Kolo je kolo

Na tuhle chvíli jsme se těšili dlouho. Můžeme hrdě prohlásit, že jsme právoplatná cyklistická rodina. František v květnu osedlal své první opravdické kolo a stal se z něho cyklista. Podle čeho jsme vybírali první kolo?

Při výběru kola jsme zohlednili dva hlavní parametry:

Velikost

Dětská kola se prodávají zejména ve velikostech kol 12”, 16“, 20“ a 24“. U některých výrobců existují i modely 14“ a 18“. Jak velké kolo vybrat, záleží na délce nohou (měřeno od země po rozkrok). 

Dítě by mělo dosáhnout bezpečně na zem. Doporučuji vyzkoušet, tabulky na internetu jsou pouze orientační.

František měl od 2. narozenin zkušenost s odrážedlem FirstBike. Na kole začínal v 3,3 letech. (Výjimkou nejsou ale ani děti 2,5 leté.) 

Pořídili jsme kolo velikosti 12“, protože jedině na takto malém mohl sedět s nohama na zemi. 

Děti většího vzrůstu, nebo ty, které začínají jezdit na kole později, tuto velikost často přeskakují a z odrážedla přecházejí rovnou na 16“ anebo méně běžných 14“.

Hmotnost

Běžně prodávaná kola 12” váží od 7 do 10kg. 

Vzhledem k tomu, že chcete, aby se dítě s kolem skamarádilo, snažíte se pořídit spíš lehčí.  Specialized Hotrock 12, který jsme z druhé ruky koupili, patří se svou hmotností 7,3kg mezi ta lehčí. I tak je to, oproti podobně velkému FirstBike, které váží pouhých 3,9kg, značný skok. 

Pokud byste chtěli něco superlehkého, dá se pořídit 16“ Belter, který váží jen 5,6kg. Případně 14“ Frog s hmotností 6,7kg. Tato kola jsou samozřejmě cenově výš.

Učení na kole

Výuka byla celkem svižná. Z odrážedla uměl František držet rovnováhu, na staré tříkolce si vyzkoušel šlapání. 

Balanční kolečka, která jsou s koly 12“-16“ běžně dodávána, jsme nepoužili. 

Při prvním zkoušení kola jsem za ním běhal a zachytával pády. 

Na konci druhého zkoušení už držel balanc sám. 

Při čtvrtém zkoušení se naučil sám rozjíždět, při pátém bezpečně brzdit zadní brzdou. 

A po třech týdnech ujel na cyklostezce 9 km. Žádná věda :)

PS: Trochu retro na závěr. Když jsme s ženou uvažovali, kdy jsme začínali s ježděním my, shodli jsme se, že kolem šesti let. Dumali jsme nad tím, proč až tak pozdě. 

Vysvětlení je prozaické. Před revolucí se prostě nedala sehnat menší kola. Museli jsme tedy čekat, až dorostem :-)

Čepice pod přilbice

Je jaro a František prakticky nesleze z odrážedla nebo z kola. Nedávno měl zánět středního ucha a tak jsem řešila, co pod cyklistickou přilbu, když je na vlněnou kuklu už moc teplo. Normální čepice (např. z H&M) seděla pod přilbou celkem dobře, ale buď se rolovala z uší nahoru nebo pro změnu padala do čela. A pak jsem narazila na čepici Roli.

Co je na téhle čepici nejlepší, je to, že vznikla přímo jako čepice pod přilbu. Na uších pěkně sedí, nehrne se do čela, je na krku dost dlouhá, takže na krk zezadu netáhne. Kukla má pořád výhodu v tom, že řeší i přední část krku. Viděla jsem, že Roli prodává i nákrčníky, které by tento nedostatek mohly řešit. Ale na jaře stejně šátek už není moc potřeba.

Čepici teď na jaře, které je nějaké větrnější než obvykle, nosíme často. Zapomněli jsme ji nedávno v lesní školce a byla týden krize, než jsme ji našli.

