Podnikání a car-free: Markéta

Stejně jako před časem Standa, rozhodla jsem se napsat zkušenost, jak kombinuji práci s našim car-free životním stylem. Popíšu vám, jak vypadal můj "typický pracovní týden" na podzim 2015, kdy pro naší rodinu bylo výzvou sladit mé a manželovo podnikání, moji činnost v Čistém nebi, péči o Františka a moje těhotenství. Tak tedy...

Co je moje práce?

Živím se hlavně jako expertka na PR a marketing na Facebooku na volné noze. Značnou část mého času představuje práce na počítači, kterou mohu vykonávat prakticky odkudkoli. Má práce je ale také o setkávání se s lidmi. Velmi často poskytuji konzultace (ať už tváří v tvář nebo online přes Skype), poměrně často školím, na veřejných kurzech nebo ve firmách. Na podzim jsem navíc spustila projekt Smart žena (zvyšování IT gramotnosti u žen), kde gró tvoří offline školení. Do konce roku 2015 jsem byla ředitelkou Čistého nebe, kde to bylo opět o setkávání se s lidmi a práci přes počítač.

Můj typický týden vypadal asi takto:

- práce z domova (cca 3 dny v týdnu)

- práce v Ostravě (1 - 2 dny v týdnu)

- kurz/služební cesta v jiném městě (1 den v týdnu)

Práce z domova

Pracuji-li z domova, začíná náš den společnou snídaní. Manžel nebo já (podle domluvy - jak má kdo kolik práce, jestli ho čekají nějaké cesty, schůzky apod.) doprovodíme Františka do školky.

Vyrážíme obvykle kolem 7:30. Podle dne v týdnu nás čeká buď 1 km do státní školky ve Starém Městě nebo 6 km do lesní školky Bezinka v Palkovicích.

Do státní školky chodím pěšky, František podle počasí pěšky nebo na kole. Doma jsem cca v 8:30 a můžu začít pracovat.

Do lesní školky jezdíme autobusem (já s těhotenským bříškem, Standa když prší nebo je zima) nebo na kole (to když je aspoň 5 - 10 °C). Při jízdě kolmo nám pomáhá sedačka, cyklovozík nebo Follow-me. Podle zvoleného typu dopravního prostředku jsme doma kolem 9. hodiny a můžeme se vrhnout do práce.

Doma většinou vyřizuji maily, telefonáty, jsem na Facebooku, pracuji na svých projektech nebo projektech Čistého nebe, dávám Skype konzultace, připravuji se na schůzky a školení, vyřizuji administrativu, apod. Není-li se mnou zrovna František, využívám k práci i cestu ze/do školky: vyřizuji telefonáty, v autobusu maily, apod.

Pracuji obvykle do 15:30 (čas, kdy je potřeba vyrazit do školky). Pouze jeden den v týdnu, když pro Františka jezdí do lesní školky dědeček, pracuji déle.

Občas se mi stane, že dodělávám resty večer, když František spí. Práci věnuji ale už většinou už jen 30 - 60 minut.

Práce v Ostravě

Do Ostravy se jezdím hlavně potkávat s lidmi. V den, kdy celé rodině nejvíce vyhovuje moje domácí nepřítomnost, si v Ostravě naplánuji celodenní pracovní program. Ten se skládá ze schůzek s klienty, se spolupracovníky nebo účast na nějaké akci. Čas mezi schůzkami vyplňuji prací na PC anebo si zajdu na oběd s kamarády.

Naprosto zásadní je místo, kde v Ostravě pracuji, milovaný coworkingový prostor Impact Hub Ostrava.

Proč milovany?

