čtvrtek 25. března 2021

Korutany na kolech s dětmi

V létě 2020 jsme s kamarádem Honzou a dětmi Bělkou (4), Tondou (7), Frantou (8) a Mikim (10) vyrazili na kola k jezerům v rakouských Korutanech.

Co jsme zažili:

  • Pravou cykloturistiku se stany a brašnami po bezpečných cyklostezkách.

  • Každodenní koupačky v teplé vodě průzračných jezer.

  • Alpský výlet na Gerlitzen (1.919 m n.m.).

  • Plavbu lodí po Wörtersee.

  • Projížďku po centerech Klagenfurtu a Villachu.

  • Kratší MTB etapu mezi Villachem a Faakersee.

  • Šlapadla na Osiachersee.

  • Městskou pláž u Klagenfurtu, na které to žilo.

  • Část cyklostezky podél řeky Drávy.


Naším startovním i cílovým místem byl Villach. Honza se svými dětmi, věcmi a koly (4 na střeše dvě v autě) dojel autem. Já se svými dětmi dojel vlakem s přestupem v Ostravě a Vídni. Cesta trvala 9-10 hodin, podobně autem nebo vlakem. Ve vlacích fungovaly jídelní vozy. Musím říct, že cestovat takto vlakem s malými dětmi bez kol, jen s příručním zavazadlem, je velmi pohodlné.


Čtyřletá Bělka jela celou dobu zavěšena za mým kolem na FollowMe. Starší Franta a Miky už vezli nějaký ten náklad - spacáky a/nebo karimatky. Mladší Tonda jel nalehko, již téměř celu dobu sám, nouzově pak zavěšený na gumicuku za honzovým kolem.


Věcí pro tři lidi na týden a půl bylo celkem dost, proto jsem si na kolo dokoupil přední nosič Zefal Raider a přední brašny Ortlieb Sport-Roller. Brašny jsou to nepromokavé, obě dohromady 25 litrové (tedy přiměřená velikost, které nezkomplikuje otáčení řidítky), dobře drží, jednoduše se nasazují a sundávají, pořízené u oficiálního českého distributora Ortlieb, firmy Azub.


K dispozici jsme měli celkem 10 dní. Trasu jsme přizpůsobili našim malým cyklistům, etapy byly kolem 30 kilometrů za den: 

1. den - příjezd do Villachu (10h vlakem), přesun k Ossiacher see (10 km)

2. den - lanovkou na Gerlitzen

3. den - nalehko kolem Ossiachar see (30 km)

4. den - do Villachu a k Faaker see (20 km)

5. den - podél Drávy (35 km)

6. den - do Kagenfurtu a k Wörther see (30 km)

7. den - podél Worther see do jiného kempu (30 km)

8. den - rezerva / možný přesun vzhůru k Keutschacher see (10 km)

9. den - zpět do Villachu k Reintaler See (30 km)

10. den - cesta domů (9h vlakem)


















středa 5. února 2020

Děti škol(k)ou povinné

Je to už 8 let, co jsme car-free rodina. Troufám si říct, že nejnáročnější období máme za sebou. Před dvěma lety jsme vydali podobný bilanční článekJak tedy aktuálně žijeme a cestujeme? 


Základní údaje 


Franta (8 let) chodí do Scioškoly ve Frýdku (3 km do kopce). 

Bělka (4 roky) chodí dva dny v týdnu do dětské skupiny ve Frýdku (2 km) a dva dny v týdnu do Lesní školky Bezinka v Palkovicích (5,5 km), kam chodil i František. Jeden den v týdnu je s mámou doma. 

Máma Markéta - digitální koučka a lektorka digitálních dovedností pracuje převážně z domova. Často mívá schůzky ve Frýdku-Místku a Ostravě. Jezdí mimo město školit a dělat workshopy. Většinou v rámci Moravskoslezského kraje. Občas má služební cesty do Prahy nebo do jiného krajského města.

Táta Standa - vývojář mobilních aplikací. Pracuje převážně z domova. Občas má schůzku s klienty (ve F-M, Ostravě, Brně).


A jak tedy žijeme (cestujeme) aktuálně? 


Nepotřebujeme kočárek - hurá! 
Bělka ve svých třech letech začala více jezdit na odrážedle a chodit pěšky, tedy kočárek už nepotřebujeme. Věci si každý bereme do svého batůžku. Pokud prší, vezmeme  si jen deštník/gumový obleček, gumáky a jde se. Už žádná zapomenutá pláštěnka na kočárek, příliš strmé schody do vlaku nebo úzké dveře do autobusu. 

