středa 17. srpna 2016

Jak si užít Pálavu (i bez auta)

Léto, to je pro nás období cestování. A protože máme malé miminko, rozhodli jsme se, že letos nebudeme dělat žádnou velkou dovolenou, ale více kratších. Naší první dovolenkovou destinací byla Pálava. 

Cestování a ubytování

Cestovali jsme z Frýdku-Místku do obce Perná na Pálavě.
Vyrazili jsme ráno vlakem směr Ostrava hlavní nádraží. Z Ostravy EC Polonia do Břeclavi. Je to pěkný, rychlý, klimatizovaný vlak. V jídelním voze jsme si dali oběd (polské pirožky... mňam) a před jednou hodinou jsme byli v Břeclavi. Pak už jen půlhodinka do Mikulova. Celkem i s přestupy cesta trvala 4 hodiny 24 minut. Protože bylo pěkné počasí, rozhodli jsme se, že nepojedeme hned do Perné, ale zajedeme se vykoupat v Mikulově do lomu. Je tam super spojení místní dopravou z vlakového nádraží na zastávku Bezručova, ze které je to už jen pár minut pěšky. Vykoupali jsme se, dali si zmrzlinu a pak opět ze zastávky Bezručova s jedním přestupem dojeli do Perné, kde jsme byli ubytováni v penzionu a vinařství pana Kosíka.


V průběhu naší dovolené jsme udělali několik menších výletů, které vyžadovaly přesuny po Pálavě. Vše jsme absolvovali místní dopravou. Pálava je doslova car-free destinací. Celá oblast je protkána sítí autobusových linek, četnost spojů je taky slušná. Neměli jsme problém se kdykoli kamkoli dostat. Kromě klasických spojů o víkendech až do konce října jezdí i Turistbus, který vás mimo jiné doveze i do Rakouska. 




Vybavení

Podařilo se nám sbalit věci na pět dní do jedné krosny, jednoho středního batohu a jednoho dětského batůžku. Kočárek jsme s sebou nebrali, protože v něm Bělka není ráda a jen by nám překážel. Místo toho jsme měli nosítko Manducu a šátek. Manducu jsme ocenili hlavně ve vlaku a autobusu (rychlá manipulace) a Standa jí používal na túry. Já mám zase  raději šátek. 
Na co si dát pozor, je klimatizace. Ve vlaku může být někdy dost chladno, raději mít při ruce ponožky a mikinu nebo svetřík. 
Na výlety nám stačili pohodlné boty, pikniková deka a malý batoh na svačinku. 

Jak cestování zvládaly děti

František je už zkušený cestovatel. Cestu zvládal v pohodě, ale neobešlo se to bez oblikátní otázky "kdy už tam budeme?" :-). Nejvíce byl nadšený z řízku v jídelním voze. Když už byla hodně nuda, pomohl Pat a Mat na mobilu.



Bělka část cesty prospala, jinak si užívala válení se na sedadle. Ve vlaku z Břeclavi do Mikulova bylo dost horko, ale zvládala to dobře - chvilku si hrála, pak se nakojila a v nosítku usla. Zpáteční cesta už byla úplně v pohodě, protože už bylo chladněji. S Bělkou praktikujeme bezplenkovou komunikační metodu (BKM). Ve vlaku čurala do umyvadla na toaletách. Cesty autobusem byly krátké, tak jsme to vždycky zvládli před nebo po. V nejhorším má vždy na sobě pro jistotu plenku a není co řešit. 


Výlety

Během naší dovolené jsme absolvovali pár výletů. Vše baby-friendly. Doprava bus, pěšky (ušli i čtyřletí turisté) nebo v nosítku. Pro kočárky Pálava není moc vhodná.