Přesně naplňuje moje potřeby:

• Potřebuji místo, kde můžu zvát klienty a spolupracovníky na schůzky.
• Potřebuji místo, které je mě i mým klientům/spolupracovníkům dobře dostupné (10 minut na vlak, MHD za rohem).
• Potřebuji místo, kde se cítím dobře, kde mám zázemí, kde můžu trávit tolik času, kolik potřebuji, činností, kterou potřebuji. (Na rozdíl od kavárny, kde působí nepatřičně, že máte x schůzek, mezi tím klepete do PC a dáte si u toho jedno kafe.)
• Potřebuji místo, které má svou atmosféru, ducha a lidi, kteří jej oživují a místo, kde se mí klienti cítí dobře.
• Potřebuji místo, kde se něco děje, kde můžu potkat zajímavé lidi, zajít na zajímavé akce a které mi umožní kompenzovat, že zbytek týdne pracuji z domova.

Do Ostravy jezdím nejčastěji vlakem, někdy autobusem. Ráno splním své maminkovské povinnosti a mezi 8. - 9. odcházím z domu. Někdy odvedu Františka do státní školky. To pak jedu MHD na vlakové nádraží a dál směr Ostrava. Chce to trochu časové disciplíny, ale jsem na to zvyklí a jde to v pohodě. V dopravním prostředku buď pracuji (připravuji se na schůzku, vyřizuji maily apod.) nebo odpočívám (většinou cestou domů - čtu si časopis, poslouchám hudbu, koukám z okna). Když dorazím domů, jsem už zase na 100% maminka.

Práce v jiném městě

Občas školím v jiném městě. Na podzim jsem školila zejména v Ostravě, v Novém Jičíně a v Kroměříži. Školení si domlouvám tak, aby čas a místo pro klienta i pro mne byli OK. Místo konání kurzu volím s ohledem na dostupnost veřejnou dopravou, což u větších měst není problém. Cestuji vlaky a autobusy.

Pracovně jsem jezdila občas i do Prahy a Brna což je úplně pohoda. Mezi Brnem a FM jezdí autobus Student Agency (2,5 hodiny) a do Prahy cestuji vlakem přes Ostravu (4 hodiny).

Jak to šlo s těhotenským bříškem?

Musím říct, že lépe než jsem čekala. Občas mě bolely nohy (asi jako každou těhotnou ženu), ale na podzim jsem jela na vlně těhotenské energii (druhý trimestr na rozdíl od prvního bývá doslova energetický nástřel). Vyměnila jsem svoji notebook-kabelku přes rameno za batoh a malou kabelku, vyřadila poslední zbytky svých podpatkových bot, oblékala se hlavně pohodlně (šaty, sukně, ale i džíny), při chůzi se trochu kolébala - a šlo to. Podle mě hodně záleží, jakou má žena fyzičku před těhotenstvím. Pokud je zvyklá na pohyb, zvládne ho i v těhotenství.

Jen na kole jsem přestala jezdit už v září. Mám pánské kolo a posed na něm mi nedělal společně s bříškem dobře.

Co buducnost?

V nejbližších dnech mě čeká porod a hlavně péče o naší rodinu. Auto si neplánujeme pořídit a čekám, že ze začátku pro nás bude výzva sladit všechny naše potřeby. Podnikat chci i v tomto období, ale v omezené míře, s posílením online služeb. Díky tomu budu pružnější vzhledem k péči o děti (každá maminkatelka ví, o čem mluvím), i vzhledem k našemu car-free životu. Svůj online skype kurz Smart žena mám v pilotní verzi a těším se, až ho spustím naplno.

Úplně na konec...

Stejně jako v rodině, i v podnikání je to o domluvě. Domlouvám se s manželem, se synem Františkem, s klientem. Mají-li obě strany zájem na domluvě, najde se vždy cesta a proto nemám pocit, že by mě náš car-free život v podnikání nějak limitoval.

V poslední době je velkým trendem digitální nomádství. Naše car-free rodina je vlasně jiným projevem stejného jevu. Díky technologií a novinkám jako je coworking si můžeme uzpůsobit život a práci tak, jak nám vyhovuje… někdo jezdí na pláž, my můžeme žít a pracovat bez auta. (A na tu pláž si taky třeba příští rok zajedeme :-)

Car-free rodina slaví 4 roky :-)

A jak jinak než jízdou na kole!