Já (Markéta) mám čepici taky. Výrobce myslí i na dospělé a testuje možnosti využití i pro ně. Izoluje fakt dobře, takže jsem ji nosila spíš v březnu a dubnu, teď v květnu už moc ne. Designově mi čepice celkem sedí, střih je opravdu super, ale brala bych pro příště nějakou jednobarevnou (teď mám červenou se vzorečkem na uších), aby se nebila s barvou a vzorem na přilbě. Bez přilby mi teda čepice moc nesluší, ale to bude spíš mojí hlavou ;-) Čepice Roli má ještě jednu vychytávku. Vzadu tam, kde mívají holky culík, je díra, kterou vlasy provlečete a vlasy vás tak pod čepicí netlačí.

Uherskohradišťsko na kole s prckem v sedačce

Na Moravě máme několik prima oblastí, kam vyrazit na kole s prckem ve vozíku nebo sedačce. Za zmínku určitě stojí Cyklostezka Bečva, Lednicko-Valticko, Podyjí nebo Uherskohradišťsko. Za krásami okolí Uherského Hradiště jsme se s kolem a sedačkou vypravili v létě 2013. 

Pokud hledáte tip na krátkou jarní cyklodovolenou nebo víkend, může se vám náš článek hodit.

Cesta a ubytování

Z Ostravy jezdí do Starého Města u Uherského Hradiště vlaky, které berou kola. Protože jsme plánovali výlety nalehko, vzali jsme vše potřebné do krosny – nástup do vlaku je s ní jednodušší, než s brašnami. Ubytování jsme hledali na stránkách www.cyklistevitani.cz. Vybrali jsme Penzion Max v Starém Městě u Uherského Hradiště a byli s ním nadmíru spokojeni: nedaleko nádraží, blízko cyklostezek, vše v pořádku, s vybavením pro děti, nic nebyl problém (ani příjezd v 10h, ani odubytování v 18h).

Cyklovýlet do Ostrožské Nové Vsi

Staré Město spojuje s Uherským Hradištěm cyklostezka. Na Masarykově náměstí se dá na zahrádce dobře najíst. Vyrazili jsme po cyklostezce podél řeky Moravy, která vede do Kostelan. Přitom míjí zdymadlo a pohodové občerstvovací stanici U Jezu. Po cyklostezce „Uherskohradišťské“ se dá dále dostat k Ostrožským jezerům. U jednoho je i nudapláž, smočit se můžete ale kdekoli. V Ostrožské Nové vsi se napojuje cyklotrasa č. 47, která nás dovede zpět do Uherského Hradiště. 

Pohodových 25 km po rovině, celá trasa s vyloučením automobilové dopravy.

Cyklovýlet do Velehradu a Buchlovic

Po Moravské vinné stezce vyrážíme ze Starého města do Velehradu. Obdivujeme klášter, dá se zajít i do Archeoskanzenu. Za Velehradem vyjíždíme jeden kopec do Tupes a druhý do Buchlovic. Dá se tam strávit pohodový čas v krásné zámecké zahradě. Po okreskách přes Boršice a Nedakonice se dostáváme opět k řece Moravě a prima cyklostezce podél ní.

Výlet sem tam kopec, 30 km dlouhý, s pozoruhodnými místy po cestě.

Cyklovýlet do Napajedel

Pokud se Vám stane, že je půl dne nic moc počasí, nevadí, ve Starém Městě mají Kovozoo. A když už se počasí umoudří, je tu přece to nejlepší na závěr: Baťův kanál a cyklostezka podél něj. Po ní a dál po cyklostezce podél řeky Moravy byste krásně dojeli až do Kroměříže. My to vzali z Uherského Hradiště do Napajedel a zpět, opět rovinatých 30km, bez aut. Po Baťově kanále jezdí i lodě, vaše dítka jistě ocení množství zdymadel. Na začátku Baťova kanálu najdete restauraci Přístav s rybími specialitami. 