Výlet na Sirotčí Hrádek a Stolovou horu

Doporučujeme vyrazit z Perné a to hlavně proto, abyste si v cíli trasy v Klentnici mohli zajít na vynikající oběd :-)
Z Perné od autobusové zastávky po zelené značce se vydáte směr Sirotčí hrad-sedlo. Doporučujeme si udělat malou odbočku a než dobudete hrad, po červené si vyjít na Stolovou horu, odkud je opravdu famózní výhled. Pak už jen pár minut a jste na Sirotčím hrádku. Ze sedla po zelené do Klentnice do vyhlášeného Café Fara, kde nejen výborně vaří, ale je tam i krásné prostředí a hrání pro děti.
Trasu naleznete na mapě.



Výlet na Dívčí hrady

Z Perné autobusem do Pavlova. Z Pavlova od autobusové zastávky po zelené značce směr Dívčí hrady. Stezka vede přes vinice, slunečnicová pole, krásný výhled na přehradu Nové Mlýny. Pokračuje docela příkré stoupání zajímavým lesem a jste na hradě. Ze zříceniny po červené do Dolních Věstonic na oběd a zmrzlinu.
V Pavlově je nový Archeopark, jehož návštěvu jsme se nechali na příště (až budou děti starší).
Trasu naleznete na mapě.




Výlet do Mikulova

Protože nám jeden den pršelo, rozhodli jsme se vyrazit do Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Z Perné autobusem na zastávku Mikulov, Hliniště a pak už jen pár minut pěšky k jeskyni. V Mikulově jsme také okoukli zámecké zahrady, Kozí hrádek a Ditrichštejnskou hrobku, z které je trochu jiný pohled na Mikulov. Svatý kopeček jsem si nechali na jindy, je ale taky vhodným výlet s malými turisty. Na lehký oběd můžeme doporučit Kafe Pala přímo na náměstí - dobré palačinky, výborná limonáda a hlavně super sezení ve dvoře, kde i Bělka měla možnost si pohrát na dece. Pokud hledáte restauraci s dětským koutkem, můžeme doporučit Restauraci Pod Radnicí (ve stejné budově jako informační centrum). 
Trasu naleznete na mapě.

pondělí 30. května 2016

První čtvrtletka s Bělkou

Jsou to už tři měsíce, co jsme car-free rodina2. Jak se nám žije a jak to zvládáme?

Indiánská maminka


Naši holčičku Bělku nejčastěji uvidíte v šátku... jsem taková indiánská babička, nebo spíš maminka :-) Tak ráda se nosí, že jsem si musela půjčit další tři šátky, abych měla vždy nějaký čistý po ruce (díky Báro a Pavlo za půjčení:-). Františka jsem začala nosit až koncem druhého měsíce. Bělku jsem uvázala hned pár dní po porodu a všichni jsme spokojeni. V kočárku skoro nechce být. Vždycky jednou týdně zkusím, jestli na něho nezměnila názor, ale většinou po pár minutách vážu do šátku a kočárek mám jen jako doprovodné vozidlo. Přesto kočárek sporťák budeme asi do budoucna více využívat. V jednom ze starších článků si můžete přečíst jak vybrat car-free kočárek



Cestování s miminkem v šátku je pohoda. Stačí batoh a malá kabelka, se kterou mám peníze, klíče a mobil po ruce. Cestuji většinou pěsky nebo autobusem. Párkrát už jsem cestovala i vlakem. Největší výzva při cestování s malým miminkem je sladit odjezdy spojů s biorytmem miminka. Malé miminko nemá ještě žádný režim, často se kojí a spí a je mu celkem jedno, že za půl hodiny potřebujete vycházet na vlak. Chce to naladit se na miminko a trochu více plánovat. Když například potřebuji za hodinu odejít na vlak a miminko chce už spát, vyřeším to tak, že se obleču, uvážu si jí do šátku a vše ostatní dodělám během toho, co spí v šátku. Když odcházím na vlak, miminko pořád ještě spí a vzbudí se až ve vlaku. Tam ji buď jen trochu uvolním a nakojím přímo v šátku nebo ji vytáhnu ven, nakojím, přebalím (na sedadle s přebalovací podložkou, naše vagóny totiž nemají přebalovací pult) a před výstupem znovu navážu. 

