free: Dobrodružství začíná hned za dveři domu

Kristýna byla jedna z prvních členek naší Facebook skupiny Žijeme car-free. Protože mě zajímalo, jak se bez auta žije se třemi dětmi v malém městě, požádala jsem jí o rozhovor. Díky Kristýno :-)

Jsme pětičlenná rodina: máma na rodičovské Kristýna, táta Kuba, který se stará o sbírky v muzeu, a děti Matěj (7), Anežka (4) a Apolenka (2). Bydlíme ve Volyni, v malém městečku v Pošumaví.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Auto jsme nikdy neměli, ale řidičák máme oba. Vzali jsme se ještě jako studenti, do škol jsme tehdy dojížděli autobusem a vlakem jako většina našich vrstevníků. Rok jsme žili na vesnici, která byla s městem spojená krásnou cyklostezkou vedoucí kolem řeky, takže se naším hlavním dopravním prostředkem stalo kolo. A potřeba koupit si auto nenastala ani ve chvíli, kdy se nám narodilo první dítě, protože městečkem, kde žijeme teď, projíždí mnoho linek příměstských i dálkových autobusů. Každé dvě hodiny (přes den) tu jezdí také vlak. Nepamatuji si, kdy přesně se rozhodnutí nemít auto (a nelétat zbytečně letadlem) stalo vědomým postojem, ale řekla bych, že nás v tom „poznamenaly“ knihy Hany Librové o dobrovolné skromnosti a ekologickém luxusu. 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Nejvíc se nám líbí asi to, že se o ten krám nemusíme vůbec starat :-) Většina našich kamarádů a příbuzných se musela zadlužit, aby si auto mohli pořídit, a pořád posloucháme jen nářky nad tím, co se zase porouchalo. Upřímně řečeno s našimi příjmy bychom auto jen těžko uživili nebo bychom museli výrazně omezit to, co nás baví – dětské kroužky, společné výlety, naše koníčky. Úspora peněz přesto není naší hlavní motivací, takže na car-free životě nás těší také hřejivý pocit, že škodíme životnímu prostředí o trochu méně než s autem.

Na car-free cestování se nám líbí, že dobrodružství začíná hned, jakmile za sebou zabouchneme dveře domu. Auto vás doveze pouze tam, kam vede silnice, tudíž cestování není tak svobodné. A vyrazit si autem jen tak někam na výlet také není žádná super výhra, protože se vždy musíte vrátit k výchozímu bodu – na přeplněné parkoviště.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Občas se někam prostě nedostaneme. Stává se to ale opravdu minimálně, protože se skoro vždy najde někdo, s kým se můžeme svézt. Horší je, když se někam potřebujeme přemístit všichni najednou, protože jako 5-členná rodina už se hned tak k někomu do auta nevejdeme. To už je pak „vyšší logistická“ a někdy si tak připadáme, že jsme ostatním na obtíž.

Mrzí nás, že se stále více a více spojů HD ruší. Museli jsme přehodnotit naše dřívější přání bydlet v domku na vesnici.

4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Nejčastěji jezdíme do 10 km vzdálených Strakonic, kde máme většinu příbuzenstva a kamarádů. Autobus nebo vlak od nás tím směrem (i zpátky) jezdí každou chvilku, takže nejvíc nám náš car-free život usnadňuje fungující hromadná doprava.

Velkým pomocníkem pro mě v miminkovském věku našich dětí bylo nosítko nebo šátek, protože cestovat vlakem s kočárkem mi připadalo trochu komplikované a do většiny autobusů by nás s ním ani nevzali. Při cestách na kole se zatím neobejdeme bez dvoumístného cyklovozíku Croozer, který občas využíváme i při pěších výletech.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Dokud jsme neměli děti, chodili jsme na pěší vandry. Ještě s ročním synem jsme přešli větší část Šumavy. Ale když se narodila první dcera, už jsme nebyli schopni na svých zádech vše unést, a tak jsme přesedlali na kolo a děti posadili do vozíku. Syn už dnes jezdí na svém kole a jeho místo v Croozeru zabrala nejmladší dcera. Myslím, že až děti trochu povyrostou a budou schopny nést si své věci samy, zase se vrátíme k pěšímu putování, protože je nám sympatické pomalé cestování.