V Kovozoo

Kočárková turistika v Beskydech #2

Tento příspěvek navazuje na článek Kočárková turistika v Beskydech, kde jsem popsal naše výlety z roku 2012 s tehdy půlročním Františkem. Nyní si dovolím připojit pokračování možných kočárkových tras po Beskydech (tentokrát na základě zkušeností, nabytých patnácti lety ježdění po Beskydech na trekovém kole).

Lysá hora

Zastávka „Krásná,Nižní Mohelnice, rozc. Lysá hora“ je dostupná autobusem z Frýdku-Místku. O víkendu se připravte na to, že může být plný. Toto místo najdete na mapě pod označením Papežov. Stoupá z něj asfaltová silnice v délce 8,5km až k samotnému vrcholu. 2,5km pod vrcholem je Zimný, pokud na něm odbočíte vpravo, dostanete se k prameni vody. Nahoře se můžete najíst a především pokochat znamenitým výhledem. Dolů vede stejná cesta.

Gruň

Z Frýdku-Místku jezdí autobus na zastávku „Staré Hamry, rozc. Gruň“. Odtud vystoupáme k hotelu Charbulák, kde se můžeme zajít na jídlo. S kočárem se dá pohodlně pokračovat i na Švarnou Hanku, kde je též občerstvení. Cestou mineme dřevěný kostelík Panny Marie. Do Starých Hamer můžeme pak sejít o dvě zastávky dál, nad přehradou Šance (s pitnou vodou) je moc hezký kamenný kostel sv. Jindřicha.

Zbuj

Do Ostravice jezdí vlaky i autobusy. Vydáme se z ní po červené značce, před transformátorem uhneme vlevo po neznačené cestě kolem hotelu Sepetná. Dále se napojíme na modrou a dojdeme po ní až k příjemné horské restauraci U Zbuja. Je tam velká louka, dá se spočinout, najíst se a vyrazit zpět.

Slavíč

Tahle túra je delší. Začínáme ji na zastávce „Morávka, Slavíč“. Modrá značka vede až k chatě. Pro kočárkovou turistiku je důležité vědět, že se jí nemusíme držet absolutně, stačí následovat asfaltku směrem vzhůru. Nahoru vede ještě jedna asfaltka, překonává kousek po startu mostkem potok Slavíč a vede úbočím stejnojmenného kopce. Obě cesty se potkávají nahoře kousek od rozcestí „U Slavíče“. Doporučuji si z nich udělat okruh. Na chatě Slavíč se dá něco zakousnout, podívat se popásající se koně.

Martiňák (a Pustevny)

Od zastávky „Horní Bečva,,hotel Valaška“ nás vede po asfaltové cestě zelená značka. Ta se časem odpojí, my ale pokračujeme dál na horskou chatu Martiňák. Můžeme se občerstvit a vyrazit zpět. Anebo pokračovat dál, až na Pustevny (v závěru 1,5km nezpevněná cesta). Na zdejším hotelu Tanečnica mají, kromě dobrého jídla, i dětský koutek. Z Pusteven jezdí autobus do Rožnova pod Radhoštěm. Chceme-li vzít Martiňák i Pustevny v jeden den, je jednodušší jít trasu opačně a začínat na Pustevnách.

Pustevny (a Radhošť)

Pustevny můžeme dobýt z více stran. Jako výchozí bod se nabízí zastávka „Trojanovice, rest. Ráztoka“, odtud stoupáme stále výš a výš. Bacha na cyklisty a koloběžkáře. Na Pustevnách je mnoho možností, kde se najíst. Dále se zde můžeme rozhodnout, zda pokračovat po asfaltce i na Radegast (socha, občerstvení) a Radhošť (chata). Z Pusteven můžeme sjet autobusem do Rožnova, jak už bylo napsáno v trase předchozí. Příp. výjezdem autobusem z Rožnova začít náš výlet na Pustevnách, dojít na Radhošť a vrátit se zpět na Pustevny.