Myslím, že jsem na spoji mezi FM a Ostravou už tak trochu atrakce: ta paní kojící v šátku :-) 
Do budoucna chci šátek nahradit nosítkem. Ve vlaku nebo v autobusu se přecejen šátek hůř váže. Potřebujete místo a více času. S nosítkem je to cvak, cvak a hotovo. 

Car-free dítě


Náš starý cyklovozík Croozer 737 jsme vytunili. Ježdění s ním je teď mnohem jednodušší a pro miminko je to větší pohoda. Pořídili jsme pláště Schwable Big Apple, odpužení Dogy a místo plátěné sedačky připevnili autosedačku - vajíčko.
Bělka nemá ráda kočárek, ale cyklovozík miluje. Když ji do vozíku dáváme, většinou pláče, protože už chce spát, ale stačí ujet pár metrů, pláč ustane a Bělka zírá na svět a pak spokojeně usne. Zázrak...

Poprvé se Bělka v cyklovozíku projela v 5. týdnu a od té doby jsme už párkrát dojeli na zahradu a vyrazili na několik malých výletů po okolí. Maximálně byla ve vozíku asi hodinu a tu spokojeně prospala. Malé cyklovýlety děláme i s ohledem na Františka, který už jezdí na svém kole s námi, někdy mu pomůže FollowMe. Cyklovozík většinou vezu já. Je to super způsob, jak shodit poporodní kila a nabrat zase svaly do nohou :-)

Bělka se už několikrát projela autem. Jednou jsme s kamarádkou vyrazili na nákupy do Ostravy a podruhé jsme jeli s mojí sestrou na výlet. Obě cesty Bělka více méně proplakala... nechápala, že sedím vedle ní a nevezmu jí do náruče. Zpátky už jsem jeli zašátkování vlakem resp. autobusem a byl klid. Asi je to fakt car-free dítě :-)

Do školky

Naše doprava do školky se významně nezměnila, jen teď více leží na tatinkovi.
Do státní školky chodí nadále rodič pěšky a František, když úplně neleje, jezdí na svém kole. Ráno doprovází do školky tatínek, odpoledne vyzvedává maminka s Bělkou v šátku, někdy s kočárkem. Dopravu do lesní školky zajišťuje tatínek na kole (většinou s FollowMe, někdy se cyklosedačkou), jednou týdně Františka vyzvedává dědeček. Až bude Bělka starší a bude mít zažitější půběh dne, bude nejspíš občas jezdit autobusem s maminkou.

Zatím tedy car-free život s dvěmi dětmi dáváme bez problému. Řekla bych, že je to dokonce větší pohoda než když jsme před lety začínali s Františkem. Uvidíme, jak nám to půjde dál...




pondělí 25. dubna 2016

Život bez auta jako velké dobrodružství

Občas od kamaráda zaslecheme: “Výlety s autem jsou DALEKO lepší, protože to zajímavé je často někde, kde skoro nic nejezdí a když už, tak nekonečně dlouho.” Obvykle na to odpovídáme: “Rozumíme, co chceš říct, my to tak ale nevnímáme.” Pokusím se to teď rozvést.

Žijeme ve Frýdku-Místku, stanovme si tedy nějaký, bez auta hůře dostupný, cíl výletu. Třeba hrad Bouzov  – možná jej znáte z pohádky O princezně Jasněce a Létajícím Ševci. Autem bychom se k němu dostali za hoďku a půl, zašli na prohlídku, potom do restaurace na oběd, nedaleko jsou Mladečské jeskyně, ty bychom dali odpoledne a jeli domů. Krásný hrad, krásné jeskyně, v lepším případě dobré jídlo. Papírově tedy vše v pořádku.