Dovolenou si ale dokážeme užít i na naší chatě. Když jsme ji před pár lety i s kusem lesa kupovali, bylo pro nás důležité, abychom tam byli schopni dojít z domova pěšky. Mimochodem chatu jsme koupili za výhodnou cenu – nikdo ji nechtěl, protože k ní nevede příjezdová cesta.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Jak kdo, částečně záleží na míře závislosti na autu daného člověka. Někdo se ještě zasekl v době, kdy auta patřila k symbolům vyššího sociálního statusu. Jiní naše rozhodnutí sice nechápou, ale respektují. 

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Moc zkušeností ze zahraničí zatím nemáme. Na naší podunajské výpravě se nám líbila propracovaná síť cyklostezek bezpečně oddělených nejen od silnice, ale i od chodců. Namalovat bicykl na chodník, jako to často vídáme u nás, prostě nestačí. 

pondělí 6. února 2017

Zveme vás na 1. Car-free sraz

Nedávno jsme založili facebookovou skupinu Žijeme car-free s cílem dát dohromady lidi, kteří se rozhodli, jako my, žít bez auta. Příjemně nás překvapil zájem o členství ve skupině i chuť ke vzájemnému sdílení zkušeností, tipů a příběhů. A protože se nechceme setkávat jen online, řekli jsme si, že uspořádáme 1. Car-free sraz. Bude to neformální setkání s cílem se potkat, předat si zkušenosti a navázat nová přátelství. Zvány jsou car-free rodiny, páry i jednotlivci nebo i ti, kteří o car-free životě uvažují.

Sraz se bude konat o prodlouženém víkendu 6 - 8. května v Rapotíně, v malebném podhůří Jeseníků, v těsné blízkosti Velkých Losin. Místo setkání jsme vybírali tak, aby bylo v dobré dosupnosti veřejnou dopravou a v rozumném dosahu z Moravy i Čech (z Prahy, Brna i Ostravy vlakem do tří hodin). 

Ubytování bude možné v různých kategoriích (penzion, chata, apartmány, chatky, kemp), stravu si také budete moct zvolit induviduálně. Je jen na vás, co vám bude nejvíce vyhovovat. 

Máte chuť se potkat? Stačí vyplnit přihlášku :-) 
Těšíme se na vás, fakt moc!

středa 1. února 2017

Minimalistické rodičovství

Hned na úvod musím přiznat, že název příspěvku je trochu zavádějící. Když člověk někde ubere, musí zákonitě někde přidat. V našem případě jsem ubrali v materiální rovině, ale o to více je naše rodičovství založeno na pozornosti a času, který dětem věnujeme. Zdánlivě se toto téma netýká našeho car-free života, ale náš přístup nám umožňuje pohodlně se přemisťovat a cestovat i bez auta. Co je tedy esencí našeho minimalistického rodičovství?

1. Kojení

Doba, kdy byla adorovány umělé mléčná výživa pro děti, je snad už pryč, ale lobby firem vyrábějící tento produkt je stále silná. Už v porodnici vám pod nos strčí krabici s letáky, kde se to jen hemží šťatnými miminky s lahvičkou, v horším případě vám dítě začnou rovnou přikrmovat. Bránit se tomu dá, jen musí být žena přesvědčena, že chce kojit. Člověk je po porodu citlivý tvor a nechá se snadno ovlivnit. Ideální je domluvit si ještě před porodem pomoc duly nebo vlastní laktační poradkyně a věřit ve vlastní schopnosti. Mě se to povedlo - František byl kojen 20 měsíců, Běla je stále kojena (bude mít koncem únoru rok). Kojení je geniální věc - kdykoli kdekoli máte s sebou pro dítě jídlo, pití a uklidňovák. Cestování s kojeným dítětem je pak brnkačka - když má hlad nebo je neklidné, vytáhnete prso a je klid. Pokud jsme cestovali, lidé si většinou ani nevšimli, že je s nimi v autobuse nebo vlaku miminko. Navíc odpadá nutnost s sebou vozit lahvičky, cumlíčky, krabice, ohřívačky a porobné serepetičky. 