Na vlak/autobus jdeme většinou všichni pěšky (máme to 10-20 minut), případně Bělka na odrážedle. Hit poslední doby je u nás penny board, na kterém teď hodně jezdí František. Je malý, lehký, stabilní a jede docela rychle i na zámecké dlažbě, která je u nás ve městě skoro všude. Vejde se i do batohu. 

Nejčastěji nás teď potkáte v této kombinaci - Bělka odrážedlo, Franta penny board, máma s tátou pěšky nebo na koloběžce. A to i v zimě, protože sníh nikde a chlad nevadí.




Do a ze školy


V minulém školním roce jsme Frantu do školy doprovázeli. Byl v první třídě, všechno bylo pro něho nové a nechtěli jsme ho zbytečně zatěžovat. Jak to probíhalo? Jeden z rodičů (většinou táta) ráno vzal obě děti na zastávku autobusu. Autobusem dopravil Bělku do školky a potom Františka do školy. Škola a školka jsou od sebe vzdálené cca 10 minut pěšky. Zpět domů se táta vracel autobusem, na Rekole nebo pěšky. 

V cyklosezóně (březen-listopad) jezdíme na kole. Franta na svém, rodič s Bělkou na cyklosedačce. 



Od září 2019 začal Franta jezdit ráno už bez rodičů. Domluvili jsme spolujízdu se dvěma spolužačkami. Ze zastávky to mají z kopečka 10 minut do školy. Cesta vede po málo rušných ulicích s chodníkem. Franta dostal tlačítkový mobil, tzv. krabičku poslední záchrany. Instrukce zní jasně: kdyby byl problém, pomozte si sami nebo požádejte některého z dospělých okolo. Kdyby nic nepomohlo, volej. 

Při vyzvedávání ze školy je postup opačný. Rodič (většinou máma) jde pěšky (25 minut pěkná procházka kolem řeky a pak do kopce) nebo na Rekole do školy. Výjimečně jede autobusem. Proč? Protože to paradoxně trvá mnohem déle než pěšky. Struktura Frýdku-Místku je už taková a MHD je sice zdarma, ale četnost spojů a linky nám pro cestu do školy prostě nevyhovují. Máma vyzvedne Františka a jdeme pěšky do školky. Domů ze školky už jedeme autobusem. Většinou se ještě stavíme do knihovny, na nákup nebo prostě jen na hřiště.

Máme za sebou první pololetí a všichni jsou spokojení. My, že nemusíme cestovat do školy a Franta, že je zase trochu "dospělejší" :-) Cesta zpět ze školy je trochu komplikovanější. Každé dítě má odpoledne jiný program, hůře se hledá parťák na společné ježdění autobusem. Navíc ulice, kde je Františkova škola, je z pohledu bezpečnosti noční můrou všech rodičů. Úzká tak,  že neprojedou dvě auta vedle sebe, relativně velký provoz (hodně rodičů vozí děti ze školy autem), povolená rychlost 50 km, chodník jen na malém úseku, žádný retardér, žádný přechod, všude parkující auta, přes která děti nevidí, zda něco jede. Počítáme tedy ještě několik let s doprovodem. 


Do školky


Doprava Bělky do městské školky je bez problémů. Táta ráno s oběma dětmi jde na zastávku autobusu. František naskočí do "svého" autobusu a za 2 minuty jede další autobus, který stojí přímo před školkou. Zpět jde táta většinou pěšky, protože ranní procházka před celodenním sezením u počítače je příjemný bonus. Z městské školky vyzvedává máma s Františkem.

Cesta do lesní školky (Bělka tam chodí od září 2019) je dobrodružnější. Pokud to jde, jezdíme na kole s cyklosedačkou. Teplé zimy nám přejí. Jezdili jsme celý listopad, prosinec a párkrát i v lednu. Cestu nám trochu komplikuje stavba obchvatu města, ale naštěstí průjezd pro kolo se vždycky najde, i když je to teda bahenní jízda :-) 


Pokud je moc velká zima nebo prší/sněží, jezdíme autobusem. Ráno táta vyrazí s Bělkou na autobus a autobus je vysadí skoro před lesní školku. Zpátky nic nejede, tak využíváme spolujízdu s rodiči ostatních dětí. Doporučujeme vyzkoušet. Skvělý způsob, jak se seznámit s dalšími rodiči :-)

Odpolední cesta z Bezinky je na mámě. Vyrazí autobusem do středu Palkovic a pak procházkou 2 km do Bezinky. Krásný výhled na Beskydy, čas na vyčištění hlavy, trochu se projít po práci. Poté nám téměř od Bezinky jede autobus až domů. 