Mě by tam ale něco chybělo. Dobrodružství. Řeknete si: „no, tak třeba nemusejí jet hned domů, můžou zapadnout na hoďku do lesa a ono se tam už něco naskytne“. Nejspíš naskytne, ale pořád to bude mít pro mě jakousi pachuť dokonalosti. Přijeli jsme, zkonzumovali jsme, odjíždíme.


Zkusme tedy to samé bez auta. Idos hlásí: Bouzov 3,5 hodiny, několik přestupů. Většinu lidí by tohle odradilo. Ve mně se ale začne rozehrávat rej nápadů. „Hmm, poslední úsek do Bouzova je autobusem. Mrknu na mapu. Vlaková zastávka 10 kilometrů daleko, to s malými dětmi pěšo nedáme. Co třeba, kdyby to nebylo na den, ale na dva. Mmm, přímo pod Bouzovem je zajímavé ubytko. Viděli bychom v noci nasvícený hrad a bez davů. A druhý den bychom dali ty jeskyně. Mezitím by měl Franta dost času, si někde pohrát, na hřišti nebo v lese.“

Nakonec je z toho kvalitativně daleko větší zážitek. Jasněže Bouzov s přespáním se dá realizovat z Frýdku-Místku i autem. Ale hádám, že to většinu lidí vůbec nenapadne. Anebo napadne, ale bude jim líto dát peníze za ubytko. A nenapadne je už, že kdyby neměli auto, ušetří ročně na mnoho takových „nocí pod Bouzovem“. Auto je totiž v dnešní době konstanta. O autu se nepochybuje.

Jet někam 3,5 hodiny, když se tam dostanu autem za 1,5h… A ještě s malými dětmi, pěkně bláznivý nápad! ☺ My tohle máme jinak. Jízdu si maximálně užíváme. Je to čas, kdy je naše rodina každý pro každého. Hodně si povídáme, čteme.

Je to už několik let, co mě kamarád vytáhl autem přes Německo a Francii do Španělska. Moc mu za to děkuji. Viděl jsem neuvěřitelně příjemné město k žití Freiburg, majestátný hrad Carcassone, slavný Avignon, chodil po dvou pyrenejských národních parcích, koupal se v moři u Tarragony, atd. Ale stejně, největší zážitek pro mě byl, když jsme (jediný den ze šestnácti!) nechali auto odpočívat v kempu a vyrazili vlakem do Barcelony. Konečně nás něco donutilo, domluvit se. Hledali jsme spojení, východ z nádraží, laborovali s plánkem města. Objevovali. 

Minulý víkend slavil kamarád narozky na horské chatě Prašivá, kam sice vede asfaltka, ale žádná hromadná doprava tam nejezdí. Vyrazil jsem tam s Františkem (4 roky), autobusem  se přiblížili, co to šlo a pak už jen stoupali po svých. Koukali na popásající se kozy, na srandovní slepice, které vypadaly, jako by měly kalhoty. Na stromy, které se obalují listím a květy. Franta byl unavený, dopoledne jsme v akci Uklíďme Česko několik hodin sbírali odpadky kolem řeky. Navrhl jsem mu, ať při chůzi teda zkusí stopovat. Ten nápad ho zaujal natolik, že zapomněl na unavené nohy. A světe div se, první projíždějící auto nám zastavilo, objevila se milá paní s dětmi, která Frantovi dokonce nabídla místo v autosedačce. Z obyčejné cesty na narozeniny se tak stal velký zážitek.

Jasně, je to náhoda. Ale náhody se stávají, jen pokud jim dá člověk šanci, aby se stát mohly. 

pondělí 21. března 2016

Lehké dětské kolo

Lehké dětské kolo? Není to protimluv? Následující článek vám přiblíží, jak jsme vybírali kolo pro našeho čtyřletého syna.