Vysublimovaná auta | Markéta Ubíková | TEDxKroměříž

Podnikání a car-free: Standa

Markéta mě požádala, abych napsal příspěvek o tom, jak to mám s prací a nevlastnictvím auta. Vlastně je to jednoduché: mám takovou práci, u které auto nepotřebuji. Následující řádky budou možná spíš o životě, než o životě bez auta, ale pro mě je to to samé.

Začátky

Vždycky jsem tíhl k tomu, že budu podnikat. Když jsem si dva měsíce po osmnáctých narozeninách zřizoval živnostenský list, psal se rok 1999 a slovo „podnikatel“ bylo téměř neslušné. Začal jsem chodit na výšku v Brně. Po autě jsem nikdy netoužil, takže tak 90 % cest do Brna bylo vlakem, zbytek spolujízda. Začal jsem bastlit programy pro PC, pro radost z jejich tvorby, pro radost, že jsou užitečné dalším lidem a někteří z nich si je koupí. Možná by nějaká brigáda byla cenná zkušenost, já ale nikdy na žádné nebyl. Všechny výdaje jsem pokryl prodejem svých aplikací. Zimu i léto jsem měl pečlivě rozplánované a třeba osmkrát někam na týden vyrazil. 

Vlastně jsem se vždycky snažil dělat to, co mě baví. Můj nejprodávanější program byly Cyklotrasy. Sloužily pro plánování tras na kole. Našlo se 50 dalších lidí, kteří pro ně dělali mapy. Nadešel čas diplomových prací, já chytil příležitost za pačesy a vytvořil zbrusu novou verzi Cyklotras. Věnoval jsem tomu hodně času a bohatě se mi to vrátilo. Z Cyklotras stalo mé následující „zaměstnání“.

Pokud vytváříte z domů vlastní počítačový program, auto nepotřebujete. Komunikaci se spolupracovníky a zákazníky si nastavíte tak, jak se hodí Vám.

Nic netrvá věčně 

Trh se mění a člověk u jednoho projektu zpohodlní. Cyklotrasy fungovaly jedenáctým rokem a bylo na čase se poohlédnout po něčem dalším. Tedy mě Markéta požádala, ať pro Čisté nebe udělám mobilní aplikaci SmogAlarm. Aplikace měla úspěch, referovaly o nás všechny hlavní deníky a televize. To mě nakoplo začít v roce 2012 se zakázkovou tvorbou mobilních aplikací. 

Ze začátku jsem samozřejmě neměl dost zakázek. Nabízel jsem své služby na všechny strany, ale bez valné odezvy. Pomohla opět Markéta (ještě že ji mám), která mě nasměrovala na portál www.navolnenoze.cz, potažmo jeho zakladatele, Roberta Vlacha. Pročetl jsem články, zaregistroval se, zašel na školení, think-tanky a pořádně to rozjel. Můj profil najdete zde. 

Práce na zakázku

Práce na zakázku je, na rozdíl od vlastního projektu, více o kontaktu s novými lidmi. Takže by se mohlo zdát, že vyžaduje i více přemisťování. Já se ale držím jednoduchých pravidel, která platí obecně pro práci na volné noze a která se dozvíte i na školeních Roberta Vlacha. Když někdo zavolá a řekne: „pojďme se sejít“:

1. snažím se už během hovoru zjistit, jestli si vlastně můžeme být užiteční, příp. doporučím někoho jiného

2. snažím se domluvit spíš na Skype

3. případnou schůzku sjednávám lokálně a jednorázově

Neříkám, že je to obecná rada pro každého, ale mě to takto funguje. Řadu klientů jsem neviděl na živo vůbec, hodně z nich pouze jednou a zbývající jsou ti, co jsou ochotni dojet až k mému domu. 

Abych byl v obraze, potřebuji někdy naopak já dojet někam. Typicky vlakem do Ostravy na networking nebo think-tank Na volné noze nebo vlakem do Prahy na mDevCamp. Na poslední sraz lidí Na volné noze ve Valticích jsme jeli s Markétou spolujízdou. Komunita lidí Na volné noze je vzájemně hodně vstřícná.