Jeden den v týdnu nám, zejména přes zimu, pomáhá náš dědeček a vyzvedává autem Frantu ze školy a Bělku z lesní školky. Od jara do podzimu je děda většinou na chalupě v Jeseníkách a my dopravu zvládáme na kole. 

Náš systém nám vyhovuje. Franta je samostatnější, rodiče mají pohyb a můžeme být dále car-free. Výzva je, když jeden z rodičů má specifický program (práce, nějaká volnočasová aktivita) a druhý rodič musí zvládnout např. vyzvednou ve stejný čas Františka ze školy ve městě a Bělku z Palkovic. Řešili jsme to zatím jen párkrát a šlo to. Bylo-li vhodné počasí, zvládli jsme to na kole. Rodič vyzvedl Frantu ze školy a společně pak jeli do Palkovic pro Bělku. V zimě se nabízí využít ze školy taxíka do Palkovci a domů už jet autobusem. Tuhle variantu jsme zatím nevyužili. Františka taky může přibrat nějaký kamarád, případně může i u něho přespat. Prostě řešení se vždycky najde :-)


Dovolená 2019


Léto a volný čas jsem v minulém roce prožili hlavně na kole a na horách.

Největší akce byla červencová cyklodovolená s kamarády v Rakousku. Projeli jsme Murskou cyklostezku. Sepíšeme pro vás článek i s itinerářem. Doprava do/z Rakouska byla vlakem. 



Máma Markéta si splnila svůj car-free sen a podívala se na pár dní do Kodaně (Dánsko). Zvládla i jeden den v Malmö (Švédsko). Můžete se těšit na článek :-)


V létě jsem zvládli ještě jednu týdenní dovolenou s kamarády na Slovensku u Liptovské Mary. Stanování, cyklovýlety, koupání v Maře, výlet na Chopok. Cesta tam i zpět vlakem. 





Kluci si střihli tři pánské jízdy s kamarády. Cyklopuťák z Břeclavi do Bratislavy (koncem dubna, 3 noci, přes 100 km). Čundr po Beskydech (3 noci, 44 km, dobrodružství) a 5 dní ve Slovenském ráji.







Máma s tátou se vrátili ke své oblíbené horské turistice. Bez děti vyrazili na jaře na víkend do Bílých Karpat a na podzim na prodloužený víkend na Velkou Fatru




Máme rozhodně na co vzpomínat :-)


Co nám nejvíce v našem car-free životě aktuálně pomáhá?


Frantovo kolo

V dubnu 2019 jsme Frantovi pořídili nové kolo. Vybrali jsme Superior F.L.Y. 24. Proč? Jako vždy jsme vybírali jedno z nejlehčích kol na trhu.  Franta je z kola nadšen, jezdí na něm už stejně rychle jako rodiče. Kolo mu bude stačit ještě celý letošní rok. Příští sezónu (2021) se uvidí.



Odrážedlo

First Bike máme po Františkovi a pořád je ve velmi dobré stavu. Bělka, která je drobnější postavy, ho skvěle zvládá a má ho moc ráda. Dobrá investice!



Rekola

Ve Frýdku-Místku jsou od podzimu 2018 k dispozici Rekola. I když máme svá vlastní kola/koloběžku, využíváme Rekola hodně. Jsou pro nás ideálním prostředkem, když někam potřebujeme jet jen jedním směrem, např. do školy a zpět autobusem. Rekola ve F-M se dají zaparkovat kdekoli (není nutné hledat stojan). Člověk tak skutečně jede z bodu A (ve vzdálenosti do 100 metrů od našeho domu je vždy alespoň jedno Rekolo) do bodu B (parkuju hned u školy). Prvních 15 minut jízdy je díky dotaci města zdarma, pro nás prostě skvělé. Od podzimu 2019 jsou k dispozici i elektrokola, která občas využíváme, když potřebujeme do Frýdku dorazit na schůzku nebo na poradu (bez upoceného trička ;-). 