2. BLW (Baby Led Weaning)

BLW znamená v přesném překladu odstavení vedené dítětem. Je to metoda, kdy dítě už odmala jí samo a není nikým krmeno. U Františka jsme se snažili od 6. měsíce přikrmovat klasicky lžičkou a byla to katastrofa. On to nechtěl, my měli depku, že děláme něco špatně, já pořád vařila a mixovala, následně dojídala nebo vyhazovala. Nakonec začal jíst sám kousky jídla kolem jednoho roku a byla to pohoda. S Bělou jsem tohle nechtěla opakovat, začala jsem proto hledat více informací a našla právě metodu BLW. Bělka zhruba od 5 měsíce zkouší různá jídla, většinou to, co jíme my (jen bez soli a cukru). Dítě je navíc do jednoho roku zejména kojeno a jídlo má jen jako doplněk. Na toto téma nedávno měla skvělé video Margit Slimáková. Na BLW jsou nejtěžší tři věci. Za prvé, ustát komentáře a dotazy okolí. Za druhé, dítě udělá kolem sebe docela nepořádek, který vy několikrát denně řešíte. Za třetí, překonat strach z toho, že se dítě jídle udusí. Doporučuju pro začátek přečíst knížku Vím, co mi chutná a pak to nechat na dítěti :-) 
Během našich cest Běla jedla hlavně ovoce a zeleninu, které jsme měli s sebou, případně dostávala jídlo, které jsme v restauraci jedli my. Nutno dodat, že to je někdy problém, protože v restauraci mají často jídla hodně přesolená, ale vždy se dalo něco vybrat (těstoviny, zelenina atd.). 



3. Nošení 

Naše Běla je nošenec. Teprve pár měsíců nazpátek vzala na milost kočárek a to až když dokázala sedět a měla dobrý výhled. I teď používáme z 80% nosítko a kočárek jen občas. Nosítko používáme stále stejné a jsme spokojeni. Nošení je naprosto dokonelé z pohledu cestování. Nemusíte řešit, jestli bude místo na kočárek, nemusíte řešit, jestli vám s kočárkem někdo pomůže, nošené děti jsou v autobuse/vlaku klidnější. Jen jednu nevýhodu nošení má - pro stále hodně lidí je to dost exotická záležitost a neváhají to, někdy více někdy méně, taktně komentovat. Na otázku "jestli se neudusí" jsem odpovídala už asi stokrát :-)


4. Bezplenková metoda (BKM)

Původně jsem BKM neměla vůbec v plánu. S prvním dítětem jsem na něco takového vůbec neměla pomyšlení. Všechno bylo nové a já měla co dělat, abych základní péči o miminko zvládla. S Bělou už to bylo jiné - byla jsem jistější, klidnější, prostě zkušenější. Jednou jsem to zkusila a ono TO fungovalo :-) Ze začátku se nám to dařilo jen občas, někdy jsme za celý den použili jedinou plenku a byly také dny, kdy se to nedařilo vůbec. V létě, kdy jsme hodně cestovali, se nám to dařilo zrovna parádně a mohli jsme proto s sebou brát o méně plen. Bělka se vždycky vyčurala doma, pak třeba někde na trávu, ve vlaku na záchodě, v restauraci na záchodě. Když nebyla možnost, tak prostě pomohla plenka. Teď (v 11 měsících) začínáme s nočníkem a ONO se to docela daří! Jsem tedy velkým propagátorem této metody :-) S Františkem jsme nočník taky celkem brzy zvládli.  Jinak doma používáme látkové plenky (froté skládací, peru jedou za dva dny, skladuji v obyč kyblíku s octovou vodou), na cesty máme jednorázové plenky. 

5. Společné spaní

Naše děti s námi spí v posteli. František ve svých 5 letech zvládá spát sám ve své posteli. Donedávna spal s námi. Bělka od narození spí s námi. Proto během našich cest nemusíme řešit skládací postýlku a nevadí nám společné spaní ve stanu. 

6. Podpora k samostatnosti

Od malička naše děti vedeme k samostanosti. Co tím máme na mysli? Když je dítě schopné jít, tak jde. Když je dítě schopné jet na odrážedle nebo kole, tak jede. Když je dítě schopné nést si batoh, tak si ho nese. Nelíbí se nám, když děti, kterou jsou fyzicky schopné se samy pohybovat, jsou voženy v kočárku, nošeny nebo jim rodič nese všechny jejich věci. Pokud jsou naše děti unavené, tak jim rádi pomůžeme (třeba Františka zapřáhneme za FollowMe), ale mají-li energie na rozdávání, vyžadujeme od nich, aby se spoléhaly na své síly. 