Cyklovozík: mýty a fakta

Často narážím, na internetu nebo při rozhovorech se známými, na nevraživost vůči cyklovozíkům. Pokusil jsem se sepsat pár postřehů, které po třech letech používání cyklovozíku máme. První sezónu jsme do vozíku (Croozer 737) dali autosedačku „vajíčko“. V dalších sezónách speciální polštář kolem hlavy. Začínali jsme ve 3 měsících a první rok jezdili trasy do 10km. Na více dní jsme jeli v roce dítěte, s domluveným ubytováním po cestě. Ve dvou letech už přišla klasická cykloturistika se spaním pod stanem.

1. Dítě dýchá výfukové plyny

Záleží, kudy jezdíte. My s cyklovozíkem trávili čas především na cyklostezkách (Ostravice, Bečva, Lednicko-Valticko, Inn, Dunaj), kde se auta téměř vůbec nenacházejí. Občas se samozřejmě silnici nevyhneme, jedná se o vedlejší nebo místní komunikace, jejich podíl bych odhadl na menší než 5%.

2. Dítě dýchá prach

Naštěstí jsou cyklostezky většinou vyasfaltované nebo mají zámeckou dlažbu. V případě prašné cesty se dá vstup do vozíku zakrýt  slídou. Samozřejmě se může stát, že se sejde více faktorů: horko & sucho & prašná stezka. Vstup do vozíku se dá v takovém úseku zadělat např. látkovou plenkou a kolíčky.

3. Dítě to nebaví

Cyklovozík je dopravní prostředek, ne fetiš. Ráno do něj dítě nadšeně naskočí, veze se, kouká, usne, vzbudí se, nějaký čas se rozkoukává a pak je třeba zastavit a dostatečně se vyřádit na hřišti, najíst, projít, potulit atd. Pokud jsou všechny tyhle věci uspokojeny, je ochotné si to zopakovat i odpoledne. Takhle se dá ujet v průměru 50km/den (něco přes 3h čistého času). V horku/dešti podstatně míň. Přes 70 km/den (5h čistého času) jsme jeli spíš z nouze a už je to prostě moc. Vše uvedené je samozřejmě individuální. Dítě též může mít ve vozíku, narozdíl od cyklosedačky, plyšáky nebo obrázkovou knížku.

4. S dítětem to háže

My se s tímto vypořádali zakoupením speciálních plášťů Schwalbe Big Apple. Komu je to málo, může pořídit přímo vozík odpružený (např. Thule – dříve Chariot, Burley) anebo dokoupit odpružení pro vozík Croozer (Velo Fiala, Doggy). Náš malý cestující si nikdy, ani náznakem, na toto nestěžoval.

5. Je to nebezpečné

Dítě je připoutáno pětibodovým pásem, nemá kam spadnout, kolem něj je kovová konstrukce. V případě případě použití cyklostezek a rozumného stylu jízdy je riziko zanedbatelné.

6. S dítětem není kontakt

Je pravda, že s dítětem v cyklosedačce si můžete za jízdy povídat, zatímco při použití cyklovozíku to nejde. Řešíme tak, že kdykoli malý něco říká, zastavíme, manželka otevře vozík, zeptá se ho, co potřebuje. Někteří rodiče si dávají na řidítka zpětné zrcátko, aby na dítě neustále viděli.

7. Dovolená s cyklovozíkem nebere ohled na dítě

Dovolená s cyklovozíkem by rozhodně neměla být naplněna pouze jízdou. Jak jsem jsem psal výše, průměrný čistý čas denní jízdy máme něco přes 3 hodin/den. Zbývající čas jsou hřiště, koupačky, stanování, poznávání, atrakce, zmrzlina, blbnutí,…

8. Cyklovozík není na silnici vidět

Pominu-li, že už samotný nápad, vyrazit na kole (i bez vozíku) na české silnice, je už tak dost divoký, je tu hned několik prvků, které cyklovozík na cestě zvýrazní: vysoký praporek, reflexní proužky, odrazky, blikačka. Někdo vozí na zádi cyklovozíku rovnou reflexní vestu.