Rodina a kamarádi

Bez nich by to sice šlo, ale občasná výpomoc nám některé situace ulehčí. Kamarádi nám pomohli dopravit se o dovolené do termálních lázní, kam autobusy nejezdí. Kamarád pomohl, když jsme potřebovali dovést hlínu do Berdíka. Kamarádka dovezla kuřata, která jsme si společně kupovali apod. Bratr nás autem svezl z rodinné oslavy. Dědeček nám pomáhá nejvíc a my mu tímto děkujeme :-)

Koloběžka

Stále skvělá, hodně využívána koloběžka Kostka. Pro městský provoz ideální. Trochu pomrkáváme po elektrokoloběžce. Máte s ní někdo zkušenost? Napište nám prosím pod článek :-) 

Nosítko Kibi

Nosítko (Kibi) teď už nevyužíváme, ale poslední dva roky nám pomohlo. Ideální společník na hory a na cyklodovolené. 


Naše děti

Někdy brblají, ale většinou všechno skvěle zvládají a dokonce je to i baví :-) Máme štěstí, že oba dva jsou fyzicky hodně zdatní a nadaní a že jim náš car-free život nedělá potíže... A nebo jsou takoví proto, že nemáme auto? ;-) 


pondělí 28. ledna 2019

Tip na cyklodovolenou: Jižní Čechy

Přinášíme vám tip na letní rodinnou dovolenou na kolech. V létě 2017 jsme, společně s našimi kamarády, navštívili Jižní Čechy. 

Jako místo pobytu jsme zvolili Třeboň. Je to destinace hojně navštěvovaná, proto jsme vybrali raději předprázdninový termín. Kamarádi (jedna rodina z Brna, druhá z Frýdku-Místku) jeli autem, my vlakem. S sebou jsme vzali naše děti (František 5 let , Běla 16 měsíců), kola, jedno vybavené cyklosedačkou, druhé tažným zařízením FollowMe a 70 litrovou trojbrašnou, třetí kolo bylo dětské. Zavazadla doplnily už jen 5 litrové řidítkové brašny a menší 35 litrový batoh. Na pěší výlety jsme s sebou brali nosítko

Do Třeboně je to od nás z Frýdku-Místku relativně daleko, proto jsme cestu tam rozdělili na dvě části. První den jsme jeli osobákem do Ostravy a rychlíkem do Brna. Tam jsme měli přes Airbnb rezervován pokoj kousek od nádraží. Složili jsme tam bagáž a vydali se na procházku do města a na návštěvu ke kamarádům. Druhý den jsme pokračovali přímým rychlíkem do Veselí nad Lužnicí. Mezi Brnem a Náměští byla zrovna výluka, ale naložit nabalená kola do dodávky “v plné polní”, nebyl naštěstí problém.



Z Veselí jsme pokračovali již na kolech 30 kilometrů do Třeboně, krajinou nesčetných rybníků a lesů. Vše jsou rovinky, takže mimořádně vhodné pro děti. Kdo by se chtěl smočit, hned za Veselím jsou pískovny. Vykoupat se dá též na severozápadní písečné pláži rybníka Rožmberk. Naše ubytování v Třeboni bylo kousek od rybníka Svět a zároveň nedaleko historického centra města. Apartmán stál něco přes 1.000 Kč/noc/rodinu.

Z Třeboně jsme další dny podnikli několik cyklovýletů, opět měly kolem 30 km, což byla vzdálenost, kterou naše děti v pohodě snášely. Občas nepříjemně překvapila panelová cesta značená jako cyklostezka. První den jsme jeli okruh přes Majdalenu. Druhý den kolem rybníka Rožmberku. Třetí den jsme se projeli lodí po rybníku Svět a s dětmi zajeli k nedaleké Schwarzemberské hrobce. Samotná Třeboň je krásné městečko, se zámkem, akváriem sladkovodních ryb a velkým množstvím restaurací, které nabízejí rybí speciality.




Další den jsme se od našich přátel odpojili a na kolech přejeli do nedalekých Českých Budějovic. Nejpůsobivější část této trasy vedla kolem potůčka Čertíka. Město tepe životem, užili jsme si tam jeden hudební festival a poseděli na největším českém náměstí. Ubytování jsme měli opět zamluveno dopředu, apartmán kousek od centra. Velmi jsme se těšili na celodenní výlet z Budějovic podél Vltavy k hradu Hluboká. Většina trasy se dá jet po obou březích. Na Hluboké mají též sympatické koupaliště. 



Co by to bylo za návštěvu jižních Čech bez shlédnutí Českého Krumlova. Z Budějovic jsme do něj dojeli raději žlutým autobusem. Prošli jsme historické centrum, zašli se podívat na zámek i do zámecké zahrady se slavným otočným hledištěm. Návštěvu centra Krumlova doporučujeme, z důvodu velkého množství turistů, podniknout raději z rána. Docela hodně času jsme nakonec strávili smáčením nohou ve Vltavě, pod slavným jezem.