Když už na nějakou schůzku jedu, má to jednu výhodu. Jsem tam obvykle včas, protože si na to vyčlením dostatek času a počítám se zpožděními. Nezřídka pak sedím v kavárně a čekám na protistranu, která mi volá, že se „sekla v zácpě“.

Loni jsme s Markétou a Frantou vyrazili na měsíční cykloturistiku podél rakouských řek Inn a Dunaj. Vzal jsem s sebou tablet a každý večer věnoval půl hodiny vyřizování pošty a objednávek.

Závěrem prohlašuji, že předem souhlasím se všemi případnými výtkami, že jsou profese, které vyžadují rychlé přesuny nebo přesuny s větším množstvím materiálu a tedy nejsou car-free způsobilé. Taky jsou místa, odkud se špatně do práce dostává. Já si svou práci vymyslel „na míru“, tedy v mém případě bez auta.

FollowMe

Tříleté dítě na vlastním kole? Není problém. Jak ale řešit úseky jeté po silnici, stoupání nebo když už prostě nemůže? K tomu slouží tažná zařízení.

Asi jste se už setkali s tažnými tyčemi. Rodič na velkém kole, dítě na malém, mezi nimi tyč spojující sedlovou trubku dospěláckého kola s rámem pod hlavovým složením dětského kola. Tyč je lehká, skladná, účel splní. 

Švýcarské FollowMe je něco lepšího. Možná jste si někdy všimli, že děti zavěšené na tyči jedou nezřídka nakloněné. To se Vám s FollowMe nestane. Dítě jede pevně a bezpečně uchycené za vámi. Název FollowMe jej plně vystihuje – následuje vás. Druhou výhodu vidím ve volném prostoru nad zadním kolem, tedy můžete s FollowMe použít brašny nebo zadní cyklosedačku.

A co nevýhody? Hmotnost, cena, objemnost. Porovnám-li s nejrozšířenější tyčí Trail Gator, která papírově váží 2,5 kg, s FollowMe táhnete rovnou 4 kila. Přitom cena FollowMe je čtyřnásobná. Plus vynášet do schodů kolo s FollowMe je pěkná řehole – co na tom, že váží sejně jako cyklosedačka – je za kolem, takže při nošení posouvá jeho těžiště a prodlužuje délku kola. Má to teda vůbec cenu? Má :) S FollowMe je totiž parádní poježdění. 

Zavěsíte za něj dětské kolo od nejmenšího 12“ po největší 24“ (ale kdo by se s takovým tahal). Dospělácké kolo by mělo mít velikost kol 26“ (horské) až 28“ (trekové). Poslední roky preferovaná horská kola 29“ se kamarádí s FollowMe aktuálně pouze při použití úzkých plášťů 44mm – třeba s tím výrobce časem něco udělá.

Pro použití FollowMe je třeba na dospěláckém kole vyměnit zadní osu za speciální, dodanou. Na ní se FollowMe nasazuje. Potom trvá cca 1 minutu FollowMe na kolo nasadit. Na dětském kole se vymění šrouby předního kola za delší dodávané a ke spodní trubce rámu se přišroubuje protikus k FollowMe (tím strávíte nejvíc času, naštěstí jednorázově). Zapojení dětského kola do FollowMe je pak otázkou asi 30sekund. Ideální je toto dělat, pokud velké kolo někdo s dospělých přidrží. Jde to ale i s kolem opřeným.

Jaké jsou vlastnosti takového „tandemu“? 

