čtvrtek 31. července 2014

Inn, Dunaj a my

Celý červen se podle plánu naše car-free rodina pohybovala po rakouských a německých cyklostezskách. Během 24 dnů jsme ujeli 1067 kilometrů a prožili společně parádní cyklodovolenou. Nutno dodat, že velký podíl na spokojenosti měl fakt, že nám prakticky nepršelo. Zázrak :-)


Články o naší rakousko-německo-slovenské dovolené rozdělíme do třech částí:

Tento článek bude všeobecně o tom, co se nám líbilo, co nás překvapilo (mile i nemile), co bychom příště udělali jinak atd.

Cesta vlakem
Do Rakouska jsme cestovali vlakem. Cestu jsme rozdělili do dvou dnů. Jednak proto, že jsme nechtěli Františka přetěžovat dlouhou cestou, ale taky, aby to byla pohoda bez stresů (to je podle nás definice dovolené). Naši vlakovou trasu najdete v předchozím článku.

Cestování vlakem bylo bez problémů, až na adrenalin při nástupu do vlaků. ČD umožňují rezervaci míst pro kola. Ne vždy je ale možný výběr místa rezervace. V reálu to vypadá tak, že stojíme na peróně, tam kde má zastavit nákladní vůz a snažíme se vzdorující personál přesvětit, že opravdu nemůžeme nastoupit jinam, než do vagónu s širokými vraty pro cyklovozík. Pro kratší či delší diskuzi to pochopí a my nakládáme. Asi napíšu na ČD, aby umožňovali rezervaci místa i pro cyklovozíky. 

Na kole
Jeli jsme podle mapy Innradweg a Donauradweg od freytag & berndt. Až v Rakousku jsme objevili brožuru Von Passau bis Bratislava 2014, která byla super pro ověřování kempů. 

Jak vypal náš běžný cykloden?
Ráno nás ve stanu budili ptáci nebo žáby nebo ptáci + žáby. Spali jsme na až na jednu noc v kempech (jen jednou jsme se báli silných bouřek a přespali v ubytovně v Jugendherberge v Mühldorfu). Cena za kemp pro dva lidi a stan +/- 20 eur. 
Vyráželi jsme po 9 hodině. Jeli jsme do cca 11:30 s nějakou menší přestávkou. 
Oběd v restauraci, prohlídka města, odpočinek, František skákání na hřišti. 
Mezi 14 a 17 hod odpolední část jízdy, během které František spal. Pak nákup jídla v obchodě, kemp, prohlídka města, odpočívání, hřiště (ta jsou v každé vesnici a vskutku skvěle vybavená).
Spaní ve stanu bylo fajn. Trochu jsme se obávali, co tomu bude František říkat, před naší dovolenou totiž ve stanu nespal. Byl nadšen. První noc nadšeně poskakoval, pak zalezl do spacáku a během 15 minut usnul. V kempech byl večer a v noci klid. Obývali ho většinou holanští nebo němečtí důchodci v karavanech.


Ve dnech, kdy bylo letní počasí a horka, jsme jezdili většinou jen dopoledne, oběd strávili někde ve stínu ve městě a pak dojeli jen pár kilometrů k vodě. Kempy jsme vybírali tak, aby tam bylo koupání, což nebyl v Bavorsku problém. 

František cestu na kole zvládal dobře. Ve vozíku většinou koukal ven, jedl, prohlížel si knížky, hrál si s rostlinkami, spal. Když už ho to nebavilo, dal nám to najevo a zastavili jsme. V horku jsme ho chladili jízdou (i ve 30 stupních to příjemně fouká), namočenou čepicí, látkovou plenkou proti sluníčku, přichycenou na Croozer kolíčky. 

Vozík za sebou táhl Standa. Já jsem to zkusila jen jednou. Ujela jsem 10 km a bolela mě kolena. Veřejně tedy - velký obdiv a díky našemu tatínkovi! :-)

Vybavení 
Jedno trekové kolo, jedno horské, cyklovozík Croozer 737, dvoje brašny Sport Arsenalbrašna na řídítka, lodní pytel Vodák sport (uvnitř dva dospělácké spacáky a jeden dětský, tři nafukovací karimatky), stan Jurek pro 3 a půl osoby. 