Domů jsme se vraceli vlakem přes Prahu, tentokrát na jeden zátah do Ostravy. Tam jsme sedli na kola a protáhli si nohy na cyklostezce podél Ostravice do Frýdku-Místku.



pondělí 4. června 2018

Život s koloběžkou

Na Vánoce nám Ježíšek nadělil pod stromeček koloběžku. Máme za sebou prvních pár měsíců provozu. Chcete vědět, jak jsme se s koloběžkou sžili? 

Koloběžku nepotřebujeme!


Přesně tohle jsme si mysleli posledních šest let. Aktuálně si rveme vlasy, proč jsme si ji, sakra, nepořídili dříve :-) Nabízíme hned několik "dobrých" důvodů, proč si NEpořizovat koloběžku:
  • Máme kolo, všude dojedeme, tak proč mít doma další krám.
  • Na koloběžce neuvezeš větší náklad.
  • Máme děti, nebude moc příležitostí, kdy koloběžku využít.
  • Po městě můžeme chodit pěšky, stejně vozíme kočárek.
Byli jsme skeptičtí a tak jsem si řekli, že než si koloběžku pořídíme, půjčíme si ji na týden a uvidíme. Byl podzim, ale ještě pěkné počasí. Testoval hlavně Standa a po pár jízdách bylo jasné, že je to láska :-) Z týdenní výpůjčky se stalo několik měsíců (díky Jani za půjčení a trpělivost!). Na Vánoce jsme si tedy pořídili vlastní koloběžku a těšili se na jaro.


Šestnáctka dobrá volba


Rozhodli jsme se pro koloběžku Kostka Street FOLD s 16ti palcovými koly. Je dobře skladná (délka 131 cm a sklápěcí řídítka), lehká, má kratší nášlap a je překvapivě rychlá. Je to ideální koloběžka na pojíždění po městě. Protože je subtilní a nenápadná, troufám si s ní chodit i do obchodů nebo na úřady. Ještě se mi nestalo, že by mě odněkud vyhodili. 

Co naše koloběžko-jízdy povzneslo ještě o úroveň výš? Kamarádka nám na jedné návštěvě řekla, že má v garáži nepotřebnou sedačku na koloběžku a jestli jí nechceme vyzkoušet. Tak jsme to zkusili a... bylo jasné, že je to láska (omlouvám se, že se opakuji, ale nemůžu jinak :-) Malá Bělka byla nadšená, že jezdí s mámou na koloběžce a máma byla nadšená, že se může pohodlně, lehce a rychle pohybovat s dítětem po městě. Jízda s dětskou sedačkou na koloběžce je překvapivě snadná. Osobně nemám pocit, že by mě to nějak více zatěžovalo. Do kopce je to větší makačka, ale ten dobrý pocit z nových svalů na nohách, hýždích a rukou je k nezaplacení. Maminky, které se chcete dát do formy, určitě zkuste koloběžku ;-)


Sedačku máme od firmy Polisport a jsme s ní v zásadě spokojení. Umím si představit lepší řešení pásu i lepší design stupaček na nohy. Kdybychom si sedačku kupovali novou a věděli, že jí budeme používat ještě dva roky, koupíme raději Bobike mini One. Co bych hlavně ocenila je lepší úhel stupínků na nohy, který poskytuje více místa na švih jezdcovy nohy. Protože Bělka už bude v nejbližších měsících jezdit na odrážedle a sedačku budeme používat už jen občas, rozhodli jsme si nechat sedačku Polisport
Od té doby co používáme koloběžku se sedačkou, jsme prakticky nevytáhli sportovní kočárek. Asi se s ním už brzy rozloučíme. Golfky ještě využijeme hlavně na cestování. 

Co všechno se nám ještě líbí na koloběžce? To že na ní můžeme jezdit v civilním oblečení. Paradoxně je také koloběžka konformnější při cestování s dítětem a větším batohem. Když jedu na kole a mám plný batoh na zádech, je to pro dítě v zadní cyklosedačce nepříjemné. Na koloběžce s tím není problém. Koloběžka je navíc ideální dopravní prostředek pro rodiče, jejichž dítě už jezdí na vlastím dopravním prostředku. Když jede menší dítě na odrážedle, dospělý člověk už mu pěšky málo kdy stačí. Koloběžka je v tomto případě dobrý řešením. Dospělák je dostatečně rychlý, ale zároveň má dobrou reakční dobu, když je potřeba něco řešit. Z koloběžky člověk seskočí hned, z kola je to horší. 