Bez lahviček, dudlíků, skleniček, kočárků, postýlek, s malým množstvím plen a dětmi, které jsou zvyklé se hýbat, se nám cestuje i bez auta dobře. 

pondělí 16. ledna 2017

Žijeme car-free: O kolečko navíc?

Minářovi byli jedni z prvních, o kterých jsem věděla, že žijí jako my bez auta. Kdo je zná, ví, že si car-free život užívají a z jejich odpovědí je to znát. Díky Pavle za rozhovor :-)


Prý máme o sobě něco říct? Ale co? 
Jsme úplně obyčejná rodina z Brna. Eliška chodí (tedy spíš jezdí) do školky, Klárka je žákyně druhé třídy, Ivana kreslí domečky a specializuje se na chytré technologie (www.genialnidum.cz), no a Pavel dělá do počítačů - pomáhá firmám s přechodem do cloudu (www.minar.cz). Bydlíme v paneláku, ale do lesa to máme 5 minut. Nemáme auto, ale zato máme 5 kol (mám i silniční), kolečkové brusle, koloběžku a táta má o kolečko navíc.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Za to může moje lenost. Vlastně celý život jsem měl služební auto. Každý den jsem jezdil do práce “otřesných” 9 km autem. A nemusel se o nic starat - na to byl ve firmě člověk. Když jsem po 18 letech z firmy odešel na volnou nohu, o auto jsem přišel. Naráz jsem viděl, co mít auto obnáší - kolik vlastně stojí pořízení a provoz, že se musíš o něj starat, že žere peníze, i když stojí na místě (pojištění, dálniční známka, servis). No a vlastně jsme toho ani moc autem nenajezdili. 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Že nemusím každý den na sídlišti hledat místo na parkování. Že nejsme lenošní. Že si mohu dát na výletě pivko. A když jezdím služebně, tak mohu ve vlaku pracovat. Vlastně nejvíc práce udělám ve vlaku - nic mě tam neruší a zvuk tddd tddd tddd tddd způsobuje, že jsem soustředěný (mimochodem, zkuste u práce poslouchat www.noisli.com).


3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Že v zimě přicházím o ranní rozcvičku při škrabání zamrzlých oken :-). Hele, já fakt nevím.

4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Prosím nesmějte se, ale jsou to tolik kritizované České dráhy. Holky milují cestování vlakem. Pro mě je to nejoblíbenější způsob cestování za klienty. I když má vlak občas zpoždění, vždy jsem zatím dorazil do cíle relativně na čas. Což se např. o D1 říct nedá.
Občas, když auto fakt potřebujeme (např. odvézt nějaké velké věci) nebo když jedu za klientem, kde je špatné spojení vlakem, využíváme služeb carsharingu. Začínali jsme v Brně s www.autonapul.cz a teď asi rok využíváme ještě služeb www.ajo.cz. Vždy si vybereme podle toho, jaké auto potřebujeme a kde je volné. I když poslední dobou Eliška trvá na tom, že musíme jezdit s Ajo, protože tam mají jedno auto, které se jmenuje Eliška :-). 

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Jedním slovem - neplánovaně. Většinou se rozhodneme na poslední chvíli. A často to dopadne tak, že prostě vezmeme kola nebo sedneme na vlak a někam naslepo vyrazíme. 
Nejlepší naše dovolená byla, když nás kamarád dovezl do Pasova, vysadil nás u Dunaje a my měli 14 dní na to se dostat zpět do Brna. Původně jsme chtěli jenom do Vídně a pak do Brna vlakem. Pak jsme to prodloužili na hranice. A nakonec jsme to na kolech ujeli celé (celkem 547 km za 10 dní). Nocleh jsme měli domluvený pouze na první noc, dále jsme vše zařizovali za pochodu. Vlastně za jízdy.


6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Dříve se divili tomu, jak jsme schopni bez auta fungovat. Někteří nás měli za blázny. Několikrát jsem musel vysvětlovat, že cyklovozíček je fakt bezpečnější než sedačka. Ale zvykli si :-).

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Nemám moc rád taková ta konstatování, že sousedův trávník je zelenější než ten náš. Pořád je to jenom trávník. Podle mě se musíme nejdříve změnit my. Mám moc rád Holandsko. Když jsem tam byl poprvé a viděl jak se cyklisti proplétají mezi auty, čekal jsem každou chvílí karambol. Ale ono nic. Nikdo na nikoho netroubil, nikdo se nevztekal, prostě klídeček. Řidiči se k cyklistům chovali jako by na tom kole seděli oni. A cyklisti se k řidičům chovali obdobně. 