9. Je to nezákonné

Nějaký čas byly cyklovozíky v legislativním vakuu, takže, ne že by byly zakázané, ale zákon s nimi nepočítal. Toto se před několika lety vyřešilo a jsou stanovena pravidla, jak má cyklovozík na českých komunikacích vypadat. Pokud je uvnitř dítě, musí být vozík označen žlutým nebo oranžovým praporkem o rozměru 300 x 300 mm vztyčeným ve výšce 1,2 až 1,6 metrů nad úrovní vozovky.

10. Cyklovozík není samospasitelný

Ani se o to nesnaží. Na pohotovost pochopitelně s dítětem cyklovozíkem nepojedete: nemáte-li auto, vezmete si taxi nebo zavoláte sanitku. Za babičkou, která bydlí daleko, pojedete spíš vlakem nebo autobusem. Na lokální pojíždění je jednodušší mít cyklosedačku. A na jízdu terénem jakbysmet.

Car-free v TV

Česká televize odvisílala reportáž o našem car-free životě. 
Děkujeme, bylo to príma...hlavně František si natáčení užil :-)

Reportáž naleznete na:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/1503746-zivot-bez-auta-mlada-rodina-vyznava-minimalismus-a-pomalost

5 principů spokojené car-free rodiny

Začátkem ledna sfoukla naše car-free rodina na narozeninovém dortu tři svíčky. Leccos jsme už zažili, leccos procestovali a naše rodina zůstává nadále car-free. Vyhovuje nám to tak a v nejbližší době se to nechystáme měnit. 

Čím je náš syn František starší, tím je car-free život jednodušší. 

Odpadá nutnost vozit s sebou kočárek, všude už dojde po svých, dá se s ním domluvit. Prakticky už teď cestujeme stejně, jako v době, kdy jsme neměli dítě.

Co je podle mě klíčem ke spokojenému car-free rodinnému životu?

Je to 5 principů:

1. minimalismus 

Definic a názorů na tento směr je spousta. Po nějakém čase jsem zjistila, že my se svým životním stylem mezi minimalisty taky zapadáme. 

Jak jsem na to přišla? 

Minulý rok v červnu jsme jezdili na kole po Rakousku a Německu. Lidi ani tak neudivovalo, kolik jsme ujeli kilometrů, jako spíš, jak jsme zvládli pobrat všechny věci (pro dítě, pro nás, věci, co potřebujeme na cestování) jen s dvěma cyklobrašnama a jedním cyklovozíkem. 

Zvládli, protože „všechny ty věci“ v našem případě znamenají něco jiného než „všechny ty věci“, které lidi „potřebují“, když cestují autem. 

Tento způsob cestování nám byl vlastní ještě před narozením dítěte. Rádi jsme dělali treky po horách a cyklocestovali na těžko. Vždy šlo o to sbalit si vše, co člověk skutečně potřebuje a netahat na zádech/na kole zbytečnosti. A tento princip se nám osvědčil i při cestování s dítětem. Ať už jsme měli dítě půlroční nebo tříleté, dokážeme se sbalit do dvou krosen, které v pohodě uneseme. Když byl syn menší, bylo to náročnější kvůli plenkám/nočníčku, ale vše šlo vyřešit. Plenky jsme v nejhorším případě koupili až na místě, nočníček připnuli na batoh nebo dali pod kočárek. Malou postýlku jsme s sebou vozit nepotřebovali, František se v pohodě vyspí s námi v posteli.

2. pomalost

Existuje hnutí oslavující pomalost (slow movement), kde „pomalost neznamená lenost, neschopnost či slabost. Pomalost je tu chápána jako známka kvality, o kterou stále více přicházíme. Pomalost vždy nemusí znamenat, že něco děláme pomalu. Jde tu o vnitřní zklidnění, poctivost a usebranost." 