Dítě čtyřleté nebo 100 cm vysoké drandí obvykle na dětském kole velikosti 16 palců. Kola téhle velikosti jsou bohužel nezřídka těžká. Pokud to srovnám, mé kolo dosahuje 20 % mé hmotnosti. Dětské kolo velikosti 16“ často váží 70 i více procent hmotnosti čtyřletého dítěte. Co s tím?  

Bez nároku na úplnost výčtu se podívejme, jaká lehká dětská kola se v současnosti nabízejí:



Jak vidíte, se snižující se hmotností roste cena. My šli do Beletru. Ještě na podzim 2015, kdy jsme jej kupovali, stál 9.000 Kč. Dnes je o tisícovku dražší. Na bazarech se pod 6.000 Kč nedostanete. Má smysl kupovat dítěti tak drahé kolo? To si musí zodpovědět každý sám. 

My se s vyšší cenou vyrovnali takto:

  • Máme dvě děti, takže předpokládáme, že 16“ kolo bude minimálně 4 sezóny v permanenci.
  • Permanence, je u nás opravdu permanence ;) Jezdíme celoročně, většinu dní v roce.
  • Tohle kolo se dá za slušné peníze prodat dál.

No dobře, ale je fakt tak dobré?

  • Je lehké, takže se s ním dítě snadno skamarádí, není mu zatěžko vyjet menší stoupání či vést jej do stoupání většího. A nám zas není zatěžko ho v případě potřeby poponést.
  • Má místo řetězu řemen – nemusíte řešit údržbu.
  • Líbí se nám.

Má i další vlastnosti, které jej liší od ostatních kol velikosti 16”. Třeba dvojici rukou ovládaných brzd – nechám na vaší úvaze, zda není lepší mít u dětského kola torpédo (brzdu šlápnutím zpět). U klik je možno nastavit polohu pedálu blíž nebo dál od středu. 

Jsou ale věci, u kterých byste standardní řešení spíš uvítali. Na delší vzdálenosti, silnici nebo kopce používáme tažné zařízení FollowMe. Na minulé kolo Specialized Hotrock 12“ šlo bez problémů namontovat. Belter nemá ale standardní uchycení kol. Toto jsme vyřešili díky velmi vstřícnému přístupu Velo Fiala – pan Fiala nám na zakázku přední úchyt FollowMe pro Beltera za 400 Kč vyrobil.

Na netu najdete příběhy dětí, kterým se na normálním kole jezdit nechtělo a s Belterem si kolo oblíbili. Nechme stranou, že se může jednat o placené PR. Stát se to může, rozdíl v hmotnosti je skutečně v tomto případě zásadní. Náš případ to ale není – František jezdil rád na 7,6 kg těžkém Specialized 12“ a jezdí rád i na 5,6 kg těžkém Belteru 16“ (že je vetší kolo lehčí, je skutečně paradox).
Nadpozemské vlastnosti každopádně nečekejte. I Belteru může drhnout špatně seřízená véčková brzda. Na diskuzích se dočtete, že rodič vyměnil ihned po zakoupení Belteru pláště, atd.

Celkově jsme spokojeni. A co je hlavní, spokojený je František. Na kole jezdí do školky, k babičce, do města i na výlety. Současný stav, kdy obvyklé 16“ dětské kolo váží přes 10 kilo, normální není. Snad, za 10 nebo 15 let budou lehká dětská kola běžná a budou stát polovic, co Belter. My máme ale děti teď a jízdu na kole milujeme.

úterý 15. března 2016

Car-free rodina 2.0

Tak jsme čtyři :-)

V sobotu 27. 2. se naše car-free rodina rozrostla. 
Vítáme na světě holčičku Bělu a těšíme se na společná dobrodružství!