A tímto bych rád náš rozhovor uzavřel: Prosím chovejme se ke druhým tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Děkuji.


úterý 10. ledna 2017

Pětiletka

Společně s Františkem jsme začátkem ledna oslavili pětileté výročí naší car-free rodiny.
A dali jsme si malý dárek - nové logo. Děkujeme za něho Radkovi Zmítkovi
Jak se vám líbí? Nám moc :-)

pondělí 9. ledna 2017

A kočárek máte?

Touto otázkou mě před časem překvapil řidič meziměstského autobusu při nákupu jízdenky. 
Nechápavě jsem na něho hleděla a když po mě chtěl více peněz než obvykle, začala jsem pátrat, kde je zakopaný pes. 

Cestovala jsem totiž autobusem sama se dvěma dětmi - se starším Františkem a malou Bělou v nosítku. Žila jsem v přesvědčení, že děti do 6 let cestují zdarma. Našla jsem si přepravní podmínky a zjistila, že vycházejí z cenového věštníku ministerstva financí, kde píšou, že:

1. Děti do dovršeného 6. roku v doprovodu osoby starší 10 let se přepravují bezplatně, oprávnění k bezplatné přepravě dítěte však zaniká
a) jde-li o druhé a další dítě v doprovodu jednoho a téhož cestujícího,
b) bylo-li dítěti na žádost je doprovázejícího cestujícího zajištěno dopravcem samostatné místo k sezení,
c) zaujímá-li dítě s cestujícím je doprovázejícím ve vozidle, jehož všechna místa k sezení jsou plně obsazena, dvě místa k sezení.
Dítě v kočárku se přepravuje vždy bezplatně, a to včetně kočárku. 

Takže, kdybych cestovala s Bělkou v kočárku, cestují obě děti zadarmo. Takhle cestovalo jedno dítě zadarmo a za druhé dítě jsem platila 50% jízdného.

Zdá se mi to nějaké podivné. Chápu, že autobus není nafukovací a že jeden dospělý si s sebou nemůže vzít x dětí. Ale proč ten kočárek?
Dítě v nosítku nebo šátku ve srovnání s kočárkem zabírá minimum prostoru, tak proč je kočárek zvýhodněn? Je to nějaký magický předmět, který mi vyčaruje jízdu zadarmo? 

Osobně to moc neřeším, protože takto cestuji jen nedaleko do vesnice, kde bydlí babička a jízdné je v řádech korun. Ale pokud někdo takto jezdí delší trasy, může se jízda autobusem s dětmi docela prodražit. 

Máte někdo podobnou zkušenost? 
Co si o tom myslíte? Mělo by ministerstvo nějak upravit podmínky? 

čtvrtek 8. prosince 2016

Žijeme car-free: V Dánsku se na kole jezdí zkrátka pořád

Máme pro vás další z příběhů Žijeme car-free. Jsme rádi, že na naše otázky odpověděla Iva, která se svou rodinou žije v Dánsku. Díky Ivo :-)

Jsme česko-dánská rodina (Rune, Iva a dvouletý Lukas) bydlící v zemi, která je rájem kolařů, používající k přesunům vlastních noh, dvou kol plus jedné tříkolky, a plně užívající si toho neskutečného luxusu mít přímo za humny louku, park a pláž u moře. Nemáme žádné zvláštní záliby. Našim koníčkem jsou naše životy a užívání si všech těch "všedních" dní a překvapení s nimi spojených. Žijeme na předměstí Kodaně ve Hvidovre.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Neřekla bych, že jsme se MY nějakým způsobem ke car-free životu dostávali, jako spíš, že si car-free život našel nás. Ono to vyplývá tak nějak přirozeně. Zkrátka jsme to této doby nepocítili nutnou potřebu si auto pořídit. Pravdou ale je, že si manžel občas povzdechne, že by rád auto. Je to ale spíše hlas malého kluka, dřímající v dospělém muži a toužící po autíčku na hraní. Naštěstí se ale shodujeme v tom, že auto by v našem případě bylo jen zbytečným luxusem.