Naše car-free rodina to nevnímá takto striktně (například jsme fanoušci technologií), ale v lecčem se shodneme. 

František například nechodí do nejbližší školky, i když by mohl. Raději ho dáme do kvalitní školky a cestu do ní vnímáme jako možnost se projít, strávit čas spolu, oddechnout si od sezení u počítače. Naopak jsme zjistili, že tím, že máme na práci vymezený čas, jsme efektivnější a zbylý čas si dokážeme užít jinak. Stejně tak cestu za prací vlakem/autobusem nevnímáme jako "ztrátu času". Je to prostor pro přemýšlení, odpočinek nebo práci (s chytrým mobilem po cestě vyřídím maily a doma už mám čas se věnovat rodině). Nejlepší věci mě většinou napadají, když cestuju nebo jdu na vlak/autobus.

3. kvalitariánství

S tímto pojmem přišel náš kamarád Robert Vlach a docela to na nás sedí. Když se rozhodnete pro život bez auta, je klíčová kvalita vašeho vybavení. Potřebujete dobré boty (kvalitní podrážka, nepromokavé, pohodlné), dobré oblečení (kvalitní materiály, co hřejí/chladí, když je potřeba, vydrží, univerzální), dobré vybavení pro dítě (kvalitní kočárek, nosítko, oblečení atd.), dobré dopravní prostředky (kolo, vozík, sedačka, odrážedlo atd.).

4. pokora

Přemýšlela jsem, jak nejlépe popsat, co cítím a přišlo mi na mysl slovo pokora, které asi nejlépe vystihuje tento postoj, i když má v naší společnosti docela negativní konotaci. 

V dnešní době je norma být co nejvíce nezávislý a soběstačný. Nežádat po nikom nic a starat se o sebe. Spousta lidí si neumí představit, že by někoho požádali o pomoc. Vnímali by to jako slabost, neschopnost. 

My vnímáme jako pokoru schopnost uvědomit si, že nežijeme na opuštěném ostrově, že lidstvo je na sobě závislé, že jsme komunita, kde je normální si navzájem pomáhat. Když mě někdo požádá o pomoc, pokouším se mu vyhovět. Stejně tak se nebojím o pomoc požádat. 
Jako car-free rodina jsme už několikrát požádali o pomoc a setkali jsme se vždy s kladnou odezvou. Největší zkouškou naší schopnosti požádat o pomoc (a zkouška to opravdu je - není to pro nás stále jednoduché přenést se přes naše ega) byla žádost o pomoc s dopravou Františka do/z lesní školky. Samotné nás překvapilo kolik lidí pozitivně zareagovalo. Vysvětluji si to tím, že když lidé znají náš příběh, naše vidění světa, osloví je to a rádi pomůžou. A my jim za to děkujeme. 

5. mimo komfortní zónu

Někdy prší, jindy je horko, někdy se brodíte ve sněhu. Nikdy nevíte, kdo si k vám sedne ve vlaku, kam dojedete, co na cestě zažijete. Je to nejistota, může to být náročné a někdy i nepříjemné. Je to ale výzva a dobrodružství. A nás to baví.

Chceme našemu synovi předat, že svět je zajímavé místo, že je nuda ho jen konzumovat a vyzobávat z něj jen to nejlepší. Taky bychom rádi, aby prožil různé, ne nutně pouze příjemné, zážitky. Když  je člověk venku a zrovna se rozprší, není to sice nic extra příjemného, ale tak to na světě chodí, dá se to překonat a člověku se mnoho nestane.

Zažili jsme při cestě na vlak průtrž mračen a ve vlaku se museli celí převlíknout. Taky se nám stalo, že jsme hodinu tlačili píchnuté kolo s cyklosedačkou a měli co dělat, abychom stihli vlak domů. A nebo jsme se v létě potili v náhradní autobusové dopravě z Brna do Vyškova. Byly to překážky, které se nám podařilo vyřešit/překonat a myslím, že náš syn si z toho bere tento pohled na svět - jde vše, stačí chtít!