čtvrtek 25. února 2016

Podnikání a car-free: Markéta


Stejně jako před časem Standa, rozhodla jsem se napsat zkušenost, jak kombinuji práci s našim car-free životním stylem. Popíšu vám, jak vypadal můj "typický pracovní týden" na podzim 2015, kdy pro naší rodinu bylo výzvou sladit mé a manželovo podnikání, moji činnost v Čistém nebi, péči o Františka a moje těhotenství. Tak tedy...

Co je moje práce?

Živím se hlavně jako expertka na PR a marketing na Facebooku na volné noze. Značnou část mého času představuje práce na počítači, kterou mohu vykonávat prakticky odkudkoli. Má práce je ale také o setkávání se s lidmi. Velmi často poskytuji konzultace (ať už tváří v tvář nebo online přes Skype), poměrně často školím, na veřejných kurzech nebo ve firmách. Na podzim jsem navíc spustila projekt Smart žena (zvyšování IT gramotnosti u žen), kde gró tvoří offline školení. Do konce roku 2015 jsem byla ředitelkou Čistého nebe, kde to bylo opět o setkávání se s lidmi a práci přes počítač.


Můj typický týden vypadal asi takto:
- práce z domova (cca 3 dny v týdnu)
- práce v Ostravě (1 - 2 dny v týdnu)
- kurz/služební cesta v jiném městě (1 den v týdnu)

Práce z domova

Pracuji-li z domova, začíná náš den společnou snídaní. Manžel nebo já (podle domluvy - jak má kdo kolik práce, jestli ho čekají nějaké cesty, schůzky apod.) doprovodíme Františka do školky.
Vyrážíme obvykle kolem 7:30. Podle dne v týdnu nás čeká buď 1 km do státní školky ve Starém Městě nebo 6 km do lesní školky Bezinka v Palkovicích.

Do státní školky chodím pěšky, František podle počasí pěšky nebo na kole. Doma jsem cca v 8:30 a můžu začít pracovat.

Do lesní školky jezdíme autobusem (já s těhotenským bříškem, Standa když prší nebo je zima) nebo na kole (to když je aspoň 5 - 10 °C). Při jízdě kolmo nám pomáhá sedačka, cyklovozík nebo Follow-me. Podle zvoleného typu dopravního prostředku jsme doma kolem 9. hodiny a můžeme se vrhnout do práce.

Doma většinou vyřizuji maily, telefonáty, jsem na Facebooku, pracuji na svých projektech nebo projektech Čistého nebe, dávám Skype konzultace, připravuji se na schůzky a školení, vyřizuji administrativu, apod. Není-li se mnou zrovna František, využívám k práci i cestu ze/do školky: vyřizuji telefonáty, v autobusu maily, apod.

Pracuji obvykle do 15:30 (čas, kdy je potřeba vyrazit do školky). Pouze jeden den v týdnu, když pro Františka jezdí do lesní školky dědeček, pracuji déle.

Občas se mi stane, že dodělávám resty večer, když František spí. Práci věnuji ale už většinou už jen 30 - 60 minut.

Práce v Ostravě

Do Ostravy se jezdím hlavně potkávat s lidmi. V den, kdy celé rodině nejvíce vyhovuje moje domácí nepřítomnost, si v Ostravě naplánuji celodenní pracovní program. Ten se skládá ze schůzek s klienty, se spolupracovníky nebo účast na nějaké akci. Čas mezi schůzkami vyplňuji prací na PC anebo si zajdu na oběd s kamarády.
Naprosto zásadní je místo, kde v Ostravě pracuji, milovaný coworkingový prostor Impact Hub Ostrava.
Proč milovany?
Přesně naplňuje moje potřeby:
  • Potřebuji místo, kde můžu zvát klienty a spolupracovníky na schůzky.
  • Potřebuji místo, které je mě i mým klientům/spolupracovníkům dobře dostupné (10 minut na vlak, MHD za rohem).
  • Potřebuji místo, kde se cítím dobře, kde mám zázemí, kde můžu trávit tolik času, kolik potřebuji, činností, kterou potřebuji. (Na rozdíl od kavárny, kde působí nepatřičně, že máte x schůzek, mezi tím klepete do PC a dáte si u toho jedno kafe.)
  • Potřebuji místo, které má svou atmosféru, ducha a lidi, kteří jej oživují a místo, kde se mí klienti cítí dobře.
  • Potřebuji místo, kde se něco děje, kde můžu potkat zajímavé lidi, zajít na zajímavé akce a které mi umožní kompenzovat, že zbytek týdne pracuji z domova.