A jaké jsou dvě největší nevýhody koloběžky?
Že jsme ji neměli dříve a že máme doma jenom jednu :-) Často se nám totiž stane (hlavně při rozvážení dětí do/z školek), že by koloběžku využili oba rodičové. Tak uvidíme... možná zase přijde Ježíšek ;-) 


pátek 9. března 2018

Dva roky - dvě děti

Co vám budu povídat... uteklo to jako voda. Mít dvě děti je zápřah. Ale o tom psát nechci. Ráda bych shrnula, jak se naše situace změnila, co nám pomáhalo a co se naopak zkomplikovalo.

Rok první

Bělka se narodila koncem únoru 2016 a prvních pár měsíců probíhalo celkem v pohodě. Původní Bělčino nadšení pro cyklovozík se během léta proměnilo na totální odpor. Naše poslední jízda skončila tak, že po prokřičené cestě na přehradu jsme nechali kolo s cyklovozíkem u kamarádů na zahradě a maminka s Bělkou jela zpět domů autobusem. Na léto jsme proto naplánovali několik menších necyklistických dovolených. To, že jsem nemohli jezdi na kole, docela dost ovlivnilo naše cesty po okolí (hlavně na zahradu za babičkou). Využívali jsme o to víc autobusy a vlaky. Ráno jsem vždycky nabalila batoh, Bělu vzala do nosítka, František ťapal po svých a vyrazili jsme do světa. Kočárek jsme používali jen minimálně (Bělka na něho měla podobný názor jako na cyklovozík) na pěší cesty do města. 

Podzim byl pro nás náročný. Děti byly často nachlazené, kašel, rýma, pořád dokola si nemoci předávali mezi sebou. Nakonec jsme se rozhodli Františka odhlásit ze státní školky a do konce školního roku chodil jen dva dny v týdnu do lesní školky. Co se týče dopravy, byla to pro nás úleva. I zdraví obou dětí se zlepšilo (myslím, že František prostě chtěl být s námi doma). Pro mě to bylo náročné období (sladit potřeby dvou dětí, udržet chod domácnosti, mít čas na partnera a na sebe), ale naučili jsme se spolu více vycházet a užili si více rodiny a kamarádů. 


Situace se nám zkomplikovala po novém roce. Táta Standa si na běžkařské akci v Jeseníkách po pádu naštípnul ramenní kloub a několik týdnů nosil ortézu. Paradoxně nás toto zranění vykolejilo méně než kdybychom žili s autem. S ortézou by určitě řídit nemohl. Ale dovést Františka pěšky do školky i jet s ním autobusem zvládl a o Bělku se tak jako tak více starala máma. Musím ale uznat, že jsme měli štěstí v neštěstí. Kdyby si Standa zlomil nohu nebo se mu stalo něco vážnějšího, bylo by to sakra náročné. 
Ani v zimě jsme skoro vůbec nevyužívali kočárek. Bělka se ráda nosila a mě to také více vyhovovalo. Na nákupy jsem si pořídila novou tašku na kolečkách a když bylo moc sněhu, přišly na řadu i boby. 

Rok druhý

Své první narozeniny Běla oslavila prvními krůčky a na jaře přišlo na řadu další kolo testování cyklodopravy. A dopadlo to skvěle! Bělka se zamilovala do jízdy na cyklosedačce, cyklovozík také vzala na milost a navíc se začala seznamovat s odrážedlem. Vytáhli jsme ze sklepa náš osvědčený golfáč a rázem se nám otevřely nové možnosti. Protože máme rádi Rakousko a na velkou cyklodovolenou s roční Bělkou jsme se ještě necítili, vyrazili jsme na pár dní do Vídně. 

Moc jsme si to užili a to nás inspirovalo k naplánování dalších letních cest. Paradoxně čím víc dětí máme, tím více cestujeme. Už víme, co nás čeká, netaháme zbytečnosti a všechny nás to baví. Nakonec jsme v roce 2017 cestovali do Vídně, dvakrát na jižní Moravu (Uherské Hradiště a okolí, s volnonožci do Valtic), na cyklodovolenou do jižních Čech, už tradičně cyklostezka Bečva, do Prahy, do Zlína, na hory na Malou Fatru, na Valašsko do Velkých Karlovic a s kamarády letecky k moři do bulharského Sozopolu a v únoru 2018 Gran Canaria.  