Pokud dítě zabrzdí přední brzdou, neděje se nic, přední kolečko má pár centimetrů nad zemí. Pokud zabrzdí zadní brzdou, zpomalí vás to. Citelné to je hlavně při stoupání :) Pokud šlápne do pedálů, v případě, že dosáhne stejné „rychlosti“, jako vy, pomáhá vám. Na kole 12“ tohle ale připadá v úvahu snad jen při stoupání. Čím větší dětské kolo, tím může být pomoc při šlapání významnější. Tandem za vámi poctivě zatáčí, dítě o své vůli zatáčet nemůže, přední kolo má zablokované. Součástí FollowMe je osa, díky které dětské kolo zahýbá až o cca 70° vpravo nebo vlevo za vámi. Klopíte-li, klopí i dětské kolo.

Je vhodné, aby dítě, ač taženo, mělo ruce na řidítkách, nohy na pedálech a sledovalo jízdu. V žádném případě by nemělo usnout. Nám se to nikdy nestalo, od jiných víme, že používají zpětné zrcátko na řidítkách nebo starší sourozenec bdělost mladšího hlídá.

Nakonec osobní zkušenost s bazarovým prodejem. Při ceně 6.000 Kč jistě nejen nás napadlo pořídit FollowMe z druhé ruky. Pořídili jsme za 2.750 Kč, původní majitel jej používal jen na dvou dovolených. 

Problém 1: byl stržen závit speciálního šroubu, kterým se připevňuje protikus na dětské kolo. FollowMe bylo v záruce a pan Fiala z VeloFiala je člověk na svém místě: šroub nám obstaral. 

Problém 2: ač má být hlavní výhoda, že dítě nejezdí nakloněné, při testovací jízdě František nakloněný jel. Stačilo posunout šrouby regulující velikosti dětského kola do stejné vzdálenosti na levé a pravé straně a vše bylo v cajku. Problémy vyřešeny a tradááá na výlety.

Taurská cyklostezka

Jet stovky kilometrů po bezpečné cyklostezce, to je zatím něco, co v Česku nemáme. Nevadí, u našich jižních sousedů takových mají dobrý tucet, takže si stačí vybrat a vyrazit. My si vybrali Taurskou cyklostezku.

Cesta do Rakouska

Začínali jsme v Salzburgu, který je lehce dosažitelný vlakem. Konkrétně jsme od nás jeli vlakem Ex Moravia z Ostravy do Vídně Westbahnhof (3h 17min) a přestoupili na IC do Salzbugu (2h 52min). Přijedete-li do Vídně později, stejně jako my, je půlhodina na přestup naprosté minimum. Bohužel rezervace na pozdější Ex do Salzburgu není dopředu možná. Jízdenku jsme si koupili včasnou zpáteční u ČD. Pro dva dospělé a dvě kola stála cca 4.300 Kč. U českého Ex vyžadovali i rezervaci na cyklovozík, v rakouském IC stačila rezervace a jízdenka na kola.  Vlak z Ostrava-Vídeň bere kola jako spoluzavazadlo, tzn. vše si nakládáte sami. Dveře jsou naštěstí dostatečně široké pro nástup s cyklovozíkem. Vídeň-Salzburg má už samostatný oddíl pro kola, s naložením vám pomůže pracovník drah. Při cestě z Vídně do Salzburgu nám tam naložili i cyklovozík, při cestě zpět nás překvapili tím, že se jim tam už nevejde. Vozík jsme složili a dali do našeho vagónu. Byl to trochu adrenalin. 

Naše trasa

Vybrali jsme okružní variantu Taurské cyklostezky. Není moc dlouhá, papírově 264 km, my se zajížďkami najeli za 11 dní natěžko s cyklovozíkem celkem 353 km. Sleduje toky řek Saalach a Salzach, je částečně vedena pod nejvyšším rakouským pohořím, Vysokými Taury. Stezka je buď výlučně pro kola nebo po málo frekventovaných silnicích. Povrch většinou asfalt. Taurská cyklostezka je rozhodně více kopečkovitá než Dunajská.
 