Do Ostravy jezdím nejčastěji vlakem, někdy autobusem. Ráno splním své maminkovské povinnosti a mezi 8. - 9. odcházím z domu. Někdy odvedu Františka do státní školky. To pak jedu MHD na vlakové nádraží a dál směr Ostrava. Chce to trochu časové disciplíny, ale jsem na to zvyklí a jde to v pohodě. V dopravním prostředku buď pracuji (připravuji se na schůzku, vyřizuji maily apod.) nebo odpočívám (většinou cestou domů - čtu si časopis, poslouchám hudbu, koukám z okna). Když dorazím domů, jsem už zase na 100% maminka.

Práce v jiném městě

Občas školím v jiném městě. Na podzim jsem školila zejména v Ostravě, v Novém Jičíně a v Kroměříži. Školení si domlouvám tak, aby čas a místo pro klienta i pro mne byli OK. Místo konání kurzu volím s ohledem na dostupnost veřejnou dopravou, což u větších měst není problém. Cestuji vlaky a autobusy.
Pracovně jsem jezdila občas i do Prahy a Brna což je úplně pohoda. Mezi Brnem a FM jezdí autobus Student Agency (2,5 hodiny) a do Prahy cestuji vlakem přes Ostravu (4 hodiny).


Jak to šlo s těhotenským bříškem?

Musím říct, že lépe než jsem čekala. Občas mě bolely nohy (asi jako každou těhotnou ženu), ale na podzim jsem jela na vlně těhotenské energii (druhý trimestr na rozdíl od prvního bývá doslova energetický nástřel). Vyměnila jsem svoji notebook-kabelku přes rameno za batoh a malou kabelku, vyřadila poslední zbytky svých podpatkových bot, oblékala se hlavně pohodlně (šaty, sukně, ale i džíny), při chůzi se trochu kolébala - a šlo to. Podle mě hodně záleží, jakou má žena fyzičku před těhotenstvím. Pokud je zvyklá na pohyb, zvládne ho i v těhotenství.
Jen na kole jsem přestala jezdit už v září. Mám pánské kolo a posed na něm mi nedělal společně s bříškem dobře.

Co buducnost?

V nejbližších dnech mě čeká porod a hlavně péče o naší rodinu. Auto si neplánujeme pořídit a čekám, že ze začátku pro nás bude výzva sladit všechny naše potřeby. Podnikat chci i v tomto období, ale v omezené míře, s posílením online služeb. Díky tomu budu pružnější vzhledem k péči o děti (každá maminkatelka ví, o čem mluvím), i vzhledem k našemu car-free životu. Svůj online skype kurz Smart žena mám v pilotní verzi a těším se, až ho spustím naplno.


Úplně na konec...
Stejně jako v rodině, i v podnikání je to o domluvě. Domlouvám se s manželem, se synem Františkem, s klientem. Mají-li obě strany zájem na domluvě, najde se vždy cesta a proto nemám pocit, že by mě náš car-free život v podnikání nějak limitoval.
V poslední době je velkým trendem digitální nomádství. Naše car-free rodina je vlasně jiným projevem stejného jevu. Díky technologií a novinkám jako je coworking si můžeme uzpůsobit život a práci tak, jak nám vyhovuje… někdo jezdí na pláž, my můžeme žít a pracovat bez auta. (A na tu pláž si taky třeba příští rok zajedeme :-)