Zní to skoro idylicky, co? Ale občas jsme to prostě nezvládli. V létě jsem měla domluvený sraz spolužaček z VŠ. Konal se ve spolužaččině domě v jedné vesnici nedaleko Ostravy. Našla jsem si spoj s přestupem v Ostravě. Ráno jsme byli s dětmi ještě venku na hřišti, pak domů na malý oběd a nějak mi začal chybět čas...děti byly ten den obzvláště neklidné, nechtěly se oblékat, já byla unavená...vyběhli jsme z domu na poslední chvíli. Asi tři sta metrů od domu jsem v rychlosti překontrolovala na mobilu spoj do Ostravy a v ten moment mi to došlo. Spletla jsem si zastávku, z které spoj odjížděl a i kdybychom celou cestu běželi, nemáme šanci autobus stihnout. Další autobus jel až za hodinu a ten už neměl přípoj do oné malé vesnice. Na jednu stranu jsem byla naštvaná (na sebe! jak jsem se mohla tak přehlídnout!), zklamaná, že neuvidím spolužačky, ale na druhou stranu ze mě jako kouzelným proutkem spadl ten stres, to chtění někde být a uvědomila jsem si, že si den můžu užít i tak. Strávili jsme pak s dětmi ještě několik hodin venku a bylo to taky super. Prostě dvě děti a jedna máma je někdy záhul, ať už s autem nebo bez ;-)

Na podzim začal František zase chodit do obou školek. Cestu do lesní školky zvládne Franta už sám, bez pomoci FollowMe a tak může dopravu zajišťovat i rodič s Bělkou v cyklosedačce. Je to zase o něco jednodušší. Platí to, co jsme zjistili už u Františka - čím jsou děti starší, tím je náš car-free život jednodušší. Franta (6 let) už ujde vzdáleností a rychlostí vše, co my dospělí. Bělka je taky zdatný chodec, má chuť jezdit na odrážedle, autobusy, vlaky i letadla zvládá dobře (auta už hůře). Cestování nám navíc ulehčilo to, že Bělka už chodí na nočník/záchod, nemusíme tedy tahat pleny a můžeme jezdit i delší trasy autobusem. Bělka se ještě kojí, což zase napomáhá pohodě u delších tras.

V nejbližší době nás čekají velké změny. Bělka na jaře začne chodit na dva dny do dětské skupiny, Franta od září do školy, máma začne více pracovat na www.smartzena.cz. Tak uvidíme, jak to bude dál :-) 

A jaké nové vybavení nám pomáhá vést náš car-free život?
  • Franta má nové kolo 20.
  • Pořídili jsme si koloběžku Kostka na pojíždění po městě.
  • Máme nové nosítko Kibi, které je rostoucí a vydrží nám snad až do Bělčiných tří let .
  • Taška na kolečkách, která je fakt velká a má moc dobrý poměr cena-výkon.
  • Protože na běžné výlety už nosíme vše čtyřikrát (bundu, mikinu, svačinku, pití atd.) nestačil nám náš malý batoh. Pořídili jsme si proto střední batoh, kde se nám vše v pohodě vejde. 

úterý 16. ledna 2018

Riviéra: o nás bez nás

Tento článek není úplně tak o car-free životě... nebo snad ano?
Žijeme ve Frýdku-Místku na místě, které se jmenuje Riviéra. Pláž, chechtání racků, paraplíčka v koktejlech. Tak to zrovna ne. Je to sídliště ze 60. let, které soudruzi asi kvůli blízkosti řeky takto poeticky pojmenovali. I když nám za domem nešumí moře, vybrali jsme si Riviéru jako místo, kde chceme žít. Z pohledu našeho car-free života je takřka dokonalé. 

Proč?
  • Sídliště je přívětivé k chodcům i cyklistům - za 10 minut pěšky jsme v centru Místku, za 15 minut na vlakovém a autobusovém nádraží.
  • Blízkost řeky - 5 minut chůze a jste na břehu řeky Ostravice, kolem které vede cyklostezka spojující Ostravu a Beskydy.
  • Klid - naše a další ulice jsou slepé a tudíž odkloněné od tranzitní dopravy - oproti jiným místům ve FM je to oáza klidu.
  • Domy jsou v postaveny v dostatečné vzdálenosti od sebe a člověk nemá pocit, že si se sousedy vidí do talíře.
  • Velké množství zeleně; bohužel kvalita zeleně už taky vysoká není.
  • Dobrá občanská vybavenost - potraviny, pošta, trafika, dětská hřiště, sportovní hřiště, škola a školky.
Na Riviéře bydlíme už 9 let a jsme tu spokojeni. Před dvěma lety jsme revitalizovali náš dům (Standa je předseda společenství vlastníku a vzal si to jako jeden ze svých cílů). Také náš byt prošel rekonstrukcí. A zhruba před rokem jsme se dozvěděli, že město zajímá stav veřejných ploch sídliště a že se připravuje revitalizace. Zní to skoro idylicky, co? 


