Aktuální číslo časopisu Respekt (č. 13) přináší zajímavý článek o tom, jak se žije chodcům v českých městech: Pěší sobě. Chodci v českých městech se začínají hlásit o svá práva.
A zde anketa na téma: Co by měla města udělat, aby se v nich lépe chodilo?
Radim Knapp
koordinátor projektu Podvou.cz
Města musí chápat chůzi jako neoddělitelnou složku městské infrastruktury, která nebojuje s ostatními druhy dopravy, ale naopak ji účelně doplňuje. Ve srovnání s investicemi do jiných druhů dopravy mohou být ty do lepších podmínek pro pěší velmi nízké – například zklidnění ulic formou omezení vjezdu, rychlosti a počtu parkovacích míst v centru města přináší chodcům okamžitou úlevu, která minimálně zatěžuje městský rozpočet. Není možné nenarazit na odpor těch, kdo se takovými rozhodnutími budou cítit kráceni na svých právech. Pokud je ovšem kvalita života obyvatel a veřejný prostor přátelský k chodcům prioritou vedení města, pak se podobné zásahy nečiní nahodile, nekoncepčně, nebo dokonce někomu natruc, ale vždy v rámci širší diskuse. Možnost svobodně chodit po městě by měla být chápána jako samozřejmost, nikoli přebytečný luxus.
Robert Sedlák
Nadace Partnerství
Města by se měla přihlásit k potřebám chodců a následně začít systematicky plánovat. Cílem je město krátkých tras, ve kterém mohu denní záležitosti obstarat v pěší docházkové vzdálenosti, případně v kombinaci s hromadnou dopravou. Územní plán nastaví podmínky pro funkčně pestré město s vybaveností soustředěnou do místních center. Projekty s vlivem na veřejný prostor budou posuzovány z pohledu člověka-chodce, a ne odněkud z ptačí perspektivy. Důsledný přístup povede k férovému dělení veřejného prostoru mezi chodce a auta tak, že například budou ve větší míře zaváděny obytné zóny s předností chodců, z chodníků zmizí zaparkovaná auta nebo strávíme méně času čekáním na přechodu.
Eva-Maria Eppleová
autorka německého projektu 20 Grüne Hauptwege
Komunita vstřícná k chodcům otvírá nový pohled na mobilitu. Měřítkem úspěchu jsou tzv. slabí – děti a batolata, chudí, postižení nebo staří lidé –, obecně lidé, které neposiluje dopravní prostředek. Patří sem také lidé s „křehkými“ zájmy, jako je zvědavost, touha po komunikaci, rekreaci, rehabilitaci, chůzi pro radost apod. Z hlediska rozvoje veřejného prostoru je na chůzi nutné pohlížet zároveň jako na přesun i pobývání. Často pomohou docela malá, ale promyšlená opatření, ta však musí být součástí ambiciózního záměru města. Opatření na pomoc chodcům, jež jsou pouhým přívěskem dopravní politiky, nikam nevedou. Rozvoj chůze tak musí probíhat na mnoha úrovních řízení města. Abych zmínila alespoň jeden detail, město potřebuje stromy, které stíní, a čerstvý vzduch, aby člověk mohl mít z chůze radost.
Jan Gehl
architekt
Budování měst pro lidi předpokládá jednotnou politickou intervenci na úrovni celé radnice. Obyvatelé města musí být k tomu, aby za svými každodenními činnostmi chodili pěšky nebo jezdili na kole, vyzváni. Posun priorit od automobilů k lidem si žádá politickou vůli a změnu způsobu myšlení managementu radnice. Celý proces má mnoho postupných kroků, každý z nich ale obsahuje omezení automobilové dopravy a výzvu lidem. Pozvěte lidi do města, vytvořte město pro každého, pro mladé i pro staré, a získáte živé a trvale udržitelné prostředí pro všechny.
Zdroj: http://respekt.ihned.cz/c1-55156650-anketa-co-by-mela-mesta-udelat-aby-se-v-nich-lepe-chodilo