Často dostáváme dotaz, jak se nám tam vešly všechny věci.
Františkovi věci byly ve vozíku. Chtěla jsem mít všechno v jedné tašce, ať se dobře vytahují. Žádnou vhodnou jsme nenašla. Pak jsme si všimla, že senioři u nás chodí s takovou kostkovanou taškou se zipem. Říkala jsme si, že ji mají buď z Polska nebo od Vietnamců. A skutečně, sehnala jsem ji u nás u Vietnamců na náměstí za 50 Kč. První den sice odešel zip a trochu se natrhla, ale dál už držela. 
Co určitě vzít dítěti na podobnou cestu: menší míč na hraní, hračky na písek, gumáky (i když nepršelo, ranní rosa byla), knížku, oblíbeného (nejlépe) pracího plyšáka. 

Jídlo se nám taky vešlo do vozíku. Ale neměli jsme jej hodně, maximálně na dva dny.
Osobní věci se nám vešly do brašen. Měli jsme cyklistické oblečení, každý dvoje boty, oblečení na procházky po městě. Čtyřikrát jsme prali. V některých kempech byla pračka i sušička. Jedno praní cca 3 eura. Nic nám nechybělo, kromě vařiče. 

Jídlo
Vařič jsme nebrali; při plánování jsme projížděli weby kempů a všude psali, že je k dispozici kuchyňka. Vařit jsme chtěli jen ráno a večer čaj a občas nějaké těstoviny na večeři. Brzy jsme pochopili, co znamená kuchyňka v rakouském/německém kempu. Je to místnost, kde jsou dřezy na mytí nádobí a někdy i stůl a židle. Jinak nic. Jen ve třech byl také vařič. 


Snídaně a večeře jsme nakupovali v supermarketech. Ceny byly o něco vyšší, než v ČR, hlavně pečivo. V neděli a o svátcích mají v Rakousku obchody zavřené, proto jsme občas nakupovali i na dva dny dopředu. Jednou nás státní svátek nepříjemně překvapil. V sobotu jsme se zásobili i na neděli, s tím, že v pondělí ráno nakoupíme. To jsme netušili, že hned v pondělí je státní svátek (Svatodušní pondělí). Další dny jsme se ale již díky přehledu svátků vyhnuli podobnému zážitku, kdy 19. 6. bylo pro změnu Boží tělo.  


Obědy jsme si dávali v restauracích. Standa a František byli nadšeni, já, matka dbající na zdravou stravu rodiny, jsem občas chytala mory. Co si budeme říkat, rakouská kuchyně je založena převážně na bratwurstech, mase a smaženém jídle. Když už jsem se radovala, že mají aspoň přírodní řízek, přinesli mi maso obalené v mouce potopené v kaluži mouko-olejové omáčky. Ryba zásadně v trojobalu :-(
Ale byly i světlé gastronomické chvilky - dortíky (Sachr, Linecký dort), Most (osvěžující ovocné víno), místní ovoce, italská zmrzlina.

Digitální nomádi?
Snažili jsme se spojit tři fenomeny - rodinnou dovolenou, cyklodovolenou a digitální nomádství. Byl to ambiciózní plán, který se nám ne vždy dařilo realizovat. Největší překážkou byla nedostupnost kvalitního internetového připojení. Mobilní data, která měla být super levná, se ukázala jako super drahá. Z neznámého důvodu nám byl účtován roaming, přestože jsme měli rakouskou SIMku. Během 5 minut se nám vyčerpal celý kredit a my usoudili, že si další už nekoupíme. Stali jsme se proto lovci WIFI signálu. Mysleli jsme si, že v kempech wifi bude samozřejmostí a že i přes oběd nebo odpoledne v cukrárně něco vyřídíme. Spletli jsme se. V kempech wifi často nebyla. Když byla, tak většinou za poplatek a na omezený čas. Navíc signál nebyl nic moc. V restauracích wifi taky často nebyla, nicméně párkrát se to povedlo. Jen jednou jsme narazili na wifi free spot (v Kufstainu v centru města na nábřeží). Přesto se nám většinou dařilo vyřídit vše, co bylo potřeba, rozhodně to ale nebyl digitálně-nomádský ráj.

1 komentář:

  1. ahoj, v clanku jsem se nedocetla, jak jste kupovali jizdenky a jestlimate tip na to, jak jet nejlevneji. diky, jolana

    OdpovědětVymazat