"Hřiště" za našim domem
Plná nadějí jsem k plánované revitalizaci začala hledat informace a oslovila vedení města s dotazem, v jaké fázi je projekt a zda bude zapojena veřejnost. Vedení města reagovalo vstřícně a dokonce jsem se na toto téma několikrát setkala s náměstkem primátora. Příprava revitalizace ale už běžela a město vypsalo výběrové řízení na zhotovitele projektu. Jednání s městem pokračovala a rýsovala se možnost zapojit do revitalizace zkušené odborníky na občanskou participaci a revitalizaci sídlišť. Bohužel město ze spolupráce vycouvalo, i když náklady na odborníky měly být hrazeny z grantu. 

Po několikaměsíční anabázi jsem už byla dost unavená a frustrovaná a pochopila jsem, že městu jde jen o formální zapojení lidí (přestože to bylo jasné od začátku, ale doufala jsem, že s někým ve vedení města najdu společnou řeč). Na žebříku participace (více o konceptu zde) jsme tedy ve Frýdku-Místku na nejnižších příčkách :-( 

Rok se sešel s rokem a tadááá... máme tu výsledky studie revitalizace plné zelených stromečků a krásných hřišť. 

Naše ulice v novém hávu
Některá řešení se mi líbí (řešení nového chodníku na naší ulici, reflektování pěší a cyklistické dopravy, zachování hřišť, výsadba zeleně), jiná se mi nelíbí, ale chápu je (vznik nových parkovacích míst, parkovacího domu), některá nechápu vůbec (kde budou popelnice atd). 

Ale o to nejde...
Jde o to, že výsledná studie je názorem jednoho projektanta a jeho týmu. Lidí, kteří sice mají odborné znalosti, ale nulový vztah k místu. Naopak lidé, kteří na sídlišti žijí, znají jeho slabá a silná místa. Ví, kde se cítí dobře a kam se bojí chodit. Metod zapojení veřejnosti je mnoho a pokud je vůle vedení města, mohou vzniknout zajímavé podklady pro architekty. Lidé se navíc díky zapojení cítí být součástí celého procesu a mnohem více přijímají výsledné úpravy a ztotožňují se s novým prostorem.

Navíc se mi nezdá vhodné vybírat projektanta (raději prosím architekta) na základě výběrového řízení. Pokud je vyhlášeno výběrové řízení na projekt revitalizace a soutěží se podle nejnižší ceny, kdo zaručí kvalitu výstupů? V tomto případě se nabízí jako nejlepší řešení vypsat architektonickou/urbanistickou soutěž

Zdá se vám to jako sci-fi? Zapojení veřejnosti a ještě urbanistická soutěž? 
Je to běžná praxe v rozvinutých zemích a i v ČR najdeme příklady dobré praxe. Nejvíce mě oslovil příklad revitalizace Vnitrobloku Krašovská v Plzni. Skutečně zapojena veřejnost, architektonická soutěž, transparentní proces. 
Je mi smutno, že u nás o tomto nemá nikdo ani páru :-( 
Ok, řeknete si "no jo no, Plzeň, to je velké město, na to tam mají peníze". Tak co třeba Třešť? Nebo Broumov

Co mě na celé věci mrzí nejvíc, je to, že město promrhalo příležitost. Chystá se investovat desítky až stovky milionů korun do něčeho, co MOŽNÁ lidi budou chtít  a co MOŽNÁ  bude dobré. Pokud odhlédneme od takových "zbytečností" jako je demokratičnost procesu, občanská participace, transparentnost, přinejmenším by mělo veřejným činitelům jít o hospodárně investované veřejné peníze. 

Máte někdo podobnou zkušenost? Vidíte ještě šanci, jak revitalizaci přiblížit více lidem? Žijete na Riviéře a chcete se více zapojit? Budu ráda za vaše ohlasy. Díky :-)

PS: Jo a prý město zajímá, co si o revitalizaci myslíme. Pište na sidliste@frydekmistek.cz

PSS: Co bych si na Riviéře představovala já? Komunitní zahradu (skvělé místo, kde se potkávají lidé napříč generacemi), piknikové stoly, kopec pro děti na sáňkování. Když už nové parkování, tak na zelené parkovací dlažbě.