Vybavení

Oproti loňsku jsme měli pár vychytávek. Především brašny Ortlieb, o kterých píšu v samostatném článku. Díky jejich větší kapacitě jsme do cyklovozíku dali jen 35 litrový batoh, kde měl František všechno své oblečení. Hodil se nám pak na výšlapy. Dále jsme pořídili nový stan Jurek Midi 4. Je kvalitní, prostorný a přesto nikterak těžký. Vzali jsme s sebou i vařič, na ranní čaj nebo občasné teplé večeře. Z loňských vychytávek si musím znovu pochválit nepromokavou plachtu 3x4m s kovovými oky. Ráno a večer na piknik, v noci na zakrytí kol a cyklovozíku, přes den pohodlně schována pod sedačkou ve vozíku.

Jak cestu zvládal František?

Měli jsme trochu obavy, jestli není už na cyklovozík moc velký (3,5 roku) a zda ho to ještě vůbec bude bavit, když už je sám cyklista a ve vozíku téměř nejezdí. Obavy byly zbytečné. Františkovi se to moc líbilo, máme pocit, že si to dokonce více užíval než minulý rok. Více se díval kolem sebe, ptal se na různé věci, využil čas ve vozíku na spaní a pak o to více mohl řádit. Taky se na cestu moc těšil - vzpomínal na loňské Rakousko a těšil se zase na spaní ve stanu, dětská hřiště nebo zmrzliny. 

Náš itinerář

1. den: doprava do Salzburgu, prohlídka města – skvěle dostupné na kole, 15 km, kemp Nord-Sam s bazénem

2. den: přes Leopoldskron k řece Saalach, přes Bad Reichenhall (solné doly) do Unkenu, 54 km, kemp Steinpass

3. den: podél Saalachu přes Lofer do Weissbachu, prošli jsme soutěsku Seisenbergklamm, 26 km na kole, kemp Ferienwiese (podle Markéty nejkrásnější úsek trasy)

4. den: podél Saalachu přes Saafelden do Zell am See, dále vláčkem do Krimmlu (délka cesty 1 hod 23 min), 37 km, kemp S.N.P.

5. den: vyjeli jsme ke Krimmelským vodopádům (nejvyšší v Evropě), zkoukli Vodní svět (hrátky s vodou pro děti) a podél Salzachu dojeli do Mittersillu, 42 km, kemp Schmidl

6. den: jsme se přesunuli 33 km do Kaprunu, kde jsme si odpočinuli u bazénu a udělali velké prádlo v kempu Mühle

7. den: vyjeli jsme lanovkou na ledovec do výšky 3.023m, já si vyšlápnul na Kitzsteinhorn (3.203m), prošli jsme tunelem v hoře k výhledu na Grossglockner a dále k Ice Aréně, kde se dalo sáňkovat. Pak jsme se posunuli opět k Zell am See do kempu Panorama a vykoupali se v jezeře (super pro děti - velmi pozvolný vstup do jezera, teplá voda), 12 km na kole

8. den: největší stoupání k horní stanici přečerpávací elektrárny, parádní koupačka v Plankenau, poté do St. Johann, 43 km, kemp Kastenhof

9. den: podél Salzachu přes Bischofshofen, hrad Werfen (poblíž i ledová jeskyně Eisreisenwelt) přes průsmyk do Gollingu, 41km, kemp Martina

 

10. den: zkoukli jsme Gollingský vodopád a podél Salzachu přes Hallein uzavřeli okruh v Salzburgu, zašli do ZOO v Hellbrunnu, 41 km, kemp Schloss Aigen

11. den: jsme ještě jednou prošli centrum Salzburgu, popojeli 11 km, sedli na IC do Vídně a odtamtud Ex do Ostravy