2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Možná to bude znít paradoxně, ale první slovo, co mě napadlo bylo "svoboda". Je to nejspíš dáno tím, že se po Kodani a okolí pohybujeme převážně na kole a pěšky. Nějakými jízdními řády, zrušenými spoji a uzavírkami se nemusím vůbec zabývat. Je nesmírně osvobozující nemuset se starat o provoz, údržbu a parkování automobilu, ať už finančně nebo čistě administrativně. Motofanoušci by nyní jistě oponovali, že pořízení a údržba kol také něco stojí. Nemohu jinak než souhlasit. Je, myslím, ale důležité si uvědomit, že valná většina rodin má ve svých garážích krom svého auta právě i ta kola.
Se synem téměř denně vyrážíme z jesliček rovnou za dobrodružstvím do míst, kam bychom se autem nedostali. Místa často měníme v závislosti na počasí, náladě a na tom, co nás po cestě zrovna zaujme. Tahle spontánnost mě moc baví a nemyslím si, že by byla možná, nevyrážet do terénu tzv. car-free.


3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Myslím si, že hodně lidí automaticky předpokládá, že máte k dispozici auto. Občas mě hodně zamrzí, když chceme jet na nějakou zajímavou akci, ale pořadatel se bohužel nezamyslel nad tím, zda je místo dostupné i pro ty, co nepřijedou vozidlem. Párkrát se nám už stalo, že jsme nikam nejeli, protože zkrátka nebylo jak.  Naštěstí se to stává opravdu jen velmi zřídka.
Součástí mé práce jsou schůzky po celém Dánsku. Musím se přiznat, že ať vlastním řidičské oprávnění, často jezdím na schůzky vlakem, ač to někdy bývá těžké naplánovat. Důvod je jednoduchý. Nemám praxi v řízení, a tak se necítím v autě bezpečně. Jedna z nevýhod, které ale úspěšně čelím. 

4. Která věc nebo vybavení vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Kolo se sedačkou pro syna, košíkem na řidítkách a pláštěnkou. Je to takový náš multifunkční stroj. Jezdím na něm do práce, na výlety, na velké týdenní nákupy, zkrátka kam je potřeba. Mým snem je ale vlastnit tradiční dánský Christiania bike. Pro rodinu s více dětmi ideální.
Další naší nezbytností je kvalitní batoh a nosítko pro děti. Kočárek se u nás nesetkal s příliš velkým ohlasem, a od té doby, co syn začal sám chodit, slouží pouze jako venkovní postýlka pro jeho odpolední šlofíček.
Vyrážíme ven za každého počasí, tedy pokud venku zrovna nepadají  trakaře, a tak máme kvalitní oblečení a boty do deště, které se nám ale výborně hodí i na naše túry za poznáním.


5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Vzhledem k tomu, že bydlíme v zahraničí, tak většina našich delších cest směřuje na jih za rodiči do České republiky. Tam si užíváme společných chvil na zahradě, kratšími výlety po okolí a sladkým "nicneděláním". Domů se pak vracíme krásně odpočatí.

6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Budu se jich muset zeptat :-). Myslím si, že jim to přijde přirozené. Vidí, že si bez něj vystačíme a nikdy nás to nijak zvlášť neomezovalo.
Moji rodiče si první auto pořídili, až když byly mému bratrovi  2 roky (3. dítě), takže mají s car-free životem své zkušenosti, i když dřív se tomu tak neříkalo :-)


7. Čím by se ČR mohla od Dánska inspirovat? 

Na to je pro mě velmi těžké odpovědět. Člověk by musel žít v obou zemích na střídačku, aby měl to správné srovnání. Já jsem do Dánska odešla hned po škole a tudíž jsem nezažila, jaké to je žít rodinný život v ČR. Řekla bych ale, že co se týče cyklistiky/cykloturistiky, tak je Dánsko, díky své tradici, převážně rovinaté krajině a navzdory nepříznivým klimatickým podmínkám, určitě o dost napřed. Ten, kdo sem někdy zavítal , nemohl si nevšimnout toho velkého množství cyklistů ve městech, zvláštních pruhů  a semaforů určených výhradně pro ně. Ze začátku mi přišlo úsměvné potkávat na kole muže v oblecích a ženy v sukních a na vysokých podpatcích. Jezdí se tu zkrátka pořád. A za každého počasí. Člověk si jednoduše navlékne příslušný oděv a jede se dál. To je něco, co mně osobně přijde úžasné.