pondělí 23. července 2012

Tatranská odysea

Letošní dovolenou jsme se rozhodli strávit poslední červnový týden ve Vysokých Tatrách ve Starém Smokovci. Těšili jsme se na procházky s kočárkem/nosítkem po předsezónních liduprázdných stezkách, na čistý vzduch, sluníčko, přírodu, halušky a pohodu.


Cesta tam
Při plánování dopravy do Tater padla volba jednoznačně na vlak. Nejrychlejší spoj autobusem trvá totiž skoro 8 hodin a má 6 přestupů.
Našli jsme si vlakové spojení s přestupy v Českém Těšíně (vlak Expres Odra), Žilině (IC Tatran)  a Popradu (místní električka). Dávali jsme si pozor, aby všechny vlaky měly úschovu během přepravy, abychom měli kam uložit během cesty kočárek. Na každý přestup jsme si vyčlenili minimálně 10 minut, ať stihneme pohodlně přestoupit i s kočárkem a batohy. V předstihu jsme si zarezervovali místenky do vagónu matky s dětmi do jednotlivých vlaků. Docela nás překvapila cena místenek. Dohromady nás stály pro cestu tam i zpět téměř 700 Kč. V ceně se odrazila skutečnost, že jsme využili tzv. mezinárodní místenky, které jsou dražší. Ale i tak jsme si je pořídili, nechtěli jsme riskovat stání v uličce s bečícím miminkem. 


Nastalo pondělí, den D, a my vyrazili na nádraží. Vše potřebné na týdenní dovolenou pro dva dospělé a šestiměsíční miminko se nám vešlo do dvou krosen a kočárku. Došli jsme na nádraží do F-M, nastoupili na vlak a čekali na výsadek. Už z Frýdku jsme měli 10 minut zpoždění (čekání na přípojný vlak). Podívali jsme se do mobilu, jestli náhodou nemá ten expres z Těšína taky zpoždění, že bychom nemuseli na přestup kvaltovat. A měl zpoždění...30 minut. To už jsme věděli, že ícéčko v Žilině nestíháme a pomalu jsme si na netu hledali další spoj. Ale pořád jsme byli v klidu. Expres nakonec s 35 minutovým zpožděním dojel a my hledali "náš" vagón pro matky s dětmi a úschovnu na kočárek. Nemohli jsme ho v tom spěchu najít. Zeptali jsme se proto průvodčího, kde je vagón pro matky s dětmi, do kterého máme místenku. Průvodčí suše konstatoval, že tento vagón vlak nemá. Tak fajn, sedneme si jinam, snad najdeme místo. Pak jsme se ptali, kde je vagón s úschovnou. Se stejným klidem nám oznámil, že ten taky nemají. Řešili jsme co s kočárkem. Nakonec jsme ho  nechali u záchodků v chodbě a chodili jsme kontrolovat, jestli nám ho někdo neukradl. V Žilině jsme nemuseli čekat moc dlouho (jen půl hodiny) a místo IC Poprad jsme jeli rychlíkem. Zase jsme měli štěstí na místa a i bez místenek jsme to zvládli. Kočárek se nám tentokrát už v pohodě podařilo dát do úschovy během přepravy. V Popradu bylo už vše ok, dokonce je nádraží bezbariérové, což se o nádraží v Českém Těšíně a Žilině rozhodně říct nedá. Ve Smokovci jsme byli o půl 4. I přes komplikace jsme nakonec v pořádku dorazili, jen místenky nám byly na celé cestě k ničemu. Naše miminko to zvládalo v pohodě... buď si hrálo, spalo nebo se smálo na spolucestující. 
Čekáme na nádraží v Č. Těšíně


Cesta zpět
Poučeni z cesty do Tater jsme si vybrali vlak pouze s dvěma přestupy. Dopoledne jsme električkou dojeli do Popradu, prošli se, dali si v centru oběd (mimochodem Poprad je moc příjemné město) a před polednem už byli na nádraží a čekali na náš vlak. 


Expres Košičan přijel na čas. Hledali jsme "náš" vagón pro matky s dětmi, který měl být na začátku vlaku. Nebyl tam. Nevěděli jsme, jestli tam není vůbec nebo je někde jinde. Tak jsme nastoupili do nejbližšího vagónu, i když jsme zase neměli kam dát kočárek. Zjistili jsme, že rezervaci nemáme do vozu matky s dětmi, jak jsme požadovali, ale do normálního vagónu, do kterého jsme náhodou nastoupili. Vagón to nebyl nic moc, bez klimačky, celkem špinavý. Zanedlouho přišel průvodčí a tak jsme se ho ptali na vagón s úschovnou. Domluvili jsme se s ním, že na další zastávce manžel s kočárkem vystoupí a přejede dát kočárek do úschovny. V Liptovském Mikuláši manžel vystoupil, prokličkoval mezi lidmi po úzkém peróně až k vagónu s úschovnou a tam nikdo nebyl. Takže zase nastoupil (nemluvě o tom, že nastupovat/vystupovat sám s kočárkem úzkými dveřmi do vlaku je očistec) a začal hledat někoho, kdo nám kočárek uschová. Našel průvodčího a ten nám nakonec kočárek uschoval. Problémem byly ještě dveře do chodbičky k úschovně. I když je náš kočárek na trhu jeden z nejužších (vybírali jsme ho schválně úzký, aby s ním šlo pohodlně cestovat busem/vlakem), do chodbičky neprojel. Museli sundat kolečko a pak už to šlo. Přesedli jsme si do klimatizovaného vagónu a frčeli směr ValMez. Vlak postupně nabral zpoždění 10 minut a tak nás čekala další dávka adrenalinu tj. přestup ve ValMezu na přípojný vlak za 1 minutu. S nasazením všech sil a překonáním dvou schodišť (opět nádraží totálně bariérové) jsme přestup stihli. Ale nakonec vše dobře dopadlo a seděli jsme ve vlaku, který jel přímo domů. Říkali jsme si, že už je to v pohodě, že už se nemůže nic stát. A stalo se :-) V Kunčicích pod Ondřejníkem se porouchaly v jednom vagónu dveře a nešly zavřít. Takže vystoupit z vlaku a čekat na nádraží půl hodiny na další spoj. To už jsme ale brali s klidem angličana, protože jsme nikam nespěchali a věděli, že dříve nebo později dojedeme. 

Závěrem
Do Tater vlakem ano, i s malým dítětem. Jako bonus nečekaná dobrodružství a adrenalin :-)
Celkově Vysoké Tatry na dovolenou s miminkem doporučujeme. V příští příspěvku přineseme pár tipů na kočárkovýlety ve Vysokých Tatrách. 


Kdo si ve vlaku hraje, nezlobí.

Žádné komentáře:

Okomentovat