Naše tipy a postřehy

• Výborným zdrojem informací v Češtině pro dálkové cyklostezky jsou stránky Cyklistika Krnov. Pro účely orientace jsme používali mapu Tauerradweg od freytag & berndt v kombinaci s on-line cyklo/turistickou mapou Rakouska od vydavatelství Kompass. Existuje i jako aplikace pro chytré mobily s Androidem nebo iOS, u které si za nějaký ten peníz můžete stáhnout výřez mapy pro použití bez nutnosti připojení k internetu. Doporučujeme, velmi nám to pomohlo v orientaci.
• Salzburské severní kempy Nord-Sam a Panorama jsou vedle cyklostezky vedoucí podél potoku. Od nádraží se tedy vydejte na sever, najdete tuto cyklostezku, najdete i kempy.
• Pokud vyloženě netoužíte vidět zámek Leopoldskron, začněte jízdu podél Saalachu už u jejího soutoku se Salzachem u Sazburgu. Oficiální Taurská cyklostezka ze Salzburgu do Bad Reichenhall je dost orientačně náročná, neustále jsem koukal na GPS a to otravuje.
• Máte-li dostatek času, odskočte si z Taurské cyklostezky z Bad Reichenhall do solných dolů nebo k jezeru Königsee u Bechtesgadenu.
• I přes vyšší cenu (za 2 dospělé osoby jsme platili se slevou pro ubytované v kempu cca 1.800 Kč) stojí letní návštěva ledovce nad Kaprunem za to. Zejména, pokud máte s sebou děti, kterým nahoře „zdarma“ půjčí sáňky či boby.
• Na Krimmelské vodopády si vyčleňte alespoň půlden. Nejde jen o to, vidět je dopadat, podél nich, 400 m výškových, vede pěší stezka. Vyhládne-li vám, ve výšce 300 m je chata se zemitou obsluhou. Vodní svět před vstupem k vodopádům se spoustou hejblat, byl snad největším zážitkem našeho tříletého syna z celé cesty.
• Vedení Taurské cyklostezky mezi obcemi Lend a Swarzach přes horní nádrž přečerpávací elektrárny poskytuje krásné výhledy, nicméně boří představu o pohodové jízdě podél řeky. Natěžko s cyklovozíkem již stojí za zvážení aleternativa podél Salzachu po málo frekventované silnici.
• Lokálka z Zell am See do Krimmlu nasazuje každodenně také parní vláček. Zkuste vychytat.
• Salzburgská ZOO není převeliká (prošli jsme za cca 3h), je však pozoruhodná svou přirozenou bariérou, kterou z jedné strany tvoří desítky metrů vysoká skála.
• Zvažte, zda se vám vyplatí pořízení Salzburgské karty. My si ji nepořídili a myslím, že se nám to vyplatilo :)
• Na dětské hřiště narazíte v každé vesnici. I menší obce mají svá badsee s průzračnou vodou (bezplatná či do 5 Eur) nebo rovnou koupaliště s množstvím atrakcí.
• Za tříleté děti se v mnoha kempech již platí. Velký kemp s bazénem kolem 30 Eur na noc nebyl výjimkou. Kvalita služeb je pak hodně dobrá: nabízí se pračka, nákup potravin na snídani, WiFi, atrakce pro děti. U malých rodinných kempů jsme se dostali na 16 Eur/noc, vybavení pak bylo skromnější. Samozřejmě, dá se mnohé ušetřit, spíte-li ve volné přírodě anebo si domluvíte ubytko předem, např. přes Warmshowers.
• Rakouské supermarkety jsou v neděli a o svátcích zavřené. Zjistěte si, zda na Váš pobyt nějaký svátek připadá.
• Za oběd v restauracích počítejte pro dvě osoby (polévka, hlavní jídlo a pití) cca 25 až 30 euro. Ceny jídla v obchodech jsou vyšší než v ČR - hlavně pečivo, ovoce a zelenina.

Závěrem bych rád napsal, že jsou věci, jako majestátné Alpy, které v Česku mít nikdy nebudeme. Dále jsou věci, na kterých se již pracuje: přijde doba, kdy i u nás budou stovky kilometrů dlouhé cyklostezky. A nakonec něco, co bychom mohli mít hned, stačí chtít: úsměv na tváři. Je to neskutečný rozdíl, přijít ráno do obchodu nebo se projít po kempu, kde se se všemi zdravíte a výraz obličeje říká: „rád vás vidím“, „vnímám vás“. Často se dá prohodit pár slov, jen tak. Nic to nestojí a udělá to